„No a čim, já holt žádnej kamión nemám!“
„Uklidni se laskavě, škodu dostaneš zaplacenou!“
Řidič přestal úpět a zvedl hlavu. Pak se nedůvěřivě přeptaclass="underline"
„Fakt?“
„No jasně!“ slíbil jsem mu a přistoupil k autobusu. Vypadalo to vskutku přízračně. Sehnul jsem se, seškrábl jsem z trávy rudou kaši, zvedl ruku až k obličeji a připadal si jako upír-začátečník. Namouduši rajčata…
„Jo tak to voni tu silnici zavřeli kvůli tobě?“ zeptal se za mými zády šofér.
Přikývl jsem, aniž jsem se otočil.
„Kurňa, a já myslel, že jim na nádraží zase začaly bouchat cisterny,“ zamručel řidič. „Takhle je to furt — jak vám tam začne práskat palivo, tak to tu celý vobšancujou…“
„Copak to bouchá tak často?“ zajímalo mě.
„Aspoň dvakrát do roka…“
No jistě, a raketové palivo je ještě ke všemu silně toxické. Startů je mnoho, cisterny prastaré a dobře vyškoleného personálu je pořád málo… Povzdechl jsem si:
„Nebejt tu ten tvůj trakař, tak jsem to měl za sebou…“
Šofér koukl na cestu a poškrábal se po neholené tváři.
„To teda jo, dyť ses hnal jako splašenej… Takovejch dvě stě, co?“
„Rychlost přistání je tři sta padesát.“
Řidič mlaskl jazykem a jeho tón se rázem proměnil. Teď jsem už pro něj nebyl splašený kosmonaut, ale skoro kolega.
„Hochu zlatej, tady já nejedu víc než stovkou… Von taky ten motor už je skoro hotovej. To vy máte slušnější…“ Zarazil se, prohlédl si raketoplán, pak si odplivl a zabručeclass="underline" „Já se teda pěkně bacil do hlavy… Jak se menuješ, kosmonaute?“
„Petr, ale to už jsem ti přece říkal.“
„Takže Péťa… Já jsem zase Kolja.“
Mechanicky jsem stiskl napřaženou pravici. Teď by si nás někdo mohl vyfotit pro agitační plakát komunistické strany — nerozborná jednota armády a lidu. Jedině ten koráb, co zaťal dravý zoban do autobusu, by se musel vyretušovat, aby zbytečně nevznikaly nežádoucí asociace.
„Vodkuď jsi přiletěl?“ zajímalo řidiče.
„Ze Siria A-osum! To je planeta Hixi.“
„Nojo, to znám!“ ožil hned chlápek. „Sirius jsem náhodou viděl! Můj kluk mi ho ukazoval, von chodí do astronomickýho kroužku a dokonce si sám dal dohromady teleskop, teda — jen takovej mrňavej… Taky by chtěl bejt kosmonautem…“
Přistoupil až k raketoplánu, bázlivě se dotkl jeho trupu dlaní a hned s láteřením zase ucukl. Keramický plášť samozřejmě ještě nevystydl, mohl mít určitě až dvě stě stupňů.
„Kurva, ten je teda rozpálenej!“ zaječel Kolja. „Koukej mi pomoct s vykládáním, jinak se mi ty rajčata všechny upečou!“
Vyčítavě jsem si ho změřil a Kolja jen mávl rukou:
„Nojo, máš pravdu… Co teďka s rajčatama. Hele, a není radioaktivní?“
„Myslíš loď? Kdepak, toho se bát nemusíš. Radiace je jen nepatrně vyšší než ta normální v přírodě. Nebezpečný to rozhodně není.“
Chlápek jen přikývclass="underline"
„Máš pravdu, čeho už se my dva po takový polízanici můžeme bát… Hele, Péťo, ale ty ses teda znovu narodil, kamaráde!“
„To jo.“
„No a… nemělo by se to voslavit?“
Zaskočil mě tak, že jsem se nezmohl na žádnou odpověď. Řidič mé mlčení pochopil jako souhlas, vrazil do kabiny a za okamžik byl zase zpátky s načatou lahví vodky, sklenicí a kouskem špeku, zabaleným do Literárek.
„Jedině bych potřeboval, abys mi potvrdil, že jsem se napil až po nehodě, myslim až přijede dopravka!“ poprosil mě Kolja a začal ty Literární noviny prostírat rovnou do trávy. „Že jsme se potřebovali zbavit toho… stresu…“
Když jsem viděl, jak rychle se k láhvi přisál, zrodily se ve mně mírné pochyby, zda nepopíjel při řízení, ale to jsem si nechal pro sebe. Pravda je hlavně to, že jeho autobus mi zachránil život.
Posadili jsme se, Kolj a mi vrazil do ruky sklenici, nalil mi a přesně v tom okamžiku jsme zaslechli zvuk vrtulníku.
„To budou naši,“ řekl jsem a zvedl se z trávy.
„Nojo!“ začal mírně těkat i Kolja. „Hele, nechceš rajčátko?“
Vrhl se k autobusu a začal v kaši pod koly hledat alespoň jeden plod, který by zůstal celý. Právě v tom okamžiku se vrtulník letící nízko nad silnicí ocitl v našem zorném poli. Kupodivu to ale nebyli záchranáři — z otevřených dveří trčel televizní objektiv. Kameraman připnutý bezpečnostním lanem lačně natáčel tu zvláštní silniční nehodu.
„To jsou naši chabarovský televizáci,“ vysvětlil Kolja a podal mi rajče. „Na, dej si!“
Automaticky jsem si lokl vodky a zakousl se do rajského jablka. Ti Číňani vypěstovali opravdu krásnou a chutnou zeleninu, zato vodka v krku škrábala jako petrolej.
Kolja se okamžitě uvolnil a spokojeně na mě zamrkaclass="underline"
„Teďka se hlavně nesmíme dostat do drápů dopravákům!“ vyložil mi spiklenecky. „Takže až přiletěj vaši, bude nejlepší, když nás seberou voba dva, protože já jsem ve stresu a musím se z toho dostat!“
Tak takhle je to!
„Čeho se bojíš, ty blázne? Sem žádná dopravní policie nedorazí, tohle budou vyšetřovat kontráši z Federální bezpečnostní služby!“ uklidnil jsem ho.
Vrtulník dál kroužil nad silnicí a rozhodně nečinil žádné pokusy přistát a nabídnout nám pomoc. Každý jsme si dopřáli ještě trochu vodky a pak už dorazili záchranáři — dva lehké, oranžovobíle pruhované vrtulníky a armádní Ka-72 s maskovacím nátěrem. Reportéři se okamžitě vypařili, jako by se báli, že vojáci po nich vypálí raketu. Vojenský vrtulník začal kroužit nad návrším, kdežto oba záchranářské přistály a k nám se vrhli nějací lidé. Několik lékařů, dva samopalníci a sám plukovník Danilov. Postavil jsem se do pozoru, doktory gestem zaplašil a spusticlass="underline"
„Dovolte mi podat hlášení: Nouzové přistání bylo úspěšné. Oběti na životech žádné, náklad v pořádku. Stav stroje uspokojivý…“
Danilov mě mlčky shrábl do náruče. Byl to obrovitý, udělaný Sibiřan, aspoň o hlavu větší než já.
„Ty jsi teda číslo, Petře,“ mumlal dojatě. „Tys to posadil, kluku jeden špatná! Prostěs to posadil!“
„No, docela se mi šiknul ten autobus…“
Danilov koukl po ikarusu, svraštil čelo a skoro přesně zopakoval mou nedávnou otázku:
„Kolik jich tam je?“
„Jsou tam jen rajčata, soudruhu plukovníku. Oběti na životech žádné.“
„Teda Peťo,“ Danilov se nedůvěřivě zacivěl na kečup, jímž byla zapatlaná okna. „Vrtej vejložky na nový frčky…“
Jednou rukou mě dál objímal kolem ramen a druhou podal schlíplému šoférovi. Vojenská uniforma na toho chlápka zřejmě dělala větší dojem než moje letová kombinéza.
„Děkuji vám.“
„Ale, to nestálo za řeč,“ mávl rukou šofér. „Koukám, že si to frčí rovnou do toho kopce! Tak si řikám — seru na rajčata, lidskej život má větší cenu! No, a tak skončil u mě na palubě…“
A rozpačitě se zadíval do země. To je ale vykuk, tenhle Kolja!
„Osobně se postarám, abyste byl navržen na státní vyznamenání,“ slíbil Danilov. „A škodu vám nahradíme.“
Řidič doslova rozkvetl a Danilov kývl na trpělivě čekající lékaře:
„Pro vás tu nic na práci není! Slyšíte? Nic!“
Ani se nezdálo, že by tahle zpráva zdravotnický personál nějak zarmoutila. Plukovník mezitím zvedl ze země flašku, lokl si, děsivě se zašklebil a začal vydávat rozkazy. Asi po pěti minutách z vrtulníku vysadili další tři vojáky a ti kousek stranou rozložili polní radiostanici.