„Takže bolehlav, krvesaj, udušinka a vášnivec! Přivezlas to všechno, Mášo?“
Jen přikývla, jako by ironii vůbec nepostřehla.
„Dědo!“ zavřeštěl jsem. „Co tady blbneš?!“
Mohl jsem svého dědečka samozřejmě podezírat z toho, že si přeje nějakého mimozemšťana zabít. Ale jednoho — a ne v takovémto skoro průmyslovém měřítku!
Už teď by mohl dostat pár set let kriminálu — jen za tyhle přípravy!
„Nenapráskáš mě, vnoučku?“ zeptal se děda.
Mlčky jsem obhlédl strop a temné kouty místnosti.
„To máme zkontrolovaný,“ poznamenala bez zájmu Máša. „Všechny štěnice jsme dávno objevili a napojili je na imitační počítač. Andreje Valentinoviče sledovala tajná policie FSB, ministerstvo vnitra, Roskosmos, CIA i Mossad. Ty všichni ale teď slyšej, jak nám tvůj dědeček vykládá o cizácký proradnosti a nadává na prezidenty.“
„Ty ses zbláznil, nebo co?“ zařval jsem na dědu znovu. „To ses rozhod, že si počtáře ulovíš a budeš ho mučit?“
„Lovit ho nemusíme, přijde sám,“ mávl rukou děda. „No a s tím mučením, to se uvidí… podle situace.“
Máša si mě zvědavě prohlížela a já se díky tomu znovu přinutil k sebeovládání.
„Ty se mýlíš, dědo,“ řekl jsem je. „Totálně se mýlíš a tryskaj z tebe emoce.“
„Ze mě?“ zasmál se dědeček. „Hochu zlatá… Takový luxus jako žít emocemi si nemůžu dovolit už dávno a dávno. Nech zbytečných řečí a radši s Mášou prostři na stůl. Tu trochu volného času snad můžeme strávit příjemněji než hádkou.“
Usmál se na nás a přitáhl si k sobě notebook. Jako by tak chtěl naznačit, že rozprava je u konce. Nějaké zbytky poslušnosti ve mně přece jen zůstaly, a tak jsem vstal a vykročil za Mášou. Zamířila do kuchyně s takovou samozřejmostí, že nebylo pochyb — ta je tady častým hostem.
Ve dnech, kdy já převážím pozemské krámy někam do Tramtárie a vyměňuju je tam za krámy mimozemské…
Ty jsi ale čiperka, dědo!
„Vařit není práce pro ženskou,“ řekla Máša.
Právě naklepávala dřevěnou paličkou příští přírodní řízky s takovou vehemencí, jako by to byly filety z Cizáků.
„To jistě,“ souhlasil jsem. „Proto jsou taky nejlepší kuchaři vždycky chlapi.“
Loupla po mně očima, ale hádat se asi nechtěla. Půl hodiny jsme družně, zato však v naprostém tichu připravovali oběd. Nakonec se jako první ozvala ona:
„Stejně ti závidím, Petře. Bejt vnukem Andreje Valentinoviče je přece obrovský štěstí.“
„Abych pravdu řek, tak se mi nějak nenaskytla příležitost si vybrat ani srovnávat…“
Podezíravě si mě změřila:
„To si děláš legraci?“
„Ale ne, vůbec ne.“
„Smyslem pro humor zrovna nevynikám,“ přiznala se poctivě a zapálila hořák pod pánví. „Tak na to mysli, Péťo. Když máme úzce spolupracovat, je třeba případný konflikty eliminovat předem…“
„S někým spolupracovat je pro mě dost těžký. Křeslo druhýho pilota mi z raketoplánu vymontovali a stojí tam jumper.“
Okamžitě jsem si vybavil chudinku spirálu a zesmutněl jsem.
„Jak často už sis vyzkoušel jump?“
„Tak padesátkrát.“
„A je to fakt něco podobnýho orgazmu?“
„Nnno… to snad ani ne.“
„To taky nemáš s čím srovnat, co?“
No to je běs! Smysl pro humor sice nemá, zato bezprostřední je až bůh brání…
„Ale jo. Jenomže to jsou dvě až příliš různý věci. Asi jako kdyby tě někdo požádal, abys srovnala chut pomeranče se zážitkem z Bacha.“
„V takovým případě bych byla pro ten pomeranč,“ uzavřela to rázně. „Jo — a teď jdeme vykládat materiál.“
Asi tak dvacet minut jsme rozbalovali její brašny a krabice. Na světlo boží se vynořovaly elektronické bloky, kabely a jakési detektory, zabalené opatrně do papíru jako skleněné vánoční ozdoby.
„Až se tu objeví ten tvůj pasažér, čeká na něj velký překvapení,“ vysvětlila krátce Máša. „Máme tady videosenzory s pseudointeligentním rozlišením, magnetický senzory, infračervený detektory, aktivní radiosoustavy i měřiče elektrickýho pole… Bez varování sem nepronikne ani myš.“
„Máme přece psa,“ upozornil jsem ji.
„Toho zavřem. Vlastně ne. Psa zahrneme do seznamu povolenejch prostředků.“
Když Máša tu a tam odběhla do kuchyně, využíval jsem chvíle volna k tomu, abych si její výtvory co nejpozorněji prohlédl.
Všechno to bylo vyrobeno ručně. Ani jediný kousek nebyl sériový.
Práce to ovšem byla perfektní a velmi pečlivá.
Je vůbec možné, aby tohle všechno dal dohromady jeden člověk — i když k tomu využívá hotových bloků, obvodů a dalších polotovarů? Ale ještě zajímavější je jiná věc: jak všechnu tuhle práci dokáže utajit před kompetentními orgány, které každý projev nevraživosti vůči Cizákům potlačují v zárodku?
V geniální šílené vědce nevěřím!
Zato věřím dědovi. A ten zase věří Máše…
„Vypnula jsem sporák,“ oznámila mi, když se vrátila z kuchyně. „Teď půjdeme instalovat detektory.“
Vyšli jsme do deště a začali všechna ta čidla rozmísťovat kolem domu a po celé zahradě. Nebylo to nijak složité, všechny ty věcičky měly vlastní zdroj a vysílačku, takže jsme se krásně obešli bez drátů. Za půl hodiny jsme povadlou trávu, stromy, plot i pěšiny poseli dobrou stovkou miniaturních přístrojů, které měly převážně podobu kamínků a suchých větviček. Několik detektorů Máša umístila do schránek vyhlížejících zvlášť odporně. Ty nakoupila ve speciálních obchůdcích, kde se prodávají „useknuté prsty“, „blití“, „pravá krev“ a další propriety pro puberťáky i dospělé ducha mdlého… Musím připustit, že umělé psí exkrementy vypadaly velmi autenticky.
Poté se Máša usadila v předsíni s mobilním kontrolním pultem a já zase provedl ztumpachovělého Tyrana celou zahradou. Všechna provokativně vyhlížející čidla ponechával bez povšimnutí, protože jejich pach mu nic neříkal.
Když jsme se oba celí urousaní a otrávení vrátili domů, Máša spokojeně kývla:
„Výborně. Pejska můžeme klidně pustit ven.“
Bez sebemenší bázně poplácala Tyrana přímo po čenichu a já se tak ujistil, že se znají opravdu hodně dlouho.
„Zaběhnu do tvý koupelny,“ oznámila mi Máša, popadla nejmenší a nejméně vzhlednou tašku a šla se sprchovat. Já tedy musel čekat, a tak jsem zatím šel nahoru.
Dědeček seděl u počítače a bušil do jeho klávesnice jako básník v okamžiku obzvlášť vzácné a košaté inspirace.
„Instalovali jsme ten výstražnej systém,“ řekl jsem mu.
„No tak výborně…“
„A myslíš, že to bude fungovat, dědo?“
Zamyšleně na mě pohlédl.
„Počtář dokázal hladce přeprogramovat i černou skříňku na raketoplánu…“
„Musíme vycházet z toho, že ani Cizí nejsou všemocní,“ poučil mě s mírnou podrážděností. „Jinak bychom se s naší situací museli smířit…“
„A to je to tak špatný?“
„Copak ty mé postoje nesdílíš?“ užasl dědeček.
„No… přísně vzato sdílím.“ Vzpomněl jsem si na moskevské ulice skoro bez aut, na ponuré a napjaté tváře kolemjdoucích, na tu šílenou korupci. „Já vím, že ničíme ekonomiku země, vlastně ne, nejen naší země, ale celý planety. Když už si dneska kosmodromy vybudovaly i takový země jako Španělsko, Portugalsko nebo Brazílie, tak to není normální.“