„No a dál?“ povzbudil mě děda.
„Třeba ty havárie… Na Dálným východě přej už je ekologická situace naprosto neudržitelná… Jasně, tohle tempo udržet nemůžeme. Jenže dědo, pokud se odhodláme k aktivnímu odporu, tak nám Cizáci můžou zničit celou Zemi!“
„To se nikdy nestane. Ze slepice snášející zlatá vajíčka polívku nikdo dělat nebude. Dokonce ani když klovne hospodáře do ruky.“
„To je zavádějící analogie,“ usoudil jsem.
„Dejme tomu. Ale na podstatě věci to nic nemění. Nebezpečí nakonec hrozí jedině nám, Péťo. Když někde uděláme botu, tak s námi uspořádají monstrproces a pošlou nás na Sibiř kácet stromy.“ Děda se uchichtl, jako by si sám sebe představil se sekerou v ruce a po kolena ve sněhu. „Tím ale matička Země nijak neutrpí.“
„Pevně doufám, že víš, do čeho se pouštíš, dědo.“
„Vím.“
„Ještě nikdy jsi mi nelhal, dědo. A já ti věřím. Ale bojím se.“
Děda uhnul pohledem:
„To bude v pořádku, chlapče. Jenže bez tebe by se celý můj plán zhroutil. Rozumíš?“
Přikývl jsem. Inu — děda své komplikované projekty a kombinace promýšlí na mnoho let dopředu. Bylo by hloupé chtít mu to rozmluvit za jediný den.
„Už ses skamarádil s Mášou?“
„No…, do jistý míry.“
„To je zajímavá dívka.“
„To ano, je chytrá,“ dostal jsem ze sebe jediný myslitelný kompliment. Děda ucítil v mém hlase napětí a zvolaclass="underline"
„A to je všechno?“
„Taky je čistotná,“ plácl jsem první, co mě napadlo, jak jsem tak zdola slyšel sprchu. Děda se k mému velkému údivu rozesmáclass="underline"
„Občas mě docela překvapíš, Petře!“
„Ty mě taky, dědo. Znáte se už dlouho?“
„Dost dlouho. Ale já mám přece hodně podivných známostí, Péťo.“
A já sebou náhle trhclass="underline"
„Mám tě pozdravovat od Danilova!“
„Od Alexandra Olegoviče?“ nadskočil nadšeně dědeček. „No jistě, on na tebe přece čekal tam dole na silnici…“
„Jenže kromě toho pozdravu posílá ještě něco,“ šeptl jsem sklesle. „Něco mi pro tebe dal, ale já ten kufřík zatím ani neotevřel.“
„Nes to sem,“ zavelel děda a já měl pocit, že uvnitř celý ztuhl. „Přines ten kufřík celý, neotvírej ho.“
Vrhl jsem se po schodech dolů. U venkovních dveří přešlapoval Tyran a mačkal tlapou na kliku. Odemkl jsem mu a pes okamžitě vyrazil do zahrady. Jen ať se proběhne, však už je po dešti… Kéž by tak na něj zareagovalo některé čidlo, že by té příliš sebevědomé Máše spadl hřebínek…
Zatímco jsem hledal kufřík, z koupelny se ozývalo zurčení vody a zpěv. Sluch Máša měla. S hlasem to bohužel bylo horší.
S kufříkem v ruce jsem vyšel zpátky za dědou. A nestačil jsem se divit.
Už neseděl v křesle, stál a na sobě měl podivný plastový plášť. Byl průhledný a dvojitý, a mezi oběma fóliemi bylo vidět síť z měděného drátku, tenkého jako pavučina. Dědovu tvář zakrýval plexisklový štít, taky s drátěnou mřížkou.
V ruce držel malý kovový agregát hnědozelené barvy. Z toho trčela anténa složitého tvaru. Na přístroji vojenského zbarvení byly dva přepínače a malá obrazovka.
„Kufřík polož na stůl!“ zavelel zpod hledí. „A ustup.“
„Co je to, dědo?“
„To já nevím, nejsem přece pravý svářeč, našel jsem to na stavbě,“ odpověděl jakýmsi citátem, ale kde ho vzal, to jsem netušil. „Indikátor organických látek, chlapče.“
Na posteli se válel otevřený kufr, který určitě přivezla Máša. V něm zůstávalo ještě plno dalších přístrojů.
„Tak uvidíme,“ zašeptal dědeček a cvakl přepínačem.
Obrazovka rudě zamihotala.
„Vešel by se býval ten tvůj počtář do toho kufříku?“ zeptal se nevinně starý pán.
Jako by ve mně všechno zmrzlo.
„Ne… Ačkoli… Nevím…“
„To neví nikdo,“ přikývl děda. S očima stále upřenýma na kufřík přistoupil k posteli a z velkého otevřeného kufru vylovil cosi, co velmi připomínalo pušku. Mělo to pažbu, spoušť a mírně kónickou hlaveň. Zřejmě to nebyla palná zbraň a ta hlaveň byla vlastně jakýsi zářič.
„To ne!“ vykřikl jsem, ale právě v tu chvíli děda stiskl spoušť. Nestalo se naprosto nic, jen v uších se mi zrodil jakýsi lehýnký zvuk, který jako by ani neměl žádný zdroj.
„Tohle je zase prototyp paprskového paralyzátoru,“ vysvětlil děda a zbraň odložil. „Zatím je to jen na jeden výboj. Ale spolehlivě to působí na všechny formy pozemského života.“
„A na mimozemský?!“
„To se hned uvidí.“
Děda přistoupil ke stolu a hranatý kufřík otevřel. Uvnitř bylo jen pár malých sáčků s mými osobními věcmi a se suvenýry. A jeden velký.
Děda ho opatrně vyjmul a stejně opatrně rozbalil.
Pak si povzdechl a posadil se do křesla. Průhlednou přilbu si sejmul.
„Tak Saša si pamatuje, jak rád mám lososa,“ řekl jen. „Dáš si taky kousek, Petře? Je to báječně nasolený a teď ještě ke všemu paralyzovaný losos.“
Kousek jsem si vzal a začal maso žvýkat.
Normální ryba. Na chuť paralyzátor naštěstí žádný vliv neměl.
„To je špička, dědo, ten losos,“ řekl jsem. „Co je ti?“
Seděl s hlavou zabořenou do dlaní a zíral na kufřík. Pak se smutně zadíval na mě:
„Ty si myslíš, že já se nebojím, Péťo? Že mě noční můry nepronásledujou? Já mám taky normální nervy, hochu zlatá… Už jsem si myslel, že se tohohle dne nedočkám, že to sám osobně nestihnu.“
Na schodech se ozvaly kroky a děda zpozorněl.
„Běž se vysprchovat, já si teď musím promluvit s Mášou.“
Dívce, která se objevila už v županu a s ručníkem obtočeným kolem hlavy ve dveřích, jsem se obratně vyhnul.
„My jsme tady válčili,“ sdělil jsem jí roztomile.
Sprchoval jsem se dlouho a s rozkoší. Jako bych ze sebe chtěl smýt a seškrábat veškeré nepříjemnosti a nečekané zážitky posledních dnů. Jako bych se chtěl vrátit k tomu předešlému, klidnému a lehkému stavu mysli.
Přece jen jsem až doposud byl zvyklý na určité jistoty — ať už šlo o mne osobně nebo o to, co bude zítra. Od útlého dětství jsem věděl, že je tu taky děda, jehož věčné popichování noviny s oblibou zveřejňovaly na prvních stranách. Můj děda, ke kterému si pro radu jezdili poslanci i podnikatelé. Po jeho boku jsem se vždy cítil jako za spolehlivou hradbou. Přitom mi nikdy nic nevnucoval. Ve škole jsem si sám vybíral kroužky, do kterých jsem chtěl chodit, a stejně tak i sportovní oddíly, sám jsem se rozhodl, že se stanu vojenským letcem a nakonec kosmonautem… Ale děda byl vždy a ve všem moje opora.
Jestlipak má ta Galaktická rodina taky nějaké vnuky — to by mě teda zajímalo…
Ušklíbl jsem se, začal si něco pohvizdovat, ale vzápětí jsem si vzpomněl na Mašino nemuzikální prozpěvování a nechal toho.
Ta analogie s vlastními dětmi a nalezenci v dědově knížce je dobrá. Pro lidstvo urážlivá, a proto by bylo dobré, abychom se naučili urazit se v podobných případech.
Jenže všechny analogie jsou zavádějící…
Něco mě tížilo. V prsou se mi ukryl jakýsi lehký chlad a teď mi tenkými pavoučími nožkami brnkal na nervy. Tenhle pocit nedokázala rozehnat ani horká sprcha.
Jako bych přešel něco hodně důležitého. Jako bych se od něčeho odvrátil, protože jsem si nepřál to vidět…