Ale jsem já nějaký neurastenik, u sta hromů?! Všechno mám přece v normě. Samozřejmě v mezích možností…
Utřel jsem se stařičkým měkkým froté ručníkem, z police vzal fén a aspoň trochu si osušil vlasy. Máša se buď styděla ho použít, nebo si ho nevšimla. Spíš to druhé. Musím ji na něj upozornit. Je to divná ženská…
Stejně by mě zajímalo, jestli se jí zamlouvám. Ne jako vnuk zbožňovaného Andreje Chrumova, ale jako normální člověk.
Nahlédl jsem do svého pokoje a teprve pak do něj vstoupil. Máša si na bonton nepotrpí, ta by sem klidně mohla vtrhnout bez klepání. A na to já nejsem zvyklý. Naopak — možná už od pěti let jsem věděl, že ve svém pokoji jsem absolutní pán, a když nebudu chtít, nemůže do něj vstoupit ani děda. Pak jsem si v nějaké jeho knize přečetl, že ztráta „osobního teritoria“ vede k nenormálnímu vývoji, což platí jak pro jedince, tak pro národ či celou rasu. Děda měl na mysli bezesporu lidstvo, které dnes není schopno kontrolovat ani svou Zemi. Proto vyslovoval prognózy, k čemu tento stav povede, často za pomoci velmi riskantnich analogií s dějinami různých národů. Své přesvědčení proto demonstroval i na vztahu ke mně.
Ozvalo se lehké zaklepání na dveře.
„Péťo?“ zavolal tiše děda. „Jestli už jsi hotov, tak nám pojď pomoct do kuchyně.“
Tyhle domácí bankety vyloženě nemám rád. Něco jiného je, když přijdou hosté a vy pro ně chcete vystrojit skutečný svátek. Jemný parádní porcelán, křištálové sklo, nějaké to telecí hrudí zapečené v mandlové omáčce a k tomu beaujolais právě přivezené z Francie. Je to prima, když můžete jiným lidem zpříjemnit život.
No a když si naopak chceme udělat pár příjemných chvil pro sebe, zajdeme si někam do útulné hospůdky, poručíme si pivo a k němu zuby drásáme šašlik po karsku…
Ale něco docela jiného je, když se člověk štve doma sám pro sebe, vaří, připravuje nějaké rafinované saláty, prostírá na stůl, leští příbory — a to všechno jen proto, aby za pár hodin, když všechno vypije a sní, začal mýt nádobí a likvidovat veškeré stopy takovéto podivné oslavy.
No není to pitomost?
A přitom by stačilo posadit se do kuchyně, udělat si v mikrovlnce pizzu a otevřít si po lahvičce českého piva. A bylo by po problémech. Dokonce by se do prázdné sklenice dala umístit svíčka a postavila by se doprostřed stolu…
Kdežto takhle jsem neustále běhal mezi kuchyní a jídelnou a každou chvíli si uvědomoval, jak náš stůl díky Mašině péči vypadá stále slavnostněji. Někde vyhrabala svícen, našla ubrousky s veselým obrázkem a dokonce i alpakové vědérko na led — až doposud jsem ani netušil, že tolik zbytečností doma vůbec máme. Místa nejčestnějšího se dostalo paralyzovaným červeným plátkům lososa.
Máša ovšem nezapomněla ani na mobilní kontrolní pult, který si postavila hned vedle svého talíře. Inu, vždy připravena.
„No není to pěkný?“ pochválila si Máša své dílo, když jsem se na okamžik zastavil, abych popadl dech. V dlouhých vínových šatech a s krásně načesanými vlasy najednou vypadala mnohem sympatičtěji.
Nebo že už bych si na ni stačil zvyknout?
„Nojo,“ připustil jsem a po krátkém zaváhání se zeptaclass="underline" „A to už nikoho nečekáme?“
„Ne, proč?“
„Jen tak…“
Člověk by se málem sebral, oběhl sousední vilky a domy a sezval sem stařečky spisovatele či alespoň jejich nezdárné vnuky, aby tu nádheru taky ocenili…
Jenže to nejde. U naší slavnostní tabule se očekávají důvěrné pracovní rozhovory.
Ke stolu jsme se posadili až za další půlhodinu. Na oběd už bylo pozdě, na večeři zase brzy. Kradmo jsem pokukoval po dědovi, který vypadal vskutku legračně. Obvyklé tepláky a vytahaný svetr vyměnil za staromódní oblek, bílou košili a uzoučkou kravatu, která mohla být módní tak před padesáti lety. Takto ustrojeni se penzisté chodí domáhat vyššího důchodu nebo generální opravy bytu na účet magistrátu. Chybí už jen ty metály na prsou, ale ty si dědeček nevysloužil. Nikdy totiž nebojoval — ani v severokavkazské kampani, ani během krymské krize.
Že by právě proto v sobě měl do tak vysokého věku tolik bojovnosti?
„Děti moje…“ Dědeček si odkašlal a pohlédl na nás — nejdřív na mě, potom na Mášu. „Chlapci a děvčata, už byl nejvyšší čas, abyste se seznámili…“
Začíná to zajímavě.
„Dvacet pět let čekám na okamžik, kdy lidstvo konečně dostane šanci,“ pokračoval zjihle. „Čtvrt století. Třetinu života. Připravoval jsem se na to. Mnohé mé činy asi nevypadaly příliš eticky… Ale muselo to být.“
Zatočil v prstech malou sklenkou a pohlédl na láhev nejlepší moskevské vodky Stará metropole.
„Cítím, že den D je tu. Den celého lidstva. I když to lidstvo ještě vůbec nic neví, Péťo!“
Mlčky jsem vodku odzátkoval, pak jsem nalil plnou sklenku dědovi, jen tak po dně sobě a tázavě jsem pohlédl na Mášu.
Pod jejím pozorným pohledem jsem jí nalil až po okraj.
„Takže na nás — dobrodruhy.“ A děda do sebe vodku naráz vrazil. „Jestli to nebudeš, Petře, tak si nalej minerálku.“
S úlevou jsem svou lihovinu přelil do jeho sklenky a sám si dopřál minerálku. Máša si mě prohlížela se zvědavostí až nezdravou.
„To jsi vždycky tak vzornej, Péťo?“
„A co je na tom špatnýho?“
„No… je to trochu nuda.“
„Toho jsem si zatím nevšim.“
Několik minut jsme jen soustředěně jedli. Přírodní řízky udělala Máša výborně. Až jsem z toho celý zmalátněl a pomyslel si: že by se ty pracovní debaty omezily na pár vlasteneckých přípitků?
„Jedinou šancí lidstva, jak se v Galaxii dopracovat důstojného postavení, je dosáhnout nenahraditelnosti,“ prohlásil najednou děda.
„Ale my přece už nenahraditelní jsme,“ namítl jsem.
„Máme nejrychlejší kosmické lodě… to ano. Jsme užiteční. Ale neměl by sis prostou užitečnost plést s nenahraditelností. Čekal jsem čtvrt století. Doufal jsem a čekal na okamžik, kdy bude lidstvo schopno něčeho pro ostatní rasy nepředstavitelného…“
Přiťukl si s Mášou a vodku do sebe obrátili. Tvář našeho jediného hosta byla jako z kamene — docela určitě věděla, o čem bude řeč. Což se mě mírně dotklo.
„Pevně jsem doufal, že tři poměrně mladé a stejně jako my podceňované rasy mají o věci stejnou představu,“ pronesl děda. Oči mu blýskly. „Jsou to Alaři, počtáři a Kualkuové. Bojovníci, matematici a chameleóni.“
„Proč chameleóni?“
„Copak ty nevíš, že Kualkuové nemají stálou podobu?“
Pokrčil jsem rameny. No jistě, ve filmech, které jsem viděl, vypadali pokaždé jinak.
„Tyto protoplazmové symbiotické bytosti nemají pevnou vnitrní ani vnější kostru a jejich váha se pohybuje od půl kilogramu do jednoho metrického centu.“ Dědeček se dutě zasmál. „Jsou neocenitelní při montážních a rekonstrukčních pracích, dokážou vtéct do jakékoli štěrbiny a vměstnat se do pilotní kabiny nepatrných rozměrů, nebo dokonce do bojové hlavice. Copak si myslíš, že tahle úloha by jim mohla být příjemná, Petře?“
„Jenže my jejich psychologii neznáme. Ani ty ji neznáš, dědo.“
„Nesmysl! Touha po životě a pud sebezáchovy jsou vlastnosti univerzální. Rasa, která by se nesnažila přežít, neexistuje! Jenže Kualkuové jsou ve vesmíru nejběžnější spotřební materiál. Kdo vleze do fungujícího reaktoru? Kualkua. Kdo bude řídit průzkumnou sondu do míst, odkud není návratu? Samozřejmě Kualkua. Kdo navede torpédo přesně na cíl? Malý nenáročný inteligentní tvor — Kualkua.“