„Nejsem. Dokázat ji nemohu. Protože je chybná. Ale mohu uvést úplná pozitivní řešení.“
Dědeček nespokojeně tleskclass="underline"
„A dost! Klasickým teorémům se budeme věnovat později, Mášo!“
„Ale to přece…“ Bylo to vůbec poprvé, co jsem zaznamenal nějaký Mašin vzdor vůči dědovi.
„Já bych rozhodně neřekl, že nějaká matematická věta je důležitější než osud lidstva!“
Počtář si hlučně povzdechclass="underline"
„Jaká škoda, že nemáte schopnost kolektivního myšlení. To by naši debatu značně urychlilo.“
„No a jak jsi to udělal?“
„Dělil jsem.“
„Co jsi dělil?“
„To vlastně není důležité,“ usmál se Karel.
„On hlavně dělil nulou,“ vyhrkla neočekávaně Máša. „Že mám pravdu?“
„Ano.“
„Jenže i v té nejobyčejnější kalkulačce v takovém případě na displeji naskočí nápis ERROR,“ konstatoval děda.
„Já jsem složitější než vaše kalkulačky,“ poznamenal nevzrušeně počtář. „Byl jsem v šoku. To je klasická reakce naší rasy v situaci, kdy nejsme schopni zpracovat nějakou informaci.“
„Hyperskok je taky nula,“ řekl jsem a ani nevěděl proč. „Velký nic, do kterýho padáš a v kterým mizíš. Mášo, ty ses ptala, jestli je jump podobnej orgazmu. Opravdu není. Podobá se spíš smrti.“
Počtář se postavil na zadní a předními tlapkami jednou tleskl. Pochopil jsem, že je to výraz nejvyššího uznání.
„Naší metody nedokáže využít žádná z dalších ras Konkláve,“ pronesl slavnostně reptiloid. „Nemám nejmenší představu, co vám umožňuje při jumpu zažívat euforii. Pro mě jsou to muka, ale dokážu je přestát.“
Děda se natáhl pro láhev a nalil si vodku. Vrazil ji do sebe a zeptal se:
„Potřebuješ nějakou potravu, Karle?“
„Ne, jsem sytý,“ odpověděl opět bohorovně reptiloid. „Má spotřeba organické hmoty je minimální a nutkání experimentovat nepociťuji.“
„No dobře, věřím ti,“ uzavřel to děda. „Takže ty jsi představitel neoficiální skupiny nespokojenců. Mluv.“
„Ale to je velice důvěrná informace.“
„Chápu. Jenže my tři jsme zase přímí účastníci tohoto projektu ze strany lidstva.“
„Zajisté. V takovém případě ovšem trvám na tom, aby ta dívčina vypnula zařízení zaznamenávající zvuk a veškeré informace vymazala.“
Pohlédli jsme s dědou na Mášu.
„Myslela jsem si, že záznam by se mohl docela hodit, pro účely analýzy…“ Vypadala velmi provinile.
„Příště se nejdřív zeptej,“ řekl víc než mírně dědeček. Takovéto mírnosti v jeho hlase se vždycky moc bojím. Jenže Máša ho neznala tak dobře jako já, a tak se jí viditelně ulevilo. Mlčky sejmula z krku malý medailon a podala ho dědovi.
„Dovolíte?“ zašeptal z pohovky Karel. Pak seskočil na podlahu a pajdal k dědovi. Ten rychle položil medailon na podlahu. Reptiloid se ho dotkl přední tlapkou a zase se odbelhal zpátky.
„Velice efektní,“ utrousil suše děda.
„Uvnitř byl mikročip… Omlouvám se, ale shořel,“ oznámil počtář a vyškrábal se zpátky na pohovku.
Dědeček na nešťastný medailon dupl a několikrát se na něm ještě otočil podrážkou, jako by chtěl rozšlápnout nějaký jedovatý hmyz. A zabručeclass="underline"
„Pokud už je všechno čisté, tak konečně mluv.“
„Budete-li tak laskav, Andreji Valentinoviči Chrumove, nejdřív bych chtěl vyslechnout vaše návrhy.“
Dědeček se nasupil.
„Potřebuji si upřesnit vaši schopnost analýzy situace v podmínkách, kdy je málo informací,“ upřesnil laskavě počtář.
„A co že tak najednou?“
„Z lidského hlediska jste dosti stár,“ oznámil mu reptiloid zkroušeně. „A my víme, že intelektuální schopnosti člověka k stáru slábnou. Musím si upřesnit, nakolik jste pro celý projekt… užitečný.“
Taková upřímnost by mě osobně pěkně dopálila. Kdežto dědeček nehnul brvou. Jen se pousmál.
„Takže bys chtěl ještě dodat, že v podobném případě bys nám nebo alespoň mně neřekl nic. Pro jistotu. Je to tak?“
„Ano,“ přikývl počtář. „Ještě důležitější je ale zjistit, jak je to s těmi vašimi analytickými schopnostmi.“
„Chápu,“ přikývl tentokrát děda. „Uvažoval jsem o třech variantách, které by mohly zlepšit postavení lidstva v Galaxii…“
„Promiňte, Andreji Valentinoviči,“ zvedl tlapku reptiloid. „Proč je pro lidi tak důležité číslo tři? Tři varování, tři varianty… Vždyť lidské vědomí jinak operuje v dvojkové nebo desítkové soustavě.“
„To nevím,“ pokrčil rameny dědeček. „Dvě varianty jsou obvykle krajnosti. Čtyři a víc je pro naše vědomí asi příliš mnoho. Ty tři jsou tak akorát. Chceš tou námitkou říct, že lidé mohou informaci, která se nevejde do triády, prostě pominout?“
„Ano.“
„To bych neřekl. My se prostě snažíme mnohotvárnost situací vtěsnat do tří základních skupin. Je to pro nás pohodlné a zároveň efektivní.“
„Děkuji. Pokračujte laskavě.“
„Stanovil jsem tedy tři varianty,“ ušklíbl se děda. „Takže… Varianta první: Lidstvo neočekávaně získá jakousi novou znalost, která je pro celou Galaxii životě důležitá. Něco jako jump… Říkejme téhle variantě Newtonovo jablko. Získání této znalosti prudce pozvedne celogalaktickou prestiž lidstva. Vyloučena není ani možnost, že s touto myšlenkou přijde jiná rasa, ale za naší velmi podstatné asistence.“
„Rozumím,“ řekl s dychtivou zvědavostí počtář.
„Tato varianta mi však připadá málo pravděpodobná,“ povzdechl si dědeček. „Rozvoj jednotlivých civilizací probíhá v zásadě komplexně. Náskok v jedné jediné oblasti žádné zvláštní výhody neskýtá — třeba pro nás se jump žádným zvláštním štěstím nestal. A kdybychom vynalezli zbraň, která dokáže uhasit hvězdu, nebo způsob, jak sebe sama zmenšit na velikost krabičky od sirek, taky to z nás pány Galaxie neudělá.“
„Ras, které se pokoušejí vymyslet něco, co by ostatní rasy neuměly, je hned několik,“ zamyslel se počtář. „Protože nechápou, že jediné, čeho tím dosáhnou, je změna jejich funkce v rámci Konkláve. Nějaké precedenty už tu ostatně jsou. Například takoví prašníci. Kdysi to byli horníci. Rudokopové. No a dnes se zabývají přebudováváním planet podle potřeb Silných.“
Děda přikývclass="underline"
„Tenhle příběh znám.“
„Zajímavé jsou taky výzkumy těch, jimž lidé říkají nepojmenovatelní,“ dodal počtář. „Ti se pokoušejí vypracovat všeobecnou morálku, nebo snad všeobecnou filozofii. Jednoznačně adekvátní výklad tohoto fenoménu neexistuje. Byla by to morálka, která by odpovídala představám a potřebám všech ras.“
„To se sotva zdaří,“ zapochyboval děda.
„Tvůj názor sdílím. Oni se o to však i přesto pokoušejí. Nastolení takovéto všeobecné morálky by rázem odstranilo vzájemné výhrady mezi civilizacemi a zastavilo by vykořisťování Slabých ze strany Silných.“
„Tahle všeobecná morálka však současný stav věcí ještě posílí,“ zakabonil se děda. „Dejme tomu, že odstraní psychologické předsudky, ale to bude asi tak všechno. Nebo v Galaxii nastolí absolutní nadvládu nepojmenovatelných.“
„Jak příjemné, že si tak dobře rozumíme!“ zvolal počtář nadšeně.
„A teď varianta druhá,“ pokračoval dědeček a odkašlal si. „Péťo, nalej mi minerálku. Ta mi připadá poněkud reálnější. Je to přístup k celému komplexu vědomostí. A nešlo by zřejmě jen o vědomosti, ale i o sílu. Dejme tomu o znalosti civilizace, kterou nikdo jiný v rámci Konkláve nezná. Takováto situace už se v pozemské literatuře probírala. Čímž myslím literaturu zábavnou. Obvykle šlo o objev univerzální vědecké knihovny dávno vyhynulé civilizace, nebo třeba obrovské bojové kosmické flotily, anebo mocné superbytosti, která je přes své možnosti ochotna nám sloužit. Této variantě říkejme dejme tomu Deus ex machina.“