„Takže jsem opravdu nic špatného neprovedl, Patrone?“
Zůstal jsem stát a ohlédl se na něj. Ne, svět geometrů, to není parodie na beztřídní společnost, jak se mi to jevilo zpočátku. Kdyby se tu užívalo peněz, na podstatě věci by to nic neměnilo.
Tohle je svět výchovy. Výuky. Svět vštěpování.
Je to realizovaný sen šíleného pedagoga.
Svět, v němž se učitel, Patron, stal nejvyšší mírou pravdy a spravedlnosti.
Z těchhle dětí se dá uhníst cokoli. Můžete je naučit jíst lidské maso nebo opalovat se ve sněhu. Jsou poddajné jako plastelína. Ideální surovina, ideální potrava pro děla.
Rozšíříme Přátelství po celé Galaxii!
Mohl jsem k tomu chlapci přistoupit, obejmout ho a říct mu, že nikdo na tomto světě není bez viny. Ani ten, kdo usne ve stráži, ani ten, kdo prchne z koncentráku zvaného Svěží vítr a pak se nocí krade pryč. A nevinný je dokonce i člověk, jehož tělo teď tuhne ve sněhové závěji. Vinen je možná jen ten, kdo na sebe před stovkami let vzal odpovědnost za všechny geometry — smraďoch Rig, popřípadě jeho Patron…
Jenže to je slepá ulička. Protože každý náš krok a každé slovo ty vedle nás nějak mění. Cesty do pekel se dláždí výhradně dobrými úmysly a princip menšího zla, který tak svatě ctí regresoři, je přece tak svůdný a vábivý.
A taky jsem si nemohl dovolit ani kapku nějaké lásky a něhy. Protože ty se tu staly zbraní. Spolehlivou, smrtonosnou zbraní.
„Nezlobím se na tebe ani trošičku,“ řekl jsem jen.
Což bylo přesně to, co si okamžik žádal. Chlapec se šťastně usmál a ještě slavnostněji se vypnul pod starobylou harpunou, jíž jeho předci nemilosrdně mordovali místní velryby.
Šel jsem nahoru.
Internát se probouzel. Slyšel jsem za dveřmi první tlumené zvuky, štrachání a rozespalé zívání. Někdo se probudil sám, jinému bylo třeba pomoct. Normální dětský ranní shon. Tak oč je tenhle útulný malý svět horší než Země? S jejími miliony vychrtlých dětí, věčně opilými dospělými, se školami, v nichž vás nenaučí ničemu a s povoláními, která nikomu nepřinášejí radost?
Je horší. A pokud si dovolím o tom zapochybovat, jsem ztracen.
Stal jsem se mírou sebe sama — přesně tak, jak si to přál Andrej Chrumov. A etalon je od pochyb oproštěn. Metr nebo kilogram přece nejsou na tužbách prodavačů a námitkách zákazníků závislé ani v nejmenším.
Mně se svět geometrů prostě nelíbí!
Což znamená, že je třeba jít dál. Po jejich stopách, rubem prostoru a nebe, zbaveného hvězd. Jít tak dlouho, dokud noční tmu neprozáří miliony chladných jisker. Dokud nenajdu odpověď ve světě Stínu, který geometry obrátil na panický úprk.
Jenže co se stává mírou věcí, když rozum zklame a srdce zradí?
„Radostné ráno, Pere!“
Usmál jsem se na tu mladou dívku, která zrovna vycházela ze svého pokoje, co nejpřívětivěji. Byla to Patronka, ale na mě se dívala s úctou a špatně skrývanou lítostí. No jistě. Per udělal chybu. To ona se k páchání podobných chyb rozhodně nechystá. Ještě nedávno vyplachovali mozek jí, kdežto teď tuto historickou štafetu převzala sama.
„Radostné jitro… é…“
„Lori. Patronka Lori.“
Na sobě měla kratičkou sukni a přes ňadra úzký proužek látky, jemuž se tu říká ženská stuha. Na záda jí visel černý cop. Na Zemi by se za ní asi každý rád ohlédl — ne kvůli tomu ustrojení, spíš proto, že působila opravdu sympaticky. Na můj vkus byla poněkud při těle, ale vkus je záležitost osobní.
Seznámil se s ní Per včera, nebo to ještě nestihl?
„Chtěla jsem vás pozvat na snídani,“ řekla mi. „Asi musíte mít hlad…“
„Trochu ano.“
Kualkua v mém těle byl patrně jiného názoru. Ale možná taky ne. Nik Rimer byl koneckonců o dost masivnější než Patron Per. A ty přebytečné tkáně přece musely někam zmizet…
„Zajdeme ke mně?“
V jejím chování nebylo naprosto nic erotického. A nešlo o to, že Patron Per byl příliš starý. Tady se takové věci prostě nenosí. Protože jich není zapotřebí.
Tady je třeba myslet na Přátelství, a tohle by rozptylovalo.
Lorin pokoj byl útulnější než „můj“. Také měla po zdech fotografie jako Per, ale bylo jich tu podstatně méně, ani ne dvacet. A k tomu spousty pletených koberečků, poházených po podlaze, rozvěšených po zdech a pokrývajících postel.
„Máte to tu moc hezké!“ řekl jsem upřímně.
Lori rozkvetla:
„Opravdu, Pere? Moc schopností právě nemám, ale snažím se…“
Posadil jsem se ke stolu a mlčky přihlížel, jak dívka připravuje snídani. Dva malé šálky, do nichž z plastové konvice nalila horkou kávu. K tomu hromádka lívanečků, posypaných jakousi nasekanou zelení. A pár kousků masa ve dvou porcelánových miskách.
Jak už jsem stačil pochopit, maso mají umělé. Buď ho pěstují v živných roztocích, nebo přímo syntetizují. Geometři zvířata kvůli vlastní obživě nezabíjejí.
„Velmi jsme s vámi cítili, Patrone Pere,“ řekla mi Lori. „A všichni jsme si jasně vědomi, jaká je to pro vás rána.“
Přikývl jsem a vrhl se na jídlo. Nevím jak Kualkua, ale já byl opravdu hladový.
„Řekněte mi, pokud to pro vás nebude příliš těžké… Váš svěřenec Nik Rimer je nemocný nevyléčitelně?“
„Naprosto nevyléčitelně,“ zamumlal jsem ústy plnými lívanečků a masa. „Není sebemenší naděje.“
„Promiňte, Pere…“
„To nic, to nic,“ mávl jsem rukou až příliš bodře. „V životě se přihodí ledacos.“
Takhle cynicky bych se asi chovat neměl. Lori na mě pohlédla s mírným úlekem. Jenže já už se nedokázal zastavit.
„Vždycky to byl těžký případ,“ prohlásil jsem až vztekle. „Psal si pořád nějaké básničky, a přitom byl naprosto bez talentu. Místo aby se připravoval na další šťastný den, lezl po nocích oknem do zahrady. Věčně se se mnou dohadoval a místo toho, aby uznal svou chybu, klidně začal řvát nebo naopak nepronesl ani slůvko. Opravdu komplikovaná nátura! Nu a když ztratil paměť a návyky, které jsem mu pracně vštípil, byl tento smutný konec naprosto zákonitý…“
Tak co?
Máš přece docela chytré oči, děvče. Pleteš koberečky, i když ti tahle práce taky zrovna nejde. Tak řekni starému Patronovi, že nemá pravdu!
Nebo aspoň mlč!
„Nezoufejte si, Pere,“ dotkla se konejšivě mé ruky. „S podobnou situací by si nedokázal poradit nikdo.“
Jsou neprůstřelní.
„Vezmete si jinou skupinu,“ pokračovala laskavým tónem. „A vychováte si nové svěřence, kteří Rimerovu vinu odčiní.“
„Přesně takhle se zachovám,“ přikývl jsem a s námahou pozřel poslední kousky jídla.
Je třeba odsud utéct. Okamžitě. Dokud neroztaje závěj pod okny, dokud se Hbití přátelé nepřiznají, že Nik Rimer, vyzbrojený nelidskými schopnostmi, jim prostě utekl.
Pokud existuje sebemenší podobná možnost, musím se vydat po cestě geometrů obráceným směrem. Musím se dostat do jádra Galaxie, kam zatím nepronikli ani Silní. Musím najít Stín.
Co když budu mít štěstí, které bude znamenat spásu?
„Dáte si ještě lívanečky?“ zeptala se Lori.
Zvuk jejího laskavého hlasu mě z těchto úvah vytrhl. Ty bys měla být kuchařka, děvenko. A ještě lepší by bylo, kdyby ses provdala a porodila hromadu dětí, které bys pak sama vychovávala a rozmazlovala je koláčky a buchtičkami.
„Ne, děkuji.“