Vstal jsem a podíval se oknem ven. Vánice byla opravdu krutá. Zmítající se sníh bušil do okenních skel. Za mraky se dalo tušit chabé sluneční světlo, ale na zem nepronikalo.
„Někdo si objednal špatné počasí…“ řekla zamyšleně Lori.
„To já. Pro potřeby výuky. Mám dnes hodinu špatného počasí…“
„Ano, to je zajímavý námět,“ přikývla dívka. „Už jste si vybral nějaké svěřence?“
„Ještě ne.“
„Tak si vezměte třetí skupinu mladšího oddělení, Patrone Pere!“
„Dobře,“ přikývl jsem. Není to nakonec jedno, koho se tu oficiálně ujmu? Já se tu přece stejně nezdržím.
„Jsou to ti nejproblematičtější kluci,“ poznamenala dychtivě. „V práci hned začnete myslet na jiné věci, Pere! Je to velice zajímavá skupina, ale nikdo si s ní nedokáže poradit. Jinak tu nemáme nikoho, kdo by měl takové zkušenosti jako vy…“
S odvrácenou tváří jsem se tiše pousmál.
Díky za důvěru. Patron Per by tvou radu nejspíš ocenil, holčičko.
Udržet se tu delší dobu samozřejmě nedokážu. Kualkua sice dokáže dokonale napodobit zevnějšek, ale chovat se jako Per jednoduše nejsem schopen.
Musím získat čas. Alespoň pár hodin, než se Patroni se svými svěřenci rozejdou na vyučování. Pak jednoduše použiju kabinu a zmizím.
Kosmodromy prakticky nikdo nehlídá. Takže postačí chytit kteréhokoli pilota, omráčit ho a dát symbionitovi možnost získat vzorek jeho tkání. Pak znovu změním podobu a dostanu se až k lodi.
Dál bych to asi zatím nepromýšlel.
Nejlepší by pro mě bylo přečkat těch pár hodin v Perově pokoji. Říkal jsem si, že místní etiketu to nikterak nenaruší a že uzavřenost Patrona, který sem právě dorazil, bude pro všechny omluvitelná. Každý přece chápe, co si s tím svým šíleným svěřencem prožil…
Jenže dorazila návštěva. Pohostinná dívka Lori a neznámý mladý muž — také on s lítostivou úctou v očích. V tomhle internátě bude asi mladý úplně všechen personál.
„Můžeme vás doprovodit ke třetí skupině, Patrone Pere?“ navrhla mi Lori. „Už na vás čekají.“
Mladík s nějakým představováním nespěchal, což znamenalo, že se známe. Proto jsem mu pohotově pokývl na podrav a snažil se tak vyhnout zbytečným rozmluvám.
Skupina, s níž Patronu Perovi nakonec nebylo souzeno pracovat, sídlila v dvanáctém patře věže. Poslušně jsem kráčel za Lori a jejím společníkem.
„Jestli chcete, Patrone Pere, budeme v učebně s vámi…“
„Ne, to nebude třeba,“ zamítl jsem jejich návrh. „Jistě máte plno své práce.“
Hospitanti bylo to poslední, co bych teď mohl potřebovat.
„Jsme na místě,“ promluvil poprvé i mladík. „Je to složitá skupina, Patrone Pere. Jsou přímo mimořádně kritičtí. Budete je muset přesvědčovat doslova o všem na světě.“
„S tím si poradím,“ slíbil jsem mu. „Nedělejte si starosti.“
Provázen jejich pozornými pohledy jsem zamířil ke dveřím třetí skupiny. Mladí kolegové Patrona Pera ale už zřejmě ucítili, že něco není v pořádku.
Takže to opravdu nijak protahovat nemůžu.
Při zařizování a výzdobě učeben i pokojů geometři dětem dovolovali projevovat vlastní fantazii. Časem to jejich svěřence zřejmě přecházelo samo. A nejde o to, že by v nich bylo nějaké přirozené puzení ke kráse a individualizmu — domov je pro ně, nakolik už jsem stačil pochopit, místem spánku a úkrytem před nepohodou. Jejich společnost je přímo názorný příklad civilizace extrovertů. Jejich svět je světem zaměřeným na expanzi. A přitom je to docela šťastný svět.
Tyhle děti si prostě zatím nestačily vytvořit cíl, k němuž by zaměřily své úsilí. Neměly tu žádné dílny ani laboratoře, jen jednu jedinou velkou místnost, kterou považovaly za svůj domov. Vlastně spíš za pevnost, protože ve své naivitě netušily, že Patron je schopen na ně dnem i nocí nepřetržitě dohlížet.
Zdi v této místnosti byly potaženy reliéfní šedou fólií, která poměrně zdařile napodobovala neopracovaný kámen. Strop zase pokrývala imitace dřeva. Podlaha byla opatřena podivným kobercem na způsob pevné slaměné rohože. Lampy byly určitě elektrické, ale ukryté ve stínidlech ze ztmavlé mědi a zavěšené ke stropu na řetězech. Světla moc nedávaly a okno bylo navíc opatřené hustým pleteným závěsem neurčité barvy. Dřevěné postele byly humpolácky hrubé, stůl sice dokonale čistý, ale celý poškrábaný. Doprostřed kdosi zabodl nůž.
Čtyři chlapci v úpravném oblečení beze švů (krátké kalhoty a haleny pastelově zelené barvy) tu působili poněkud nepatřičně. Viděno pozemským okem jim mohlo být tak jedenáct, dvanáct let. Seděli rovnou na podlaze tváří ke dveřím. Bylo jasné, že čekají na můj příchod.
„Ahoj, hoši,“ pozdravil jsem je. „Tak co — oděvy z doby pevnostní se vám vyrobit nepodařilo?“
„Dobrý den, Patrone,“ odpověděl vážně jeden z chlapců. Celý zrzavý, úplně jako Inka, který zahynul kdesi v jádru Galaxie. Byl droboučký a pohled měl zkoumavý.
Ostatně velkou opatrnost jsem zaznamenal v očích všech čtyř. Rozhodně v nich ale nebyl úlek — proč by se taky děti geometrů měly bát Patrona? Ty pohledy byly zkrátka hodnotící a zatím i plné pochyb.
„My máme oblečení z té doby,“ pokračoval chlapec. „Ale bylo nám doporučeno brát si ho jen ve volném čase. A teď nás čeká výuka.“
Jasně. Do našich her se laskavě nepleť, vážený Patrone. A nech nám naši svobodu.
Přidřepl jsem hned vedle chlapců — hrome, to tělo je ale nemotorné! — a zeptal jsem se:
„Jak se jmenujete, chlapci?“
„Copak vy to nevíte, Patrone?“ podivil se zcela upřímně ten zrzek. A druhý, kučeravý blonďáček s obličejíkem rozespalého andílka s melancholickým potěšením dodaclass="underline"
„O naší skupině už toho byly napsáno… nepočítaně…“
No vida, s těmihle kluky bych vlastně pracoval rád. Že bych se přitom třeba pokusil vyznat v tom, kde se ve světě geometrů berou takovíhle zdvořilí, ale sršatí jedinci, kteří si nehrají na regresory, ale na dobu pevnostní… Na poslední svobodnou epochu této planety. To by bylo přímo skvělé. A kdybych na to měl takových deset let, tak bych je dokonce vychoval. Tak, jak je třeba — alespoň z mého hlediska. A oni by se pak taky stali Patrony… A změnili by tento svět.
Takže by z toho byla nádherná bitva s geometry, vedená z mé strany jejich zbraněmi. Pak už by stačilo jen vyšlechtit mor, který by výběrově postihoval jen Patrony — a analogie by byla dokonalá.
„Vaše elektronické spisy jsem neviděl,“ řekl jsem. „To by přece bylo trochu nepoctivé, ne? Vy o mně přece nic nevíte…“
Chlapci mlčeli. Zřejmě už za svůj krátký život viděli hodně Patronů. A také hodně způsobů navazování vřelých přátelských kontaktů…
Povzdechl jsem si. Těch deset let na to, abych vám pomohl, prostě nemám, chlapci. Bohužel. A nemám dokonce ani deset hodin, abych se s vámi alespoň spřátelil. Bohudík…
„Proč vás zaujala zrovna doba pevnostní, hoši?“ zeptal jsem se jich a přejel jsem po celé místnosti pohledem. „Proč ne třeba kostěná nebo námořní? Copak ty jsou méně zajímavé?“
„Je to přelomová etapa naší civilizace, patrone,“ sdělil mi zrzek. „Rozcestí.“
„Okamžik volby dalšího osudu,“ dodal k tomu ten kudrnáček. „Náš svět mohl být docela jiný, nebýt událostí oné doby. Copak vy s tím nesouhlasíte?“
Jaká škoda, že nemám k dispozici těch několik let…