„Souhlasím,“ přiznal jsem se a povstal. Stařecké tělo nespokojeně zapraskalo všemi klouby. „Nemáte nic proti tomu, abych otevřel okno?“
Nic nenamítali. Že by mi ale pomohli, k tomu se neměli. A nějak se se mnou bratřit taky nehodlali. Vždyť dva z nich zatím nepronesli ani slovo… Jsou to zkrátka malí vzdorníci.
Odtáhl jsem závěs. Jak jsem očekával, sklo bylo průhledné. K nějaké soudobé technice se tato čtveřice neuchylovala. Vyjma pár elektronických knížek, které se povalovaly po postelích.
Za oknem dál běsnila sněhová bouře. Klimatická služba splnila poslední pokyn Patrona Pera na výbornou. Světlou skvrnu slunce bylo za tím kolotočem vloček sotva vidět. Téhle cizí hvězdě už nikdy Matička říkat nebudu.
„No a teď už se svět podle vás změnit nemůže?“ zeptal jsem se. „Co to je, ten okamžik volby dalšího osudu? Den zatržený v kalendáři? Nebo naprosto nahodilá pandemie moru? Nebo snad usnesení Světové rady?“
Kluci za mými zády mlčeli. Až zrzek — ten hlas jsem okamžitě poznal — pronesclass="underline"
„Ne, Patrone. Okamžik volby dalšího osudu je den, kdy svět něco ztrácí.“
„Ale něco snad taky získává, ne?“
„Získává jednu jedinou cestu. A ztrácí jich tisíce. Jako koule, kterou umístíme na vrchol kopce. Dlouho tam nevydrží a začne se kutálet dolů. Stačí do ní jen trochu strčit. Zato když už se ta koule valí dolů, není snadné její směr změnit.“
Kdosi další tiše vyprskclass="underline"
„Proboha, už zase ty dětinské příměry!“
Počkal jsem, až se všichni utiší, a pak jsem řekclass="underline"
„Správně. Jenže život nezná vzestupy a pády, které by byly pro všechny stejné. Někdo stojí až dole, dívá se, jak se na něj ten svět hroutí, ale dělat nemůže nic. Jiný se naopak dívá shora a domnívá se, že koule se ubírá tou jedinou správnou cestou. Nu a někdo…“
Učinil jsem pauzu. Jeden z chlapců to nevydržel a vyhrkclass="underline"
„Stojí přesně tam, kudy se koule zrovna valí?“
„Správně.“ Otočil jsem se k němu. Byl to docela nenápadný hoch, takový snědý, černovlasý a mírně šikmooký, takže na Zemi by nejspíš byl považován za asiata. „Přesně tak. Někdo stojí řítícímu se světu v cestě. A zjistí, že ten svět se neřítí, ale naopak je nehybný. Že strnul a je připraven se zhroutit. Takový člověk by rozhodně měl natáhnout ruku a strčit do něj. Samozřejmě pokud se k tomu odhodlá. Protože ten skutečně správný směr obvykle neexistuje.“
„Jenže jak se v tomhle bodu octnout?“ zeptal se najednou kudrnatý kluk.
Pokrčil jsem rameny:
„Tím se nijak zvlášť zabývat nemusíme. Svět si… pomůže sám. Hlavní je pochopit, že teď je řada na nás, abychom natáhli ruku a strčili do něj… Ale vy snad máte mít hodinu, chlapci, nebo ne?“
„Řekl bych, že už ji máme, Patrone Pere,“ řekl zrzek. „Jmenuji se Thyl, Patrone.“
Ačkoli ne, ve skutečnosti znělo jeho jméno trochu jinak, ale něco z Thyla Ulenspiegela v sobě opravdu měl. Usmál jsem se a jen s obtížemi jsem tvář Patrona Pera donutil, aby se mému záměru podřídila. Zřejmě se usmíval jinak, než jsem byl zvyklý já. S Nikovým tělem jsem podobný problém nikdy neměl.
„Já jsem Grik,“ řekl kudrnatý.
„A já Laki.“ To byl ten asiat.
„Já jsem zase Fal,“ pronesl chlapec, který až doposud zarytě mlčel.
Jejich oči se zřetelně proměnily. Přestaly být opatrné. A najednou vypadaly… jako oči toulavých štěňat, která se na stanici tramvaje blíží k cizím nohám. Štěňat, která jsou si s ohledem na své mládí jistá, že je ty nohy nenakopnou, ale která už vědí, že k jakékoli noze se přitisknout nemůžou.
Však oni vás tu semelou, mládenci. Se všemi vašimi pochybami, s vaším hledáním i vysokou mírou kritičnosti. Až se vaší výchovy chopí Patron formátu Pera, nemáte šanci. Ale je možné, že váš vnitřní potenciál, vaše puzení vystoupit z řady, klást otázky a hledat na ně odpovědi, nakonec najde své uplatnění.
A jednoho krásného dne budete sedět u příjemných stolků Světové rady a v útulné, téměř domácké atmosféře rozhodovat o tom, kam se váš svět bude valit dál…
Ode dveří se najednou ozval zdušený ale silný zvuk. Jako by se v dálce rozezněl zvon.
Chlapci se po sobě podívali.
„Někdo přišel, Patrone Pere,“ oznámil mi Grik. „U brány jsou Cizáci!“
„To jde někdo za mnou,“ vysvětlil jsem mu bez stínu pochybnosti. „Otevři prosím bránu.“
Díky, že jste mě pustili do své hry, kluci. Jenže teď hra končí.
Grik „slámu“ legračně překonal po čtyřech, pak vyskočil a pleskl do dveří dlaní. Ty dveře se určitě nezamykaly a kterýkoli Patron sem mohl vkročit bez ptaní. Iluzi soukromí ale dětem zatím nikdo nebral.
Za dveřmi stála Katti.
„Ahoj, chlapci… Dobrý den, Patrone Pere.“ Položila ruku na Grikovo rameno a pohlédla na mě. Na toho úskočného špiona, který se nejdřív nastěhoval do těla jejího znejmilejšího a teď si natáhl kůži Patrona Pera. Dívala se na mě smutně a oddaně.
„Buď zdráva, Katti,“ řekl jsem.
„Promiňte, že jsem přerušila vaši hodinu, Patrone, ale musím s vámi velmi nutně mluvit. Já… počkám…“
„Promluvím si s tebou hned,“ řekl jsem a podíval se na Grika, který se pod její rukou spokojeně nakrucoval a dělal významné obličeje, i na ostatní tři kluky. „Mějte se dobře, chlapci. Velice jste se mi zalíbili.“
„Vrátíte se brzy, Patrone Pere?“ zeptal se vysokým hláskem Thyl, když jsem zamířil ke dveřím… lépe řečeno k bráně jejich malé, obležené a k pádu odsouzené pevnosti.
„Nevím,“ odpověděl jsem lží, která měla k pravdě nejblíž.
Na chodbě mě Katti uchopila za ruku. Bez dlouhého dohadování jsme spolu vykročili ke schodišti a začali sestupovat dolů. Někde v pátém patře mi Katti s nejistým úsměvem řekla:
„Oni už si vás oblíbili, Patrone. U téhle skupiny je to něco naprosto neuvěřitelného.“
„Tihle kluci jsou tu ze všech nejnormálnější,“ řekl jsem.
„A také hoří pro dobu pevnostní, stejně jako Nikkiho skupina…“
Její hlas se zachvěl.
„Co se stalo, holčičko?“
Nečekaně vzlykla a ze všech sil sevřela mou ruku.
„Patrone Pere! Prosím, odpusťte Nikkimu, Patrone!“
Kapitola pátá
Šli jsme parkem, pečlivě vypěstovaným pod skleněnou kopulí. Katti stále ještě stkala a přerývavě mi říkala:
„Já… já to všechno chápu, Patrone. Vypadalo to šíleně. Ale on je přece nemocný.“
„Nik uprchl ze sanatoria,“ řekl jsem jí. „Už to víš?“
Mlčky přikývla.
„Já se na něj nezlobím,“ pokračoval jsem a až jsem se otřásl tou obludnou falešností, která se ukrývala v mých slovech. Na pravdu jsem ale neměl sílu. „Nezlobím se na Nikkiho.“
Ačkoli — přesně tohle by řekl i sám Patron Per.
„To všechno ta paměť,“ usoudila přesvědčeně Katti. „Když jsme zbaveni paměti, zůstane jen podstata. Jen duše. Vždyť přece víte, jak byl horkokrevný. A eruptivní. Na všechno reagoval srdcem. Vy jste mu pomohl přemoci sebe sama, Pere. Pomohl jste mu stát se normálním člověkem. Jenže to v něm se stejně neustále dralo na povrch! A jakmile zmizela mnohaletá výchova a všechno to, co mu vštípila společnost, Nik tu zůstal… s obnaženým srdcem. Proti nám moudrým, kteří všemu rozumíme… Přijela jsem sem a pochopila, že už nemůžu… Že s vámi musím promluvit. Vaší povinností je Nikkiho pochopit, Patrone.“