Realizace toho ideálu vyžaduje určitou kvalitu osobního rozvoje každého člověka a určitou kvalitu rozvoje kultury společnosti.
V.I.Lenin – ne jako marxista, fanaticko-posedle pracující na uzurpování státní moci v jemu neznámých zájmech majitelů marxistického projektu, – ale jako bolševik, usilující o realizaci toho ideálu v životě, chápal, že Rusko v dosažené kvalitě rozvoje kultury a lidí není připraveno k přechodu k socialismu a komunismu. V roce 1905 o tom psal následovně:
„Marxismus nenávratně odhalil fantazie národovců a anarchistů, že je údajně možné například v Rusku minout kapitalistický rozvoj, vyskočit z kapitalismu nebo přeskočit jej nějakým způsobem, kromě cesty třídního boje v rámci toho samého kapitalismu. (...)
…reakční je myšlenka hledat spásu dělnické třídy kdekoliv jinde, kromě dalšího rozvoje kapitalismu.
V takových zemích jako Rusko strádá dělnická třída ani ne tak od kapitalismu, jako z nedostatku rozvoje kapitalismu.“ (V.I.Lenin “Dvě taktiky sociál-demokracie v demokratické revoluci“, Sebrané spisy 5.vydání, sv.11, s.37)
Tj. Lenin předpokládal, že nadcházející revoluce bude buržoazně-demokratická a za ní bude následovat celkem dlouhé období rozvoje kapitalismu, kultury společnosti, lidí na základě buržoazní demokracie. A teprve potom, až si společnost a její ekonomika osvojí možnosti rozvoje, nabízené buržoazní demokracií, přejde k socialismu s cílem zajištění dalšího rozvoje globální civilizace.
Žádné „extremistické“ názory (kromě svržení carismu cestou síly a likvidace stavově-kastového zřízení) V.I.Leninovi a bolševikům do r. 1917 nebyly vlastní. Byly jim připsány zpětně po roce 1985 záměrnými pomluvami i neznalostí grafomanů, kteří nepovažovali za nutné seznámit se s historickými fakty.
Ale toto pro mnohé neočekávané odhalení vede k otázce: Odkud se vzal extremismus, jehož autorství bylo následně připsáno bolševikům?
Odpověd je prostá: extremismus pramení od Parvuse a L.D.“Trockého“ - kurátorů marxismu v Rusku od biblického politického esoterismu. Přibližně v té době, kdy Lenin vydal „Dvě taktiky...“, se L.D.“Trocký“ držel zcela jiných pohledů. V práci „Výsledky a perspektivy. Hybné síly revoluce“ vydané v r.1906 a znovu v r.1919 psaclass="underline"
„Ruská revoluce vytváří z našeho pohledu takové podmínky, při kterých moc může přejít (při vítězství revoluce – musí) do rukou proletariátu, předtím než politici buržoazního liberalismu dostanou možnost v plné míře rozvinout svého státního génia...“ (L.D.Trocký. Sborník „K historii ruské revoluce“ pod redakcí N.A.Vaseckého, Moskva „Politizdat“ 1990, str 95).
Ale pokud V.I.Lenin v „Dvou taktikách...“ vyjadřuje svůj názor, vycházeje z marxistické teorie přirozeně-historické změny společensko-ekonomických formací v míře rozvoje kultury a ekonomiky společnosti, pak L.D.Trocký píše o nadcházejícím osudu Ruska jako „prorok“ budoucí historie, pro kterého je marxismus jen forma veřejného vyjádření nějakého smyslu, nemajícího žádný vztah k exoterickému marxismu pro všechny.
O něco dále L.D.“Trocký“ pokračuje v osvětlení tehdy ještě politických perspektiv (komentáře v závorkách jsou naše):
„Ruská revoluce nedává a ještě dlouho nedá vzniknout jakémukoli buržoazně-konstitučnímu pořádku, který by mohl vyřešit nejprimitivnější úkoly demokracie. Co se týká reformátorů-byrokratů ve stylu Witte nebo Stolypina, pak všechna jejich „osvícená“ úsilí jsou negována jejich vlastním bojem o existenci. V důsledku toho osud nejelementárnějších revolučních zájmů rolnictva, jako třídy, je spojen s osudem revoluce, to znamená s osudem proletariátu. Proletariát u moci znamená pro rolnictvo třídu-osvoboditele“ (str. 97)
„Ale možná samotné rolnictvo vytěsní proletariát a zaujme jeho místo? To je nemožné. Veškerá historická zkušenost protestuje proti takovému předpokladu. Dokazuje, že rolnictvo je zcela neschopné samostatného politického boje.“ (str. 98)
„Z řečeného je jasné, jak se díváme na myšlenku „diktatury proletariátu a rolnictva“. Podstata není v tom, máme-li to principálně za přípustné, zda „chceme nebo nechceme“ takovou formu politické kooperace. My ji máme za principiálně neuskutečnitelnou – minimálně v přímém smyslu.
A skutečně. Koalice takového druhu předpokládá, že buďto jedna z existujících buržoazních stran získá rolnictvo, nebo rolnictvo vytvoří svou samostatnou stranu. Ani jedno ani druhé, jak jsme se pokusili ukázat není možné.“ (str. 99)
„Každý nový den bude prohlubovat politiku proletariátu u moci a stále více určovat její třídní charakter. Spolu s tím se bude rušit revoluční spojení mezi proletariátem a národem, třídní rozdělení rolnictva vystoupí v politické formě, antagonismus mezi jednotlivými částmi se bude samourčovat a z celkově demokratického se stane třídním.
Pokud absence zformované buržoazně-individualistické tradice a antiproletářských předsudků u rolnictva a inteligence i pomůže proletariátu dostat se k moci, pak, z druhé strany, musíme vzít v úvahu, že tato absence předsudků se opírá ne o politické uvědomění, ale o politické barbarství, o sociální neforemnost, primitivnost, bezcharakternost. (...)
Proletariát bude nucen přenést třídní boj na vesnici a takovým způsobem narušit tu jednotu zájmů, která nepochybně existuje u všeho rolnictva, ale v relativně úzké oblasti. Proletariát bude muset hned zkraje svého panování hledat opory v konfrontaci vesnické chudoby vesnickým boháčům, zemědělského proletariátu – zemědělské buržoazii“ (str. 100).
„Takovým způsobem, čím jednoznačnější a rozhodnější bude politika proletariátu u moci, tím užší bude mít pod sebou základnu, tím horší bude půda pod jeho nohama. Vše to je krajně pravděpodobné, dokonce nevyhnutelné (...)
Dvě hlavní části proletářské politiky se střetnou s odporem ze strany jeho spojenců: je to kolektivismus a internacionalismus.
Představovat si věc tak, že sociál-demokracie vchází do Dočasné vlády, vede ji v období revolučně-demokratických reforem, hájí jejich nejradikálnější charakter a opírá se přitom o organizovaný proletariát, a poté, co je demokratický program vyplněn, sociál-demokracie vychází z jí postavené budovy, ustupuje místo buržoazním stranám, a sama přechází do opozice a takovým způsobem odkrývá epochu parlamentní politiky, - představovat si věc tak by znamenalo, kompromitovat samotnou myšlenku dělnické vlády, a ne proto, že je to „principiálně“ nepřípustné – taková abstraktní formulace otázky je zbavena obsahu, - ale proto, že je to naprosto nereálné, je to utopismus nejhrubšího zrna.
Rozdělení našeho programu na minimální a maximální má hluboký principiální význam za té podmínky, že se moc nachází v rukou buržoazie. Právě tento fakt – příslušnost moci buržoazii – vyhání z našeho minimálního programu všechny požadavky, které jsou neslučitelné s privátním vlastnictvím výrobních prostředků. Tyto požadavky tvoří obsah socialistické revoluce, a jejich předpokladem je diktatura proletariátu.
Ale jakmile se moc nachází v rukou revoluční vlády se socialistickou většinou, pak v tom okamžiku rozdíl mezi minimálním a maximálním programem ztrácí praktický smysl. Udržet se v rámci tohoto rozdělení proletářská vláda nemůže.“ (str 101, 102).
Dále „Trocký“ píše, že dělnická vláda, prováděje politiku v zájmech dělnictva (to je nemožné bez změny struktury spektra výroby a spotřeby produkce), se nevyhnutelně setká s odporem fabrikantů, nespokojených s politikou, v nejrůznější formě. Vláda bude mít dvě cesty: buďto „hrát roli „neangažovaného“ prostředníka buržoazní demokracii“ a jít v ústrety kapitalistům, nebo „expropriace fabrik a zavedení v nich státní nebo komunální výroby“, tj. jít cestou potlačení sabotáže soukromých vlastníků. To se týká i zemědělské oblasti: v případě sabotáže soukromými vlastníky - „organizace kolektivní výroby pod komunální kontrolou nebo přímou státní“. Ale to je cesta vybudování ekonomiky socialismu cestou represí společnosti, bez fáze dlouhého kapitalistického rozvoje.
„To vše zcela jasně ukazuje, že sociál-demokracie nemůže vstoupit do revoluční vlády, pokud dá předem proletariátu závazek v ničem neustupovat z minimálního programu a buržoazii slib nepřekračovat. Takový dvoustranný závazek by byl zcela nesplnitelný. Vstupujíc do vlády ne jako bezmocné rukojmí, ale jako řídící síla, představitelé proletariátu tím samým stírají hranici mezi minimálním a maximálním programem, to jest vynášejí na pořad dne kolektivismus. To, v jakém bodě bude proletariát v tom směru zastaven, závisí na poměru sil, ale nijak ne na počátečních záměrech proletariátu.