Z tohoto důvodu nemůže být řeč o nějaké zvláštní formě proletářské diktatury v buržoazní revoluci, o demokratické diktatuře proletariátu (nebo proletariátu a rolnictva). Dělnická třída nemůže zabezpečit demokratický charakter své diktatury, aniž by překročila hranice svého demokratického programu. Jakékoliv iluze na to téma by byly zhoubné. (...)
Jakmile strana (ve jménu – naše upřesnění) proletariátu uchopí moc, bude za ni bojovat do konce (včetně i proti proletariátu a komukoliv jinému, pokud někdo projeví neloajálnost její moci: - naše doplnění při citování)“ (str.104)
„Politické panování proletariátu je neslučitelné s jeho ekonomickým otroctvím. Ať už by se proletariát ocitl u moci pod jakýmkoliv znamením, bude nucen vkročit na cestu socialistické politiky“ (str. 105)
To je extremismus, ale ne bolševický, nýbrž marxisticko-internacistický.
Výše uvedené útržky z práce L.D.“Trockého“ z r.1906 ukazují, že toho kdo stál za ním, nezajímal přechod k socialismu v zájmu osvobození pracujících mas od parazitismu na jejich práci a životě ze strany „elitarizované“ buržoazní menšiny Ruska, ale rychlá likvidace kapitalismu a historicky zformované státnosti Ruska v nějakých svých – otevřeně neohlášených – zájmech. Vítězství revoluce v Rusku se mělo stát prologem k likvidaci historicky zformovaného kapitalismu v globálních měřítkách a zavedení v globálních měřítkách tvrdé židovsko-zednářské fašistické diktatury pod rouškou celonárodního socialismu, jak to i předpokládala teorie „permanentní revoluce“.
V článku „Naše rozpory“, publikovaného během prvních let „Stolypinské reakce“ po potlačení revoluce 1905-1907, L.D.Bronštejn píše:
„... „Dovedení revoluce do konce“ předpokládalo nicméně svržení carismu a přechod státní moci do rukou revoluční veřejné síly. Jaké? Menševici odpovídali: buržoazní demokracie. Bolševici odpovídali: proletariátu a rolnictva“ (str. 111).
„Pokud menševici, vycházeje z abstrakce - „naše revoluce je buržoazní“ - přicházejí k myšlence přizpůsobení veškeré taktiky proletariátu k chování liberální buržoazie, až do získání státní moci pro ni, pak bolševici, vycházeje ze stejně holé abstrakce - „demokratická, a ne socialistická diktatura“ - dochází k myšlence buržoazně-demokratického samoohraničení proletariátu, v jehož rukou se nachází státní moc. Pravda, rozdíl mezi nimi v této otázce je velmi malý: zatímco antirevoluční stránky menševismu se ukazují ve vší síle už nyní, antirevoluční črty bolševismu hrozí ohromným nebezpečím jen v případě revolučního vítězství“ (str. 114, 115).
Pro L.D.“Trockého“ krach carismu v únorové revoluci 1917, která byla provedena zednářsko-židovským fašismem k židovskému svátku purim, byl signálem k začátku uskutečňování právě tohoto programu.
V.I.Lenin, jsa pod mocí exoterického marxismu, v té době stejně jako dříve nechápal, co se děje a co se bude dít. V „Dopise na rozloučenou švýcarským dělníkům“ V.I.Lenina napsaném před 19. březnem (1. dubnem) 1917 před odjezdem ze Švýcarska do Ruska zachváceného revolucí, a poprvé publikovaném v Rusku 21. srpna 1917 v novinách „Jednota“ (č.145), se přímo říká: „V Rusku nemůže bezprostředně a ihned zvítězit socialismus“ (V.I.Lenin, Sebrané spisy, 5. vydání, 31. svazek, str. 87-94).
O šest let později, rok před smrtí, psal o tom, jak bolševici, ačkoliv i byli předsvědčeni o tom, že Rusko není připraveno k uvedení ideálů socialismu do života, v r. 1917 byli nuceni jednat v rámci politického scénáře, ohlášeného L.D.“Trockým“ o 11 let dříve. V článku „O naší revoluci“, napsaném 16-17. ledna 1923 a publikovaném v „Pravdě“ č.117 30.05.1923, V.I.Lenin jako bolševik, a ne jako marxista, píše, odpovídaje na výtky ohledně uchopení moci v zemi nepřipravené k socialismu:
„... jejich argument je nekonečně šablonovitý... , že jsme nedorostli do socialismu, že u nás nejsou, jako se vyjadřují různí jejich „vědci“, objektivní předpoklady pro socialismus. A nikoho nenapadne zeptat se sám sebe: a nemohl-li národ, když se setkal s revoluční situací, takovou, která se zformovala kvůli imperialistické válce, nemohl se pod vlivem BEZVÝCHODNOSTI SVÉ SITUACE (zvýraznění je naše) vrhnout do takového boje, který mu dával alespoň nějaké šance na vybojování podmínek po další růst civilizace?“
„Rusko nedosáhlo takové úrovně rozvoje výrobních sil, při které je možný socialismus.“ S tím tvrzením se všichni hrdinové 2. Internacionály, včetně samozřejmě, Suchanova, nosí jako s moudrou knihou. Tuto NESPORNOU (naše zvýraznění) okolnost vykládají tisíci způsoby, a zdá se jim že je to pro hodnocení naší revoluce rozhodující. (...)
Ale pokud KOMPLETNÍ BEZVÝCHODNOST SITUACE (naše zvýraznění), která zdesetinásobila síly dělníků a rolníků, nám odkryla možnost jiného přechodu k vytvoření základních předpokladů civilizace, než ve všech ostatních západoevropských státech? (…) Pokud je pro vytvoření socialismu nutná určitá úroveň kultury (ačkoliv nikdo nemůže říct, jaká přesně „úroveň kultury“, protože je v každém státě odlišná), pak proč by nešlo začít nejprve z vybojování revoluční cestou předpokladů té určité úrovně, a až potom na základě dělnicko-rolnické moci a sovětského zřízení, se vydat dohnat jiné národy.
16. ledna 1923.
II
Pro vytvoření socialismu, říkáte, je nutná civilizovanost. Velmi dobře. Nu a proč bychom nemohli nejprve vytvořit u sebe takové předpoklady, jako vyhnání pronajímatelů půdy a ruských kapitalistů (lepší by bylo neutralizovat zednáře – naše poznámka), a potom začít pohyb k socialismu? V jakých knížkách jste četli, že podobné změny obvyklého historického pořadí jsou nepřípustné a nemožné?
Vzpomeňte si, Napolean psaclass="underline" „On s'engage et puis... on voit”. Ve volném překladu to znamená: „Nejdříve je nutné zapojit se do seriózního boje a potom už bude jasno (co je třeba dále)“. My jsme se v říjnu 1917 zapojili do seriózního boje, a pak už jsme uviděli takové detaily rozvoje (z úhlu pohledu světové historie bezesporu detaily), jako Brestský mír nebo NEP atd. A v současnosti už není pochyb, že celkově jsme zvítězili“ (Sebrané spisy, 5. vydání, sv.45, str. 378-382)
Ve své podstatě ne „Dopis sjezdu“, ale tento článek je „závětí“ - odkazem V.I.Lenina, protože je obrácen ke všem lidem do té doby, než bolševický socialismus zvítězí v globálním měřítku; a „dopis sjezdu“ byl adresován výlučně stranické „elitě“ a ztratil jakýkoliv politický význam v okamžiku volby J.V.Stalina „vůdcem“ strany a od té doby představuje jen historický dokument.
Taková jsou fakta historie, která ve své podstatě znamenají následující:
Světové zednářství, konajíc extremisticko-teroristickými metodami, zlikvidovalo v Rusku pro kurátory marxistického projektu nepřijatelný mnohonárodnostní říšský státně-monopolistický kapitalismus a pomohlo zvítězit zednářsko-marxistickému režimu v občanské válce, rešíce cíle svých pánů. Bolševismus se v tom procesu stal všeho všudy zosobněním zednářsko-marxistického režimu.
Přesto, k okamžiku, kdy V.I.Lenin napsat svou odpověď „Suchanovovi“ (Gimmerovi), se bolševici ukázali být jedinou vnitřní politickou silou v SSSR, schopnou postavit se židovsko-zednářskému zotročení země. K tomu okamžiku díky tomu, že se Leninovi podařilo uzavřít chabý Brestský mír navzdory odporu většiny jeho stoupenců, kteří byli stoupenci pokračování „revoluční války“ proti germánskému imperialismu, a L.D.“Trockému“ se ho nepovedlo zničit ani během mírových jednání v Brest-Litevsku, ani 6.7.1918 během vzpoury levých eserů, se revoluční situace v Evropě uvolnila a proto otázka o okamžité realizaci světové zednářsko-marxistické revoluce byla odložena na pozdější neurčenou dobu. Proto po skončení občanské války čekalo socialismus budování v jedné samostatně vzaté zemi – v SSSR.
V aspektu praktické politiky to znamenalo, že přicházelo nové období nemilosrdného politického boje o to, jaký socialismus v SSSR vznikne:
• skutečný bolševický – reálná samovláda národa, majícího moc nad svým hospodářstvím a svou budoucností;