Hlavní je to, že:
• za zednářstvem stojí nějaká civilizační idea, tj. idea celospolečenského významu. A kandidáti na stupně zasvěcení se vybírají samotným zednářstvem, vycházeje z jejich mravně-etického rozvoje, a nejen z profesních úspěchů nebo ohodnocení potenciálů profesionálního růstu v té či oné oblasti, protože bez konkrétní morálky a etiky lidé nejsou schopní sloužit ideji celospolečenského významu, byť třeba falešné nebo špatně pochopené ideji.
• byrokracie je v principu bez-ideová v aspektu nesení nějaké ideje celospolečenského významu, které jsou pro ni jen demagogickým krytím (adresovaným publiku) spotřebitelského egoismu a chtíče pomíjivé slávy ze strany každého jednotlivého byrokrata. A není to byrokracie, kdo se zabývá hledáním a proséváním kandidátů, ale jsou to sami kandidáti, kteří, sledujíce princip „cokoliv dělat, jen nepracovat“ sami nacházejí cesty ke vchodu do hierarchie byrokracie a dále hledají cesty a způsoby ke kariernímu postupu.
Taková je byrokracie v její podstatě, která je v reálném životě potlačována vnějšími společenskými faktory, nad kterými nemá moc ani byrokracie celkově, ani jednotliví byrokraté, a které vyvolávají v byrokratech osobní strach odpovědnosti každého z nich za projev různých egoistických úsilí ve své činnosti. Faktory takového druhu je vliv zednářstva a jiných mafií na byrokracii, realizujících ve společnosti konkrétní politické projekty; tlak veřejného mínění, místy získávající mystický charakter; nevnímavý automatismus aplikace zákonů jinými větvemi byrokracie, kterým je třeba ospravedlnit svou existenci, ve vztahu k té větvi, ke které patří bojící se byrokrat; bolševismus, jako antibyrokratický jev ze své podstaty.
V případě konfliktu „zednářstvo – byrokracie“ díky uvedeným okolnostem:
• zednářstvo disponuje převahou v aspektu strategie, protože pomíjivý egoismus nedovoluje byrokracii přemýšlet o daleké budoucnosti, a absence své politické vůle nedovoluje uskutečňovat jí známé strategické politické projekty;
• byrokracie disponuje převahou v aspektu taktiky, protože díky své bezprincipiálnosti je vždy schopná překročit skrz ta omezení, která ukládá úkol sloužení nějaké ideji.
Pokud ve společnosti pracují faktory, reprodukující byrokracii, jsou možné dvě strategie vítězství nad byrokracií:
• pokud je přítomna síla, masové vyhnání „neovladatelných“ byrokratů podle seznamů z aparátu řízení, které je možné realizovat i ve formě nemilosrdné likvidace za podpory jiných větví byrokracie;
• pokud síly na organizace represí vůči byrokratům nejsou, pak je možné dovolit byrokracii degradovat, načež smést její režim celkově.
Ve vztahu ke stranické, státní a hospodářské byrokracii SSSR na konci 30. let první strategii realizoval J.V.Stalin, načež ji nedovolil znovu „zvlčit“, realizují opakované „pročesávání“.
Poté, co se „říšsky orientovaná“ byrokracie v čele s L.I.Brežněvem zbavila neotrockistů chruščovského typu, byla ve vztahu k ní světovým zednářstvem realizována druhá strategie.
L.D.“Trocký“, G.J.“Zinovjev“, L.B.“Kameněv“, N.I.Bucharin, když ze své vůdcovské pýchy vpadávali do byrokratismu, nechtíc vnikat do podstaty věci (nebo k tomu nebyli způsobilí), vkládali plnou odpovědnost za dílo na jim podřízené specialisty-profesionály. Ale vedle toho byli „ideovými“ marxisty, navíc zasvěcení do různých stupňů zednářstva nebo jako minimum měli zednáře ve svém okolí. A zednářstvo je jeden z faktorů, disciplinující byrokracii v procesu její práce pro ten či onen politický projekt, jehož podstata je velmi vzdálená od egoistických zájmů každého byrokrata.
Jak je vidět dokonce z výše uvedených útržků vzpomínek A.S.Jakovleva a V.G.Grabina, J.V.Stalin byrokratem, jako nositelem výše uvedených vlastností, nebyclass="underline"
• byl přesvědčeným bolševikem, a proto usiloval dobrat se podstaty věci, pracuje bezprostředně s profesionály-specialisty, znaje podle jména možná tisíce profesionálů různých oblastí v různých odvětvích a používaje jejich pomoc k chápání konkrétních otázek, se kterými se setkával v celostátní řídící činnosti.
• nezávisle na tom, zda J.V.Stalin znal a pamatoval si definici byrokracie K.Marxem, věděl, že důvěřovat výstupům byrokracie o poručeném díle znamená dílo zahubit, protože byrokratům je vlastní skrývat své chyby a zneužití moci, představovat svá selhání jako své úspěchy a pomlouvat konkurenty s cílem jejich odstranění. Proto:
→ práci s dopisy, prohlášeními a stížnostmi nenechával na byrokratickém aparátu, ale pracoval ohledně otázek v nich obsažených sám, a pracoval ohledně podstaty těch otázek. Aparát (sekretariát) J.V.Stalina se na tom procesu také podílel, ale nesl funkci filtrace společensky a státně významné informace z proudu postupujících informací.
→ jedním z úkolů zvláštních služeb bylo dodávat „nahoru“ hodnověrné informace o situaci na místech, o práci a chování představitelů orgánů státní moci a stranické moci.
→ kromě toho někteří historici říkají, že mimo oficiálních zvláštních služeb v SSSR vznikla, existovala a vycházela za jejich rámec nějaká síť informátorů a vykonavatelů, založená na osobních vazbách, jejíž prací vedl sám Stalin, a její „dokumentace“ šla spolu s proudem dokumentace ministerstev, v kterých pracovali účastníci sítě, a také v soukromé korespondenci.
V důsledku systematické činnosti třech uvedených faktorů právě stalinské represe byly ve své většině opodstatněné. Ale problém společnosti v SSSR byl v tom, že kromě stalinských byly ještě i represe, organizované zednářsko-marxistickými kruhy, a represe, organizované bezideovou byrokracií jako takovou jednoduše z hlouposti a přání dokázat svou užitečnost před „pánem“.
Jeden z prvních problémů, se kterým se setkal marxisticko-zednářský režim v Rusku a v SSSR byla lavina takové byrokracie, jaká by v epoše carismu byla nemyslitelná. Z jedné strany vůdcové typu L.D.“Trockého“ jí vytvářeli sami tím, že si nepřáli vnikat do podstaty věcí které začali řídit, buď z nedostatku soudnosti nebo vzdělání, nebo z pocitu nadřazenosti a projevení otrokářských sklonů, pramenících z jejich rodného judaismu.
Pozice generálního tajemníka ÚV, v té době, když ji obsadil J.V.Stalin, byla v mnohém technickou pozicí, jejíž účel byl připravovat zasedání Politbyra ÚV, tj. porady „vůdců“, dokumentovat jejich průběh a přijímaná rozhodnutí. Z pamětí B.Bažanova je možné pochopit, že ve 20. letech, zatímco se na Politbyro „vůdcové“ radili o problémech velké politiky, se J.V.Stalin zabýval důležitější činností: seznamoval se s lidmi a na základě osobního kontaktu, využívaje pozici generálního tajemníka, formoval aparát státní a stranické moci, tj. vybíral konkrétní lidi a podporoval jejich posun na ty či ony konkrétní pozice. Podle všeho to dělal dobře, protože profesionalismus aparátu v otázkách řízení stoupal. Proto J.V.Stalin na pozici generálního tajemníka „vůdcům“ vyhovoval, kromě toho i tím, že je zbavoval nutnosti vnikat v podstatu věci množství „malých“ záležitostí (z jejich pohledu).
V důsledku několika let takové práce se stal aparát – po státní i stranické linii – na celém území SSSR v mnohém podřízen J.V.Stalinovi osobně, minimálně neformálně na základě osobních vztahů. Potom vyšlo najevo, že aparát, jsa faktorem stále přítomným, začal vykazovat rozhodující vliv na život stranických organizací na místech a konkrétně i na to, jaké delegáty místní stranické organizace posílají na sjezdy strany. Tak se vnitrostranická demokracie na konci 20. let ocitla říditelnou ze strany aparátu, a ne vycházející zespodu ze stranické základny. Ve skutečnosti o to „vůdci“ „ideových“ marxistů, zasvěcení do nějakého esoterismu, od začátku i usilovali, ale vznikl jim problém. Problém spočíval v tom, že J.V.Stalin, který ve svých rukou soustředil otěže řízení aparátem, se ukázal nemanipulovatelným ze strany „vůdců“ - L.D.“Trockého“, G.E.“Zinovjeva“, L.B.“Kameněva“ a k nim přimykajícího N.I.Bucharina, jak to oni plánovali při jmenování té „průměrnosti“ do pozice generálního tajemníka ÚV.