Ve výsledku toho, že „vůdci“ z řad „ideových“ marxistů si toho včas nevšimli, časem začali systematicky trpět porážky na sjezdech a plénech ÚV, ačkoliv ve spodních stranických organizacích měli stále dost stoupenců z řad podobných „ideových“ marxistů jako oni sami – nastudovaných a vzdělaných inteligentů a polointeligentů, za nimiž by za jiných podmínek mohli jít méně vzdělaní a nastudovaní členové. Takto začala z rukou „vůdců“ vyklouzávat veřejná moc. To samo o sobě už bylo zločinem marxistů-zednářů před výše postavenými kurátory zednářsko-marxistického projektu. Kromě toho, výherní oblast politiky, - vybudování socialismu v jedné samostatně vzaté zemi, - zabezpečující v té době podporu zahraničního zednářstva v jeho marxistické větvi, se také ocitla pevně obsazena J.V.Stalinem a stalinisty.
Při tom J.V.Stalin v tom časovém úseku marxismus nekritizoval, program budování marxistického jakoby socialismu, zveřejněný „Trockým“ už v roce 1907, se realizoval, a rozvoj kultury a ekonomiky SSSR pod celkovým vedením J.V.Stalina, ačkoliv i bez výzev k revolučnímu boji, přesto mlčky podrozumíval, že je to nezbytné pro zabezpečení rozhodného vítězství světové marxistické jakoby socialistické revoluce v revoluční situaci, která teprve čekala na vytvoření. Zatím bylo třeba vedle rozvoje kultury a ekonomiky SSSR ještě vytvářet jeho přitažlivý „imidž“.
Osobní ambice nedovolili L.D.“Trockému“, G.E.“Zinovjevovi“, L.B.“Kameněvovi“ šlápnou na hrdlo svým vlastním stranám a stát se věrnými spojenci „toho neotesaného hrubiána-rychlokvašky“ z Kavkazu. To se týká i jejich stoupenců jak ve straně, tak i bezpartijních.
Tj. „ideoví“ marxisté bez dělení na „esoteristy“ a „exoteristy“ udělali mnoho politických chyb: včas nevycítili změnu globálního politického scénáře a nepřeorientovali se na nový, zůstali otroky předchozího scénáře světové marxistické revoluce; nevšimli si jak veřejná moc přetekla z jejich rukou do jiných rukou; neodešli dobrovolně z veřejné politiky. Pokud by odešli z politiky, možná by se dožili váženého stáří jako „vůdci revoluce a spolubojovníci velikého Lenina, kteří, když udělali své dílo, ustoupili cestu mladému pokolení budovatelů komunismu“. Avšak jejich mocenské ambice jim nedovolili klidně odejít od záležitostí a stát se váženými veterány, jak to v mnohých případech dovoluje zednářský systém; místo toho lezli na rožeň, tím že spustili takzvaný „ilegální boj“ - ve své podstatě neformální zednářskou činnost – proti J.V.Stalinovi a stalincům za obnovení své moci ve straně a státu, obviňujíc Stalina z deformace marxismu, narušení norem vnitrostranické demokracie a byrokratizace strany a Sovětské moci. Jejich antistalinistická činnost přivedla je samé a mnoho jejich stoupenců ke smrti.
Říct, že J.V.Stalin vytvořil byrokracii a cíleně ji podporoval, jsa sám kontrarevolucionářem a byrokratem, jak to dělají marxisté-trockisté a abstraktní humanisté, by bylo také nesprávné.
Skutečně, byrokracie epochy socialistického budování, která ve stranickém a státním aparátu zaměnila byrokracii epochy revoluce a občanské války, se v procesu „rotace kádrů“, vedeném J.V.Stalinem z pozice generálního tajemníka ÚV, ukázala pro „ideové“ marxisty („esoteriky“ i „exoteriky“) protivníkem, se kterým si nebyli schopni poradit: nejprve je vytlačovala a potlačovala, a poté nemilosrdně likvidovala jako aspiranty na moc.
Příčiny té porážky a smrti množství „ideových“ marxistů jsou:
• z jedné strany, v kompletní bezprincipnosti a bezideovosti byrokratů, jako systémotvorného principu vzniku a reprodukce byrokracie;
• a z druhé strany, v „elitarismu“ samotných „vůdců“ „ideových“ marxistů, kteří si nepřáli vnikat v podstatu množství „malých“ záležitostí, a v nepoužitelnosti marxismu jako takového v otázkách řízení, díky čemuž na jeho základě není možné vytvořit sociální základnu řídícího korpusu, který nebude byrokratický.
Druhý bod je třeba trochu vysvětlit. Když děti rostou, sní a fantazírují o své budoucnosti, málokdo z nich si přeje stát se úředníkem. Nejvýraznější dětské sny většiny dětí jsou ve své podstatě o tom, jak se realizovat v profesi tvůrce nebo obránce tvoření. V normálně žijící společnosti děti v jejich většině chtějí být malíři, umělci, vědci, budovateli, piloty, řidiči, vojáky, mašinfíry a jen menšina prohlašuje, že chtějí být bandity nebo vládci, aby mohli přepychově žít a nic nedělat. V době dospívání (minimálně ve 20. století a v naší době) se objevuje poměrně široká skupina dětí, u kterých dospělí už byli schopni uhasit dětské sny a oni si už nic nepřejí a nevědí, co si přát; buď už se naladili na život podle principu „cokoliv by nedělat, jen nepracovat“, tj. život mimo bezprostřední tvorby. Jeden ze stimulů, podporujících je k tomu ve společnosti, je nemožnost normální prací získat slušnou existenci, tj. své rodině zajistit kvalitu života, jak ve smyslu volného času, nutného pro plnocenný odpočinek a uspokojení tzv. „duchovních potřeb“, tak i ve smyslu tzv. „materiálních potřeb“.
Pro ty, kdo už se naladil na princip „cokoliv dělat, jen nepracovat“, se v závislosti na dalších okolnostech jejich psychiky a situace otvírají tři životní cesty:
• do lumpenu, - odpadu společnosti, produkovaného všemi společenskými vrstvami, všemi třídami;
• do kriminální sféry;
• do vedoucích pozic, kde se při takovém vztahu k dílu, v podmínkách civilizovanosti a rozvinutých institutů státnosti a byznysu, nevyhnutelně stávají byrokraty.
Společenské zřízení Ruské říše bylo takové, že lumpenu ona produkovala v nadbytku, včetně lumpen-inteligence nejrůznějšího původu – od nižších vrstev až do vyšší aristokracie.
Internacistický zednářsko-marxistický režim tím, že zlikvidoval nebo vyhnal za hranice předchozí vzdělané skupiny obyvatel, vytvořil mnoho prostoru v oblasti státního řízení politiky, a díky znárodnění drtivé většiny výrobních prostředků, i ve sféře hospodářského řízení. Zaplnit ten prostor lidmi, znajícími příslušné oblasti, bylo nemožné jednoduše z důvodu fyzického nedostatku potřebného množství lidí. A bylo nemožné je připravit rychle, včetně díky neadekvátnosti filosofie marxismu v otázkách řízení.
V podmínkách, kde 85% obyvatel neumělo číst a psát, člověk, který uměl číst a psát víceméně gramotně a čitelně, mohl, pokud si přál a dovoloval mu to třídní původ nebo osobní vztahy s představiteli moci, zaujmout pokud ne libovolnou, pak mnohé pozice.
Ale i to ještě nestačí k chápání té epochy. Kultura Ruska během mnohých století kultivovala a podporovala psychologii servilnosti, jakkoliv by proti tomu namítali ti patrioté, kteří idealizují carskou minulost. To psychologické, v mnohém neuvědomované dědictví minulosti, určovalo algoritmiku nevědomých úrovní psychiky pokud ne milionů, pak stovek tisíc lidí. Ono nezmizelo hned pod vlivem sloganů socialismu typu „člověk je člověku přítel, bratr a druh“, protože změna organizace psychiky jedince vyžaduje od samého jedince vědomou práci nad sebou, a to není zdaleka jednoduché a vyžaduje čas a síly.
Díky uvedeným okolnostem byrokracie v SSSR po porevoluční době nevzniknout jednoduše nemohla. A ona vznikla, ale dokud byla podřízena „ideovým“ marxistům a „vůdcům“-zednářům, nebyla nepřítelem „vůdců“, a kritika byrokracie z jejich strany měla z větší části deklarativní charakter a sloužila jako systémový prostředek zastrašování byrokratů, aby si ti pamatovali, komu slouží.
Ale když moc nad byrokracií začala přecházet k bolševikům (jich – zvláště gramotných a vzdělaných bylo málo) „ideoví“ marxisté a jejich „vůdci“-zednáři se stali bojovníky s byrokracií, a v její osobě – se sílícím bolševismem.
Co se týká byrokracie, ona není svou podstatou subjekt politiky, jen sluha nositelů politické vůle. Proto epocha, která začala odstraněním „vůdců“ „ideových“ marxistů z veřejné politiky, se stala pro byrokracii noční můrou, která skončila ve své podstatě až hysterickým dokladem N.S.Chruščova na 20. sjezdu.
Příčina té hysterie byla v tom, že bolševici a „ideoví“ marxisté tlačili na byrokracii ze dvou stran. Přičemž každá strana vykazovala tlak ve svých, navzájem se vylučujících cílech a při tom používali jeden a tentýž marxistický lexikon, a byrokracie nemohla pochopit, kdo je kdo, komu je třeba se podřizovat a čí rozhodnutí je třeba sabotovat; a za neposlušnost ji nemilosrdně bili i bolševici, i „ideoví“ marxisté.
A při chápání tohoto charakteru moci v SSSR se historie 30. let rýsuje ve zcela jiném světle, než ji zobrazil ve svém dokladu N.S.Chruščov: údajně tyran J.V.Stalin likviduje údajně zapálené bojovníky za národní štěstí a množství jiných lidí, kvůli udržení údajně své osobní diktatury.