Proces globalizace ve druhé polovině 20. století vedl k tomu, že v historické vědě vznikl nový směr, takzvaní „noví historici“, jejichž podstata činnosti spočívala v tom, že se pokoušeli vyjasnit, co stojí za spory různých historických škol, vyjadřujících ty či ony čistě nacionalistické nebo úzce zájmové úhly pohledu. Jeden z nich, D.A.Getty, se zabýval revizí panujících představ o historii SSSR a USA a jejich konfrontace během 20. století. Byla mu umožněna práce v ruských archivech. V roce 2002 „komsomolská pravda“ publikovala během 1,5 měsíce sérii jeho článků, zasvěcenou tomu, co D.A.Getty „vyhrabal“ v ruských archivech na téma temných míst v historii SSSR. Uvedeme některé úryvky z té série článků (poznámky jsou naše):
„Při seznamování s prvozdroji stalinské doby udělal objev, který vedl k této publikaci. D.A.Getty veřejně oznámil, že zlověstnému roku 37 předcházela zhruba tříletá doba liberálních stalinských reforem, a že právě neúspěch těchto reforem vedl k represím roku 37, které byly nespravedlivě nazvány „stalinskými“. (…)
- Ano, Getty skutečně udělal objev, - říká vedoucí vědecký pracovník Institutu ruské historie Akademie Věd Jurij Žukov, - ale protože toto téma bylo pro něj pouze doprovodné, jen ho zafixoval pro vědu.
A Jurij Nikolajevič nám ukázal dokument, který sám našel v archivech.
Je to modelový volební lístek pro volby do Nejvyššího Sovětu SSSR. V konečné variantě, kterou lístek získal k volbám 12. prosince 1937, na něm zůstal jen jeden, bezalternativní, jak bychom řekli dnes, kandidát strany nebo komsomolu. Ale až do června 1937 všichni předpokládali, že volby budou na alternativní osnově, to znamená že vedle kandidáta ze stranického aparátu by mohli pracující jakéhokoli závodu navrhnout i svého kandidáta, a kolchozníci ještě dalšího – svého. Ale prošel by jen jeden z trojice, a na modelovém lístku je to tak napsáno: nechat JEDNOHO kandidáta – ostatní přeškrtnout.
Ale co kdyby voliči 37 roku najednou vyškrtli právě představitele vládnoucí strany v zemi, kde je jen jedna strana? Pokud by z uren vytáhli miliony takových lístků, nastal by zlom: strana by zůstala bez moci! Ale možná že to byl jen stalinský populismus? Jurij Žukov namítclass="underline"
— Stalin chtěl něco jiného: kompletně odstranit stranu od moci. Proto napřed naplánoval novou Ústavu, a potom na jejím základě alternativní volby. Podle stalinského projektu právo navrhovat své kandidáty by se vedle stranického aparátu dostalo prakticky všem společenským organizacím: odborům, družstvům, mládežnickým organizacím, kulturním společnostem, dokonce náboženským občinám. Ale tento boj Stalin prohrál a to tak, že nejen jeho kariéra, ale i jeho život se ocitl v nebezpečí.“ (“Komsomolská pravda“, 5.11.2002)
„Nový kurs“ a hon na čarodějnice
— V čí rukách tehdy byly hlavní otěže moci, u Centrálního výkonného výboru nebo Politbyra?
— Na to nelze jednoznačně odpovědět, tyto dva orgány se proplétaly. Všeho všudy se odehrálo sedm sjezdů Sovětů plus osmý, mimořádný. V době mezi sjezdy byl přizván k činnosti Centrální výkonný výbor, něco jako parlament, který zahnoval asi 300 lidí. Ale ten se skoro nikdy nescházel v plném počtu, trvale pracovalo jen jím vybrané Prezídium.
— Těch 300 lidí bylo alespoň osvobozeno od původní práce?
— Samozřejmě že ne. Představovali jak úzké, tak široké vedení země. Co se týká Prezídia CVV, do něj patřili jen členové Politbyra a Rady lidových komisařů. Unikátní paradox sovětského systému řízení té doby spočíval ještě v tom, že jeho srostlé větve, v podstatě jednu jedinou větev moci od koruny až ke kořenům obsadil stranický aparát. To vše se Stalin rozhodl rozbít pomocí nové Ústavy. Za prvé, oddělit v sovětských orgánech výkonnou moc od zákonodárné, a oddělit je od soudní, která se přímo podřizovala lidovému komisaři (ministru) justice Krylenkovi. Za druhé, oddělit stranu od mocenských struktur a celkově jí zakázat vměšovat se do práce sovětských orgánů. Měly jí zůstat jen dva úkoly: agitace a propaganda a účast v přípravě kádrů. Hrubě řečeno, strana měla v životě země zaujmout stejné místo, jako například katolická církev v životě Irska: může ovlivňovat život státu, ale jen morálně, skrze své stoupence. Reforma, kterou vymyslel Stalin, byla určena ke konsolidaci naší společnosti před téměř nevyhnutelnou srážkou s fašistickým Německem.
— Můžete krátce vyjmenovat její základní cíle?
— Za prvé: likvidovat takzvané bezprávné („lišence“). Do revoluce neměla značná část populace volební právo z důvodu majetkových poměrů, po revoluci to zase byly „sociálně cizí elementy“. Stalin se rozhodl dát volební právo všem občanům, s výjimkou těch, koho zbavil práv soud, jak se to dělá všude. Za druhé: rovné volby pro všechny společenské třídy a sociální vrstvy. Do revoluce měli všechny výhody tzv. majitelé půdy, statkáři, kteří automaticky měli mnohem více zástupců (deputátů), než představitelé rolníků, pracujících, měšťanů. Po revoluci měli dělníci automaticky pětkrát více deputátů, než rolníci. Nyní se práva vyrovnala. Za třetí: přímé volby, to znamená místo starého mnohoúrovňového systému každý občan přímo vybírá místní, republikovou, svazovou moc. Nakonec, tajné volby, což nebylo nikdy dříve ani za carské moci, ani za sovětské moci. Ale co je nejvíce ohromující: v roce 1936 Stalin veřejně prohlásil, že volby mají být ještě také alternativní, to znamená, že na jedno místo má kandidovat vždy více lidí. Byl to pokus měkkou nekrvavou cestou odstranit od moci široké stranické vedení. Není tajemství: první tajemník oblastního výboru, nebo krajského, nebo ÚV komunistické strany svazové republiky byl na svém území carem i bohem. Odstranit od moci je bylo možné jen naší obvyklou cestou – po obvinění z nějakých hříchů. Ale hned odstranit všechny bylo nemožné: konsolidovali by se na plénu a odstranili by z vedení kohokoliv by se jim zachtělo. Stalin takto vymyslel nekrvavou, ústavní cestu k novému volebnímu systému. První sekretáři ihned namítli, že se do „stalinského parlamentu“ dostanou hlavně kněží. Skutečně, tehdy byla polovina národa věřící.
— A co by Stalin dělal, pokud by se Nejvyšší Sovět skládal z poloviny z církevníků?
— Nemyslím, že by národ tím, že by vybral ty kterým důvěřuje, ohrozil stabilitu. Spíš by pomohl vládě upevnit pozice. Zato Stalin předvídal, že drtivá většina prvních sekretářů, kandidujících do Nejvyššího sovětu, se tam při tajných volbách nedostanou. Národ jim nepromine přešlapy v kolektivizaci a industrializaci, zneužití moci. Je jasné že všichni, komu by občané odmítli dát důvěru ve volbách do Nejvyššího Sovětu, by museli opustit své posty. Právě takto, mírně a bez krve, se Stalin chtěl zbavit stranických velmožů, upevnit Sovětskou moc – včetně své, to se rozumí.
— Nechápal, že si zahrává s ohněm?
— Chápal, ale doufal, že protivníka přehraje.
— Jakým způsobem?
— Apelováním k národu. Vždyť Stalin si uvědomoval, že právě v něm národ vidí toho, kdo je schopný zkrotit partokracii... Soudní proces nad Zinovjevem a Kameněvem v srpnu 1936 se stal poslední tečkou v boji s trockisticko-zinovjevskou opozicí: ten úder už nerozchodila. Ale, paradoxně, vyhozená dveřmi se vrátila oknem, pravda už ve formě mýtu. Čím reálnější a bližší se stávala perspektiva toho, že země začne žít podle nové ústavy, tím hlasitěji první tajemníci křičeli o existenci širokých trockistických spiknutí ve svých oblastech, které prý mohou ohrozit volby do Nejvyššího Sovětu. Dokonce ze stenogramů je vidět, že: i Stalin, i Ždanov, i Molotov vytrvale hovořili o nutnosti transformace systému řízení, přípravy voleb ve stranických organizacích, podtrhujíce, že dodnes se tam skutečné volby nekonaly, byla jen kooptace. Odpověď jim byla – povol represe! Stalin jim už otevřeně říkaclass="underline" pokud je nějaký soudruh členem ÚV, myslí si, že ví vše, pokud je lidovým komisařem, také je přesvědčen, že ví vše. Ale tak to nepůjde, soudruzi, my všichni jsme dlužní se změnit. A dokonce používá zjevnou lest, když se obrací k prvním tajemníkům: zajistěte si dva dobré zástupce a sami přijeďte do Moskvy na přeškolení. Ale ti jsou kovaní, uvědomují si: toto je jeden z legálních způsobů, jak odstranit člověka z postu.
— Podivné, to vše probíhalo už po schválení nové ústavy, kterou 5. prosince 1936 přijal Všesvazový sjezd Sovětů a jejíž demokratickou podstatu ocenil celý svět. A už za dva měsíce vypukl boj s novou silou. O co šlo, přijali „špatnou ústavu“?