Dále pokračujeme publikací materiálů „Komsomolské pravdy“.
„— Dobře, vrátíme se k prvnímu období stalinských represí. Co se dělo poté, co byla přímo na Plénu Politbyrem schválena žádost Ejcheho?
— Straničtí tajemníci se rozjeli do svých oblastí a už 3. července 1937 poslali na Politbyro analogické žádosti o povolení k vytvoření vněsoudních „trojek“. Přičemž v nich rovnou indikovali předpokládaná měřítka represí. Během července takové šifrované telegramy přišly ze všech oblastí SSSR. Neudržel se nikdo! To nevyvratitelně dokazuje, že na plénu proběhla dohoda a bylo nutné jen vytvořit precedent. Mám před sebou kopie pár nedávno odtajněných, v čistě propagandistických cílech, šifrovaných telegramů z Ruského státního archivu. Už 10. července Politbyro přijalo a potvrdilo 12 povolení, která přišla jako první. Moskevská, Kujbyševská, Stalingradská oblast, Dálněvýchodní oblast, Dagestán, Ázerbajdžán, Tádžikistán, Bělorusko... sečetl jsem cifry: jen za tento jeden den bylo vydáno povolení k represím vůči více než 100.000 lidem! Sto tisíc! Tak strašná kosa na Rusi ještě nikdy nekosila. Přičemž polovina prvních obětí byla v moskevské oblasti, zdaleka ne největší v zemi. V moskevskou „trojku“ vešel, jak bylo určeno, první tajemník, to byl N.S.Chruščov, a také náčelník oddělení NKVD, Redens, příbuzný druhé Stalinovy ženy. Redens se dnes počítá mezi „oběti stalinismu“. Tak tedy Chruščov a Redens prezentovali… raději ocituji jejich požadavek na Politbyro: „k popravě: kulaků – 2 tisíce, kriminálníků – 6,5 tisíc; k deportaci: kulaků – 5869, kriminálníků – 29 936“. A to je jen jedno máchnutí kosou!
— Máchali i dále?
— Jistě! Vždyť každé oblasti se vydávaly jednorázové limity, to znamená Politbyro určovalo horní limit, ukládalo určitá omezení, pokud mělo požadavky za příliš vysoké. Tajemníci na místech si poradili i s tím: za měsíc nebo dva poslali novou žádost o další kvóty na popravy. A dostávali je.
— „ kvóty na popravy“... bože, jak strašné fráze musel ruský jazyk strpět! Přičemž u poprav se jedná o kulaté cifry, a u deportací o přesné.. proč?
— Je jasné, že čísla si cucali z prstu, zda je zaoukrouhlovali nebo nechávali přesná, ať to vypadá, že je to výsledek přesné statistiky – jaký je to rozdíl? Zde je například žádost z Dagestánu – 600 k popravě, 2485 k deportaci. Pojďme se zamyslet nad tím, zda se například mohlo v moskevské oblasti nacházet v roce 1937, když boj s kulaky byl dávno ukončen, téměř 8 tisíc kulaků? A 33 tisíc kriminálníků? Co to bylo za kulaky a kriminálníky? Dokud historikům nedají možnost přesně podle dokumentů prověřit, koho postihovaly represe, budeme jen hádat... Ale dovolte mi říct mou domněnku, o které jsem hluboce přesvědčen. Soudě podle počtu na žádostech o represe se jednalo především o ty samé lidi, kteří byli nedávno rehabilitováni Stalinem a Vyšínským podle „zákona o třech klasech“ a kterým byla vrácena volební práva v naději, že ti lidé odpustí sovětské moci přešlapy a budou hlasovat za nový společenský systém, založený na nové Ústavě a parlamentu. Ale aparát přehrál Stalina nejen na volbách 12. prosince 1937, ale i ještě na dobrých 50 let dopředu. V tom roce, mimochodem o celý rok později než Stalin plánoval, ukončil svou existenci Centrální výkonný výbor (ЦИК), a jeho místo zaujala Nejvyšší Rada SSSR. Ale je nutné říkat, jaký „sovětský parlament“ jsme dostali a proč ho Stalin neměl rád?
— Hádám: Ejche se tam dostal?
— Všichni „první“ se tam dostali. A nyní si představte lidem „vybrané“ poslance typu Ejche, kteří i proto postříleli tolik lidí, aby nikdy skutečné volby nebyly – a najednou by měli přijímat zákony, které skutečně chrání lidi? Dodám jen, že na jaře 1938 byl Ejche zatčen a popraven.
— Jak se podařilo zastavit krvavou seč?
— Celou druhou polovinu roku 37 na Politbyro chodily šifrované telegramy s prosbami zvýšit limity na popravy a deportace. Přirozeně že v podmínkách represí už nemohla být o skutečných volbách řeč. Jen si představte takovou situaci: ve volebním okrsku č.xyz nezvítězí kandidát strany, ale člověk nějaké společenské organizace. Místní „trojka“ by na něj ihned ušila nějaké obvinění a uklidila ho do gulagu nebo na hřbitov. Hrozilo, že to nabere taková měřítka, že by země mohla sklouznout do občanské války. V říjnu se znova sešlo plénum strany, už třetí během toho roku. Právě nedávno jsem v archivech objevil unikátní dokument: 11. října 1937 v šest hodin večer Molotov podepsal finální odvolání stalinské myšlenky skutečných voleb. Namísto toho plénum potvrdilo bezalternativní princip «jedno místo – jeden kandidát», což automaticky garantovalo partokracii absolutní většinu v novém parlamentu. Partokracie zvítězila dva měsíce před volbami.
— Mluvil jste o mstě Stalina těm „vítězům“...
— Musíte pochopit: v roce 1937 ještě nebyl všemocný diktátor Stalin, byl jen všemocný kolektivní diktátor jménem Plénum. Hlavní opora ortodoxní stranické byrokracie, představované nejen prvními tajemníky, ale i ministry SSSR, významnými stranickými a státními činiteli. Na lednovém plénu roku 1938 přednesl hlavní doklad Malenkov. Říkal, že první tajemníci podepisují dokonce ani ne seznamy odsouzených trojkami, ale jen dva řádky s jejich počty. Otevřeně obvinil prvního tajemníka Kujbyševského oblastního výboru: vy jste pozavírali celý stranický a sovětský aparát oblasti! Postyšev na to odpovídal v duchu, že zatýkal, zatýká a bude zatýkat do té doby, dokud nezničí všechny nepřátele a špiony! Ale ocitl se v nebezpečném osamocení: za dvě hodiny po této polemice ho demonstrativně vyloučili z řad kandidátů do Politbyra a nikdo nezvedl hlas na jeho podporu.
— Ani Chruščov, který také dostal svůj díl kritiky v tom dokladu Malenkova? Ti dva lidé se o patnáct let později ocitnou na pozici hlavního uchazeče o místo mrtvého vůdce, proto je tak zajímavé pochopit zdroje jejich konfrontace...
— Ano, Malenkov ve svém vystoupení řekl, že v Moskvě provedená prověrka vyloučení ze strany a zatčení zjistila, že většina z odsouzených byla obecně absolutně bez viny. Ale v lednu 1938 Chruščov dal přednost mlčení, dělal, že se ho to netýká. Jde o to, že právě na lednovém plénu byl odvolán z funkce prvního tajemníka moskevské oblasti a městkého výboru Moskvy, a byl jmenován prvním tajemníkem ÚV ukrajinské KS. A velmi brzy poté, co se ujal své nové funkce, přišel z Kyjeva šifrovaný telegram: žádost o povolení k represím 30.000 lidí.
— A Stalin opět podepsal? Svému budoucímu „odhaliteli“? Řekněte, co mohl tehdy tento boj dvojích měřítek komu dát, toto Plénum dvojitých standardů?
— Ano, právě toto plénum poprvé prohlásilo něco srozumitelného o tom, co se děje v zemi. Přijalo usnesení s velmi dlouhým názvem: „O chybách stranických organizací při vylučování komunistů ze strany, o formálně-byrokratickém vztahu k apelacím vyloučených z VKS(b) a o opatřeních ohledně odstranění těchto nedostatků.“ Ale jistě, to usnesení, hovořící v nepřímé formě o teroru, ho nemohlo zastavit. Za tím účelem bylo nutné zrušit spojení „partokracie – NKVD“, které přijalo formu nebezpečné konsolidace na úrovni místních organizací. A především bylo třeba z té rovnice odebrat Ježova. Bývalý stranický pracovník N.I.Ježov se stal lidovým komisařem vnitřních záležitostí v říjnu 1936. Ze začátku se jeho činnost omezovala na zatčení přibližně třech tisíc trockistů a zinovjevců. Ale když mu bylo dovoleno zatknout Tuchačevského, Jakira, Uboreviče a další vyšší velitele, potom členy a kandidáty na členství v ÚV, a na sklonku červnového pléna – náměstky premiér-ministra Rudzutaka a Antipova, to znamená figury první ligy, NKVD, jako libovolný kárný systém ve všech zemích a ve všech dobách, začal dostávat chuť. Nyní už viděl všude okolo tajné nepřátele. Tím že zvyšoval objemy represí dával straně na srozuměnou, nakolik ho a jeho represivní aparát strana potřebuje.“ (“Komsomolská pravda“, 19.11.2002).
„Kdy Stalin přijal rozhodnutí zastavit NKVD?
— Obvykle se má za to, že impulsem k tomu se stalo nečekané zatčení V.J.Čubarja v červenci 1938, náměstka předsedy Rady ministrů, to jest samotného Molotova. To vážně narušilo rovnováhu sil v Politbyru: z 15 hlasů měla stalinská skupina 7 hlasů, po zatčení Čubarja už jen 6.