Napadlo ho otočit se a vrátit se do paláce. Měl schované nějaké zlato. Mohl by podplatit stráže u brány jako každý jiný nebo prostě nařídit, aby mu bránu otevřely a on mohl projet. Jenomže to by znamenalo celý zbytek života se ohlížet přes rameno a každý, kdo by se k němu dostal na délku paže, by mohl být najatý vrah. Což se příliš nelišilo od toho, jaký život vedl teď. Až na jistotu, že by mu dříve nebo později někdo dal jed do polévky nebo mu vrazil nůž mezi žebra. Kromě toho byla z největší pravděpodobnosti na vině ta běhna Birgitte. Nebo nějaká Aes Sedai. Nebo možná přece jen urazil některou ženu z rodinky. Přesto se vždy vyplácelo mít se na pozoru. Uvolnil prsty, jimiž svíral dýku. Život byl zrovna teď dobrý, samé pohodlí a spousta žen, na něž hodnost kapitána gardy dělala dost velký dojem či je děsila dost na to, aby mu byly po vůli, ale život na útěku byl vždycky lepší než smrt na místě.
Najít správnou ulici, natož správný dům, nebylo snadné – jedna ulička vypadala potmě jako druhá – ale on se pořádně díval a nakonec zabušil na dveře vysoké stavby, jež mohla patřit bohatému, avšak diskrétnímu kupci. Jenomže on věděl, že to tak není. Avarhinové byli bezvýznamný rod, podle některých dokonce vymřelý, přežila jen jediná dcera, a Shiaine měla peníze.
Jedno křídlo dveří se otevřelo a on si honem zaclonil oči před náhlou září. Levou rukou. Dýku svíral v pravici tak, aby ji ten ve dveřích neviděl. Zadíval se přes roztažené prsty a poznal ženu před sebou v prostých tmavých šatech komorné. Ne že by ho to uklidnilo.
„Polib nás, Falion,“ řekl a vstoupil. S chlípným úsměvem po ní natáhl levou ruku.
Žena s podlouhlým obličejem jeho ruku smetla a rázně za ním zavřela dveře. „Shiaine je zavřená s nějakým návštěvníkem v předním obývacím pokoji nahoře,“ oznámila mu klidně, „a kuchařka je ve své ložnici. Nikdo jiný v domě není. Pověs si plášť. Oznámím jí, že jsi tady, ale možná budeš muset čekat.“
Hanlon se přestal usmívat a spustil ruku. Přes bezvěkou tvář byla Falion přinejlepším pohledná, a i to by bylo přehánění, s jejím chladným pohledem a chladným chováním. Ženu jako ona by si ke šmajchlování nevybral, ale zřejmě ji potrestal jeden z Vyvolených a on byl součástí toho trestu, což věci měnilo. Do jisté míry. Povalit ženskou, která neměla na vybranou, mu nikdy nečinilo potíže, a Falion rozhodně na vybranou neměla. Její šaty komorné hovořily jasně. Sama dělala práci čtyř pěti žen, zastupovala komorné a kuchtičky, spala, když si urvala chvilku, a ponižovala se, kdykoliv se Shiaine zamračila. Ruce měla zarudlé a drsné od praní a drhnutí podlah. Bylo však pravděpodobné, že to přežije, a poslední, co Daved Hanlon chtěl, byla Aes Sedai, jež by k němu chovala osobní zášť. Alespoň ne tehdy, když by se okolnosti mohly změnit dřív, než by dostal příležitost vrazit jí do srdce nůž. Dohodnout se s ní bylo docela snadné. Zřejmě byla prakticky založená. Před ostatními ji pomuchloval pokaždé, když se mu ocitla na dosah, a když byl čas, nacpal ji do jejího pokojíku v podkroví, kde pomačkali povlečení a pak v zimě seděli na úzké posteli a vyměňovali si informace. Na její naléhání jí udělal několik modřin pro případ, že by si to Shiaine chtěla prověřit. Doufal, že si zapamatuje, že to bylo na její naléhání.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se, shodil ze sebe plášť a pověsil ho na věšák ve tvaru levharta. Od vysokého stropu předsíně se odrazil zvuk kroků. Předsíň byla dobře zařízená, s barevným štukovým vlysem a několika nástěnnými koberci na vyřezávaném deštění vyleštěném do vysokého lesku, osvětlená zlacenými kandelábry vhodnými i pro královský palác, ale nebylo tady o moc větší teplo než venku. Falion nad dýkou v jeho ruce zdvihla obočí a on ji se stísněným úsměvem vrátil do pochvy. Dokázal ji vytáhnout rychleji, než si lidé mysleli, a s mečem byl skoro stejně rychlý. „Ulice jsou v noci plné zlodějů.“ Přes zimu si sňal rukavice a nacpal si je za opasek. Jinak by to vypadalo, že se obává nebezpečí. Kdyby došlo na nejhorší, kyrys by měl stačit.
„Nevím, kde je Marillin,“ prohodila Falion přes rameno a už mířila do schodů. „Odešla odpoledne. Murellin je ve stáji s fajfkou. Až oznámím Shiaine, že jsi dorazil, můžeme si promluvit.“
Díval se, jak vystupuje do schodů, a zabručel. Murellin byl hromotluk, kterého nechtěl mít v zádech, a kdykoliv si chtěl zakouřit, musel do stáje, protože Shiaine nesnášela drsný tabák, jejž kouřil, a jelikož si k tomu obvykle bral pivo, neměl by se hned tak vrátit. Marillin mu dělala větší starosti. Byla také Aes Sedai, zjevně pod velením Shiaine stejně jako Falion nebo on, ale s ní žádnou dohodu uzavřenou neměl. Ani žádné spory, ale Aes Sedai nedůvěřoval ze zásady. Ať už byly z černého adžah nebo ne. Kam šla? A proč? To, co člověk nevěděl, ho mohlo zabít, a Marillin Gemalphin trávila příliš mnoho času děláním věcí, o nichž nic nevěděl. Pomalu docházel k závěru, že v Caemlynu se děje obecně příliš mnoho věcí, o nichž nic neví. Už bylo načase, aby se poučil, pokud chtěl žít.
Když Falion zmizela, prošel z ledové předsíně do kuchyně v zadní části domu. Místnost s holými cihlovými zdmi byla pochopitelně prázdná – kuchařka věděla, že nemá vystrkovat nos ze svého pokojíku v suterénu, když ji tam jednou poslali – a černá železná kamna a pece byly vyhaslé, ale v dlouhém kamenném krbu hořel malý ohýnek, takže v kuchyni, na rozdíl od většiny místností v domě, bylo poměrné teplo. Shiaine byla lakomá, pokud nešlo o její vlastní pohodlí. Oheň tu byl jen pro případ, že by na noc chtěla svařené víno nebo mléčný koktejl s vejcem.
Od příchodu do Caemlynu byl v tomto domě několikrát a věděl, ve kterých kredencích je koření a kde vždycky najde soudek s vínem. Víno bylo vždycky dobré. Na víně Shiaine nikdy nešetřila. Alespoň ne na víně, jež hodlala pít sama. Než se Falion vrátila, měl na stole vedle džbánu vína položenou misku s medem a nádobku se zázvorem a hřebíčkem a pohrabáč strčený v ohni. Shiaine možná řekla „přijď hned“ a myslela „hned“, ale když chtěla nechat muže čekat, mohlo se dávno rozednít, než ho přijme. Její povolání ho pokaždé připravilo o spánek, Světlo spal tu ženskou!
„Kdo je ten návštěvník?“ zeptal se.
„Jméno neřekl, aspoň ne mně,“ odvětila Falion, pootevřela dveře do chodby a zapřela je židlí. Tak sice do kuchyně potáhne, ale chtěla slyšet, kdyby ji Shiaine volala. Nebo se možná chtěla ujistit, že je nikdo nebude moci poslouchat. „Hubený muž, vysoký a tvrdý, vypadá jako voják. Asi důstojník, podle chování možná šlechtic a podle přízvuku Andořan. Vypadá inteligentně a opatrně. Šaty má prosté, i když nákladné, a žádné prsteny nebo spony.“ Zamračila se na stůl, obrátila se ke kredenci u dveří do chodby a položila si na stůl cínový pohárek. Jeho ani nenapadlo připravit dva. Už dost špatné bylo, že si musel sám ohřívat víno. Aes Sedai nebo ne, byla pořád komorná. Ona si však přisunula židli ke stolu a odstrčila kořenky, jako by čekala, že ji bude obsluhovat.
„Ale včera měla dva návštěvníky a ne tak opatrné,“ pokračovala. „Jeden přišel ráno a na manžetách měl zlaté kance Sarandů. Nejspíš si myslel, že něčeho tak malého si člověk nevšimne, pokud vůbec myslel. Byl obtloustlý, středního věku, měl žluté vlasy a na každého koukal svrchu. Pochválil víno, jako by ho překvapilo, že v domě našel slušnou odrůdu, a chtěl, aby mě Shiaine nechala zbít, že jsem mu neprokazovala dostatečnou úctu.“ I to pronášela chladným, odměřeným hlasem. Trochu žáru projevila jedině tehdy, kdy na ni Shiaine vzala řemen. Tenkrát ji slyšel výt. „Podle mého nějaký venkovan, který do Caemlynu jezdívá zřídkakdy, ale myslí si, že ví, jak se chovají urozenci. Poznáš ho podle bradavice na bradě a malé půlměsíčné jizvy u levého oka. Ten odpoledne byl malý a tmavý, s ostrým nosem a ostražitým pohledem. Neviděla jsem žádné jizvy nebo znaménka, ale na levé ruce měl prsten s hranatým granátem. Byl skoupý na slovo a dával si dobrý pozor, aby toho prozradil co nejmíň, ale měl u sebe dýku se čtyřmi měsíci rodu Marne na jílci.“