Šátkem s krajkovým lemem otírala malou dýku s ohnivým opálem na jílci. „Běž říct Murellinovi, že pro něho budu mít… ranec… na uklizení, Falion,“ pronesla klidně.
Falion zachovávala tvář hladkou jako leštěný mramor, ale při pukrleti se málem přikrčila, než odběhla z místnosti.
Hanlon došel k hromádce a zvedl roh pokrývky. Přitom koutkem oka sledoval ženu a její dýku. Mrtvý měl otevřené modré oči v obličeji, který zaživa mohl být poměrně tvrdý. Po smrti poněkud změkl. Očividně nebyl ani tak opatrný, ani tak inteligentní, jak si Falion myslela. Hanlon pustil pokrývku a narovnal se. „Řekl něco, co se ti nelíbilo, má paní?“ optal se mírně. „Kdo to byl?“
„Řekl pár věcí, které se mi nelíbily.“ Zvedla dýku a prohlédla si čepel, aby se ujistila, že je čistá, než ji vrátila do zlacené pochvy u pasu. „Pověz mi, je Elainino dítě tvoje?“
„Nevím, kdo toho spratka zplodil,“ odpověděl suše. „Proč, má paní? Myslíš, že začínám měknout? Poslední couru, co tvrdila, že jsem jí udělal parchanta, jsem nacpal po hlavě do studny, aby vychladla, a nechal ji tam.“ Na podnose na stolku stál stříbrný džbán na víno s dlouhým hrdlem a dva stříbrem vykládané poháry. „Je to bezpečné?“ otázal se a nahlédl do pohárů. V obou bylo na dně trochu vína, ale špetka něčeho nezdravého, přihozená do vína, mohla z mrtvého udělat snadnou kořist.
„Catrelle Mosenainová, dcera obchodníka se železným zbožím z Maerone,“ poznamenala žena klidně, jako kdyby to věděl každý, a on sebou málem překvapeně trhl. „Rozbil jsi jí hlavu kamenem, než jsi ji nacpal do té studny a nepochybně ji tak zachránil před utopením.“ Odkud věděla jméno té běhny, natož to s kamenem? On sám si její jméno nepamatoval. „Velice pochybuji, že bys začínal měknout, ale hrozně nerada bych si myslela, že se líbáš s urozenou paní Elain, aniž bys mi o tom pověděl. To by se mi opravdu nelíbilo.“
Náhle se zamračila na zakrvácený šátek v ruce, půvabně vstala, došla ke krbu a šátek hodila do plamenů. Stála před ohněm, aby se ohřála, a na Hanlona se ani nepodívala. „Můžeš zařídit, aby několik těch Seanchanek uteklo? Nejlepší by bylo, kdyby mezi nimi byly i ty zvané sul’dam, i ty takzvané damane.“ Cizí slova jí dělala trochu potíže. „Ale jestli nezvládneš obojí, pár těch sul’dam bude stačit. Ony osvobodí další.“
„Možná.“ Krev a zatracenej popel, přeskakovala od jedné věci ke druhé hůř než Falion. „Nebude to snadné, má paní. Všechny přísně hlídají.“
„Neptala jsem se, jestli to bude snadné,“ pronesla s pohledem upřeným do plamenů. „Můžeš přesunout stráže od skladů s potravinami? Potěšilo by mě, kdyby jich několik opravdu shořelo. Už mě nebaví, jak se to pokaždé nevyvede.“
„To nemůžu,“ přiznal. „Leda bys chtěla, abych se pak okamžitě začal skrývat. Schovávají si rozkazy, že by se divil i Cairhieňan. A stejně by to nebylo k ničemu, ne, když těma zatracenýma průchodama přivážejí každý zatracený den další vozy.“ Pravdou bylo, že to ho nemrzelo. Z používaných prostředků se mu obracel žaludek, ale rozhodně ho to nemrzelo. Sice čekal, že palác bude poslední místo v Caemlynu, kam by dorazil hlad, jenže už zažil obléhání na obou stranách a nehodlal si ještě někdy vařit polévku z vlastních holínek. Shiaine však chtěla požáry.
„Další odpověď, o niž jsem se neprosila.“ Zavrtěla hlavou a stále hleděla do ohně, ne na něj. „Ale s tím by se možná dalo něco udělat. Jak blízko jsi tomu, abys skutečně… získal Elaininu náklonnost?“
„Blíž než v den, kdy jsem dorazil do paláce,“ zavrčel a mračil se na ni. Snažil se neurazit Vyvolené, kteří ji postavili nad něj, ale rozhodně ho pořádně rozčilovala, mrcha jedna. Ten hubený krček by jí dokázal zlomit jako suchou větvičku! Aby se něčím zabavil, nalil si víno do jednoho z pohárů a podržel ho v ruce, třebaže nehodlal pít. To, že v místnosti už byl jeden mrtvý, v žádném případě neznamenalo, že Shiaine nehodlá skončit se dvěma. „Ale musím na to jít pomalu. Ji přece nemůžu zatlačit do rohu a pošimrat ji pod sukní.“
„To asi ne,“ připustila Shiaine tlumeným hlasem. „Ona není ten typ, na jaký jsi zvyklý.“ Směje se mu snad? Baví se na jeho účet? Měl co dělat, aby neodhodil pohár a tu čubku s liščím ksichtem neuškrtil rovnou.
Náhle se otočila a on zamrkal, když nedbale strkala dýku do pochvy. Vůbec ji neviděl, jak tu zatracenou věc vytahuje! Bezmyšlenkovitě se napil vína a málem se začal dávit, když si uvědomil, co udělal.
„Jak by se ti líbilo, kdyby Caemlyn vydrancovali?“ zeptala se.
„Hodně, pokud bych měl v zádech dobrý oddíl a volnou cestu k bráně.“ Víno muselo být v pořádku. Dva poháry znamenaly, že pila také, a pokud si náhodou vzal pohár mrtvého, nemohlo v něm zůstat dost jedu ani na otrávení myši. „Tohle chceš? Já se řídím rozkazy jako každý.“ Tedy v případě, že měl naději přežít nebo když pocházely od Vyvolených. Za neuposlechnutí Vyvoleného by klidně mohl zemřít. „Ale občas pomůže, když víš víc než jenom ‚běž tam a udělej tohle’. Kdybys mi řekla, o co ti tady v Caemlynu jde, mohl bych ti pomoct toho dosáhnout rychleji.“
„Ovšem.“ V úsměvu předvedla zuby a oči měla stejně bezvýrazné jako hnědé kamínky. „Ale nejdřív mi řekni, proč máš na rukavici krev.“
Hanlon její úsměv opětoval. „Jeden berka měl smůlu, má paní.“ Možná toho muže poslala a možná ne, ale on přidal její krk na seznam těch, jež hodlal podříznout. A klidně by na něj mohl přihodit i Marillin Gemalphin. Nakonec, pokud přežije jen jeden, bude taky jediný, kdo by mohl vykládat, co se stalo.
16
Předmět vyjednávání
Ranní slunce teprve dřepělo na obzoru a část Tar Valonu stále zůstávala v šedivém stínu, ale sníh se všude jasně blyštěl. Město samo jako by se za bílými hradbami lesklo. Na hradbách hrdě vlály praporce, ale Egwain, sedící na svém grošákovi na břehu řeky nad městem, připadalo vzdálenější, než doopravdy bylo. Erinin se tu rozšiřovala, na druhý břeh to bylo víc než dvě míle, a Alindrelle Erinin a Osendrelle Erinin, obtékající ostrov, byly každá míli široká, takže to vypadalo, že Tar Valon sedí uprostřed obrovského jezera a je nedosažitelný i přes mohutné mosty klenoucí se vysoko nad vodami, aby pod nimi mohly proplouvat lodě. Sama Bílá věž, silný, jako kost bílý sloup stoupající ze středu města do neuvěřitelné výšky, v ní vyvolávala stesk po domově. Ne po Dvouříčí, ale po Věži. Tam teď byl její domov. Její pozornost upoutal chochol kouře, slabá černá čárka stoupající z protějšího břehu za městem, a ona se zaškaredila. Daišar zadupal, ale ona ho poplácala po krku a kůň se uklidnil. Na uklidnění jezdkyně by však bylo třeba víc. Stesk po domově byl jenom maličkost ve srovnání s ostatním.
S hlubokým povzdechem položila otěže na vysokou sedlovou hrušku a zvedla dlouhý mosazný dalekohled. Plášť jí sklouzl z ramene, ale ona si nevšímala chladu, i když jí od úst stoupala pára. Rukou zaclonila dalekohled před sluneční září. V dalekohledu k ní městské hradby přiskočily blíž. Soustředila se na dlouhé, zaoblené ruce Severního přístavu, jež se natahovaly proti proudu. Na hradbách kolem přístavu se pohybovali lidé, ale na takovou vzdálenost stěží rozeznala muže od žen. Přesto byla ráda, že na sobě nemá sedmipruhou štolu a že má tvář schovanou pod kapuci, čistě pro případ, že by tam někdo měl silnější dalekohled než ona. Široké ústí lidmi postaveného přístavu bylo přehrazené těžkým železným řetězem, jenž visel napjatý několik stop nad vodou. Maličké tečky na vodě před přístavem, vodní ptáci na lovu, dodávaly řetězu měřítko. Jeden krok dlouhý článek řetězu by museli zvedat dva muži. Mohla by pod ním podklouznout pramice, ale žádné trochu větší plavidlo nemohlo do přístavu vplout bez dovolení Bílé věže. Řetěz byl pochopitelně určen k tomu, aby zadržel nepřátele venku.