„Támhle jsou, matko,“ ozval se urozený pán Gareth, a ona odložila dalekohled. Její generál byl podsaditý muž v prostém kyrysu a obyčejném hnědém kabátci bez kousku zlata či výšivky. Tvář za mřížkou hledí měl upřímnou a ošlehanou větrem a celkově působil uklidňujícím dojmem. Stačilo jen se na Garetha Brynea podívat a člověk věděl, že kdyby se před ním otevřela Jáma smrti, on by ovládl svůj strach a udělal, co by bylo zapotřebí. A lidé by ho následovali. Na jednom bojišti za druhým dokazoval, že jít za ním je cestou k vítězství. Bylo dobré mít ho na své straně. Egwain se podívala, kam ukazuje.
Za ohybem řeky nad Tar Valonem se objevilo pět, šest – ne, sedm – říčních korábů. Plavidla byla velká, jak už říční koráby bývají, se třemi stěžni a trojúhelníkovými plachtami, do nichž se opíral vítr, a dlouhá vesla se nořila do modrozelených vod, aby jim dodala větší rychlost. Všechno na nich hovořilo o spalující touze po rychlosti, touze dosáhnout Tar Valonu hned! Řeka tu byla dost hluboká, takže lodě mohly plout blízkou břehu, ale tyto pluly za sebou uprostřed Erinin, jak jen to bylo ve větru a proudech možné.
Ve skutečnosti se lidé na palubě neměli čeho bát, pokud se drželi mimo dostřel. Pravda, z místa, kde stála, by mohla všechny lodě zapálit nebo jim prostě udělat díru do trupu a potopit je. Stačila by chvilka. To by ale znamenalo, že se všichni na palubě utopí. Proud tu byl silný, voda jako led a na břeh to bylo daleko i pro někoho, kdo uměl dobře plavat. Ale i jediný mrtvý by znamenal, že by jedinou sílu použila jako zbraň. Snažila se žít, jako by ji již vázaly tři přísahy, a přísahy chránily ty na palubě před ní i všemi ostatními sestrami. Sestra, která složila přísahu na hůl přísah, by se nedokázala přimět použít potřebná tkaniva, možná by je ani nedokázala vytvořit, pokud by nedokázala sama sebe přesvědčit, že jí z těch lodí hrozí bezprostřední nebezpečí. Jenže to si očividně nemysleli ani kapitáni, ani posádky.
Když se koráby přiblížily, nesl se přes vodu mohutný křik. Hlídky na stěžních si jí a Garetha všimly a bylo jasné, že ji považují za Aes Sedai se strážcem. Nebo alespoň kapitáni nechtěli riskovat, že jimi nejsou. Vesla zrychlila. O trošku, ale veslaři se řádně nadřeli, aby to dokázali. Žena na zadní palubě prvního korábu, nejspíš kapitán, mávala rukama, jako by žádala větší úsilí, a hrstka mužů začala pobíhat po palubě a dotahovat a povolovat lana, aby změnili nastavení plachet, i když Egwain neviděla, že by tím něčeho dosáhli. Na palubách nebyli jenom lodníci. Muži se tlačili u zábradlí a někteří měli dalekohledy. Jiní zřejmě odměřovali, jak daleko jim ještě zbývá do bezpečí přístavu.
Napadlo ji, že těsně nad každým plavidlem setká světlici, která se rozprskne třeba s hlasitým prásknutím. To by mělo stačit, aby si každý na palubě, kdo má aspoň trochu mozku, uvědomil, že je nezachrání ani rychlost, ani vzdálenost, jen snášenlivost zrozená ze tří přísah. Měli by vědět, že jsou v bezpečí kvůli Aes Sedai. Ztěžka si vydechla, zavrtěla hlavou a v duchu se napomenula. To prosté tkanivo by také přitáhlo pozornost z města, a určitě víc než jedné sestry. Sestry poměrně často chodívaly na břeh a zíraly na Tar Valon a věž. I kdyby jedinou reakcí na její světlici byla ukázka síly, takový souboj by bylo těžké zarazit. Jakmile by jednou začal, věci by se snadno mohly vymknout kontrole. Už tak k tomu bylo příliš mnoho příležitostí, a posledních pět dní se situace ještě zhoršila.
„Od chvíle, co jsme dorazili, nepustil správce přístavu dál víc než osm devět lodí naráz,“ poznamenal Gareth, když se první plavidlo dostalo na jejich úroveň, „ale kapitáni zřejmě vypracovali načasování. Brzy se objeví další várka a dorazí do města v době, kdy si věžová garda bude jistá, že ti muži se skutečně chtějí přidat k vojákům. Jimar Chubain je dost chytrý, aby si dal pozor a nepustil do města nikoho, kdo by tam být neměl. V přístavu má víc gardistů než kdekoliv jinde kromě ve strážních věžích na mostech. Jinde jich moc není, co jsem zjistil. To se ale změní. Lodě sem i do Jižního přístavu připlouvají od úsvitu do soumraku. Tyhle zřejmě nepřepravují tolik vojáků jako ostatní. Každý plán je skvělý, dokud na něj nedojde, matko, ale pak ho musíš přizpůsobit okolnostem nebo se nechat zadupat do země.“
Egwain rozčileně frkla. Na těch sedmi lodích muselo být nejméně dvě stě cestujících. Několik z nich mohli být kupci či další nevinní poutníci, ale vycházející slunce se odráželo od přileb, kyrysů a ocelových koleček našitých na kožené kazajky. Kolik lodí připlouvalo každý den? Na každý pád do města proudili muži, aby se dali do služeb vrchního kapitána Chubaina. „Proč muži vždycky tolik chvátají, aby někoho zabili, anebo se nechali zabít?“ zamumlala podrážděně.
Urozený pán Gareth na ni klidně hleděl. Seděl na svém velkém ryzákovi s bílou lysinkou jako socha. Občas si myslela, že trošku ví, co k tomuto muži cítí Siuan. Občas ji napadlo, že by stálo za to ho polekat, jen aby ho viděla polekaného.
Naneštěstí znala odpověď na svou otázku tak dobře jako on. Aspoň co se týkalo mužů vojáků. Ano, existovala spousta mužů, kteří spěchali podpořit či bránit věc, již považovali za správnou, jiní hledali dobrodružství, ať už za ně považovali cokoliv, ale prostým faktem bylo, že nošením píky či oštěpu si mohl muž vydělat za den dvakrát víc než chozením za pluhem jiného muže a ještě o polovinu víc, když uměl jezdit dost dobře, aby se mohl dát k jezdectvu. Kušištníci a lučištníci byli někde mezi tím. Muž, jenž pracoval pro jiného, mohl snít o tom, že jednou bude mít vlastní statek či krám nebo že vydělá dost, aby si ho mohli pořídit jeho synové, ale určitě slyšel tisíc příběhů o mužích, kteří byli pět nebo deset let u vojska a vrátili se domů dost bohatí, aby se mohli zařídit pro sebe, příběhy o obyčejných mužích, z nichž se stali generálové či páni. Pro chudáka, řekl Gareth bez obalu, může být pohled přes hrot píky lepší než pohled na zadek tažného koně, patřícího někomu jinému. I když bylo mnohem pravděpodobnější, že ho píka zabije dřív, než si vyslouží slávu a bohatství. Byl to trpký pohled na věc, avšak Egwain usoudila, že právě takhle získala své vojáky. Protože na každého muže, který chtěl, aby uchvatitelka opustila amyrlinin stolec, na každého, který si byl alespoň jistý, kdo Elaida je, se jich deset, pokud ne sto, přidalo kvůli žoldu. Muži na lodích zvedali ruce, aby strážím na přístavní hradbě ukázali, že nedrží zbraně.
„Ne,“ řekla a urozený pán Gareth si povzdechl. Dál mluvil klidně, ale jeho slova příliš upokojující nebyla.
„Matko, dokud zůstanou přístavy otevřené, bude Tar Valon jíst lépe než my, a místo aby věžová garda slábla hlady, bude větší a silnější. Tuze pochybuji, že Elaida nechá Chubaina, aby na nás zaútočil, jakkoliv bych si přál, aby to udělala. Každý den, co tu čekáš, se jenom zvyšuje účet v krvi, který budeme nakonec muset zaplatit. Nech sestry, ať mě a moje muže přenesou za hradby, a můžu Tar Valon dobýt. Nebude to čisté. To není nikdy. Ale můžu pro tebe město získat. A zemře míň lidí, než když budeš otálet.“