Stáhl se jí žaludek, až skoro nemohla dýchat. Pečlivě, krok za krokem, provedla cvičení novicek, aby se uklidnila. Břeh zadržuje řeku a vede ji bez ovládání. Uklidnila se.
Příliš mnoho lidí začalo chápat, jakou výhodu mají průchody, a jistým způsobem z nich byl Gareth nejhorší. Jakmile zjistil, že průchod dokáže přenést víc než malou skupinku lidí naráz, pochopil důsledky. Ani velké hradby Tar Valonu, ležící mimo dosah těch největších obléhacích strojů, by proti vojsku, které dokáže cestovat, nebyly větší překážkou než papír. Ale i kdyby to nedošlo Garethu Bryneovi, jiní lidé se toho nápadu chytí. Asha’mani to už očividně udělali. Válka byla vždy ošklivá a teď začínala být ještě ošklivější.
„Ne,“ zopakovala. „Vím, že než tohle skončí, budou umírat lidé.“ Světlo jí pomáhej, viděla je umírat a stačilo jen zavřít oči. Pokud se rozhodne špatně, zemře jich mnohem víc a nejen tady. „Ale musím udržet Bílou věž naživu – do Tarmon Gai’donu – aby stála mezi světem a asha’many – a Věž zemře, jestli se sestry začnou v ulicích Tar Valonu zabíjet navzájem.“ Už se to jednou stalo. Nesměla to dopustit podruhé. „Jestliže zemře Bílá věž, zemře naděje. Přece ti to nemusím pořád opakovat.“
Daišar zafrkal, pohodil hlavou a poskočil, jako by vycítil její rozčilení, ale ona mu rázně přitáhla otěže a vrátila dalekohled do koženého pouzdra, jež měla pověšené u sedla. Potápějící se ptáci se vzdali rybolovu a vzlétli, když se těžký řetěz, chránící Severní přístav, začal spouštět. Pod vodou bude dávno předtím, než se k ústí přístavu dostane první loď. Jak je to dlouho, co se do Tar Valonu dostala právě takto? Připadalo jí to velice dávno. V minulém věku. Na břeh tam ke správkyni novicek tenkrát vystoupila jiná žena.
Gareth s úšklebkem potřásl hlavou. Ale nikdy se nevzdával. On ne. „Musíš udržet Bílou věž naživu, matko, ale mým úkolem je předat ti ji. Tedy pokud se věci nezměnily a já o tom nic nevím. Vidím, jak si sestry šeptají a ohlížejí se přes rameno, i když nevím, co to znamená. Jestli Věž ještě chceš, dojde na útok, a lepší dříve nežli později.“
Náhle ráno jaksi potemnělo, jako by slunce zakryly mraky. Ať udělá cokoliv, mrtví se budou vršit jako sáhové dříví, ale ona musí udržet Bílou věž naživu. Musí. Když člověk nemá na vybranou, musí si vybrat nejmenší zlo.
„Už jsem tu viděla dost,“ prohlásila tiše. Naposledy se podívala na proužek kouře za městem a otočila Daišara k lesu sto kroků od řeky, kde mezi stále zelenými kalinami a holými buky a břízami čekal její doprovod.
Dvě stě mužů lehké kavalerie v kyrysech z vařené kůže nebo kabátech pošitých kovovými kolečky by na břehu řeky rozhodně připoutalo pozornost, avšak Gareth ji přesvědčil, že tyto muže s lehkými kopími a jezdeckými luky potřebuje. Ten kouř na protějším břehu nepochybně stoupal z hořících vozů či zásob. Byly to kapky, ale objevovaly se každou noc, občas jedna, jindy dvě či tři, až za úsvitu všichni ze všeho nejdřív hledali kouř. Zničit nájezdníky se zatím nedařilo. Kolem pronásledovatelů náhle vypukaly sněhové vánice nebo zavály mrazivé větry nebo stopy prostě najednou zmizely a sníh za posledním otiskem byl hladký, jako čerstvě napadaný. Podle pozůstatků tkaniv bylo jasné, že jim pomáhají Aes Sedai, a Elaida měla určitě muže a možná i sestry také na tomto břehu řeky. Jen máloco by Elaidu potěšilo víc než dostat do rukou Egwain z al’Vereů.
Nedoprovázeli ji pochopitelně jenom tito muži. Kromě Sheriam, její kronikářky, vyjela dnes ráno se šesti dalšími Aes Sedai, které si s sebou přivedly své strážce, pokud je měly, takže za sestrami čekalo osm mužů v barvoměnivých pláštích, které se ve větru vlnily, až z toho oči přecházely, a jinak díky nim části jezdců a koní jako by splývaly se stromy. Strážci věděli o hrozícím nebezpečí – přinejmenším od nájezdníků – a věděli, že jejich Aes Sedai jsou napjaté jako struny, a tak obhlíželi okolní les, jako by tady kavalerie vůbec nebyla. Jejich hlavní starostí bylo bezpečí jejich Aes Sedai, a to by nesvěřili nikomu jinému. Sarin, podsaditý muž s černými vousy a velmi širokými rameny, se držel u Nisao, drobné žluté sestry, a Jori dělal totéž s Morvrin, i když byl menší, stejně široký jako Sarin, ale i na Cairhieňana prcek. Tři strážci Myrelle, tedy ti, k nimž se odvažovala hlásit, stáli tak blízko, že aby mohla Myrelle odjet, musela by je odstrčit. Setagana, strážce Anaiyi, byl hubený a tmavý, krasavec, kde Anaiya byla obyčejná, a skoro se mu dařilo obklopit ji, i když byl sám. Tervail, s výrazným nosem a zjizvenou tváří, dělal totéž s Beonin. Carlinya žádného strážce neměla, což pro bílou nebylo nic zvláštního, ale muže si zpod kožišinou podšité kapuce prohlížela, jako by uvažovala o tom, že si nějakého pořídí.
Nedávno by Egwain váhala ukazovat se s těmito šesti ženami. Ona a Sheriam jí všechny z různých důvodů odpřisáhly věrnost, a ani ony, ani ona nechtěly, aby to někdo věděl či jen tušil. Skrze ně ovlivňovala události, nakolik to bylo možné, když ji všichni považovali jen za loutku, mladou amyrlin, kterou může věžová sněmovna používat, jak se jí zlíbí, a nikdo ji neposlouchá. Sněmovna tu iluzi ztratila, když ji donutila vyhlásit válku Elaidě, a konečně uznala, že tohle měly za lubem od chvíle, kdy uprchly z Věže, ale kvůli tomu se jen sněmovna a adžah ještě víc strachovaly, co udělá příště, a pokoušely se zajistit, aby to – ať to bude cokoli – bylo podle jejich. Přísedící velice překvapilo, když přijala jejich návrh, aby vytvořila radu, po jedné sestře z každého adžah. Rada jí měla sloužit moudrostí a zkušenostmi. Nebo si možná myslely, že jí úspěch s vyhlášením války stoupl do hlavy. Ona pochopitelně prostě řekla Morvrin, Anaiye a ostatním, aby zajistily, že vybrány budou ony, a ony si ve svých adžah uchovaly dost velký vliv, aby právě to dokázaly. Jejich rady poslouchala, i když se jimi neřídila vždy, už celé týdny, ale teď už aspoň nebylo nutné scházet se potají či si tajně vyměňovat zprávy.
Zatímco Egwain civěla na Věž, jejich skupinka se rozrostla.
Sheriam, s úzkou modrou štolou svého úřadu na svém plášti, se vzmohla na velmi formální úklonu ze sedla. Žena s ohnivými vlasy uměla být občas řádně formální. „Matko, přísedící Delana s tebou chce mluvit,“ řekla, jako by Egwain zavalitou šedou sestru, sedící na grošované kobyle skoro stejně tmavé jako Sheriamin černonohý kůň, neviděla. „Tvrdí, že je to ve velmi důležité věci.“ Nevlídnost v hlase prozrazovala, že jí Delana neprozradila, o co jde, což se Sheriam pochopitelně nelíbilo. Na své postavení velice žárlila.
„V soukromí, matko, prosím,“ vyhrkla Delana a shrnula si tmavou kapuci z vlasů barvy stříbra. Na ženu měla hluboký hlas, ale nezněl jí naléhavě jako u někoho, kdo musí hovořit o důležitých věcech.
Její přítomnost byla velikým překvapením. Delana Egwain ve věžové sněmovně často podpořila, když se přísedící dohadovaly, jestli to které rozhodnutí má vztah k válce s Elaidou. To znamenalo, že sněmovna musí stát za Egwaininými rozkazy, jako by měly větší konsenzus, a to se rozhodně nelíbilo dokonce ani sestrám, jež podporovaly válku, což znamenalo zase nekonečné dohadování. Chtěly Elaidu svrhnout, ale být po jejich, nedělala by sněmovna nic jiného, jenom by se hádala. Pravdou však bylo, že Delanina podpora nebyla vždy vítaná. Jeden den dokázala být ztělesněním šedé vyjednavačky usilující o dohodu a druhý den vznášela tak ostré námitky, až to každé přísedící v doslechu narovnalo páteř. Vědělo se o ní, že i jinak dokáže vypustit kočku do holubníku. Už třikrát požadovala, aby sněmovna formálně vyhlásila, že Elaida je černá adžah, což nevyhnutelně vedlo k trapnému tichu, dokud někdo nepožádal, aby bylo zasedání odročeno. Jen málokterá sestra byla ochotná bavit se o černém adžah otevřeně. Delana by se bavila o čemkoliv, od toho, jestli najdou vhodné šaty pro devět set osmdesát sedm novicek, po to, zda má Elaida mezi sestrami tajné příznivkyně, což bylo další téma, z něhož většina sester dostávala kopřivku. Z čehož vyvstávala otázka, proč si tak časně vyjela, a sama. Nikdy se k Egwain nepřiblížila, aby u toho nebyly další přísedící. Bledé oči měla stejně bezvýrazné jako aessedaiovskou tvář.