„Děkuji ti za varování,“ opáčila Egwain zdvořile. Viník? Dokázala sněmovně, že nebude její loutkou, a přesto většina přísedících chtěla dál věřit, že něčí loutkou je. Aspoň že žádná netušila pravdu o její radě. Musela v to doufat.
„Je tady další důvod, proč by ses měla mít na pozoru,“ pokračovala Delana a napětí v jejích očích usvědčovalo ze lži její lhostejný tón. Bylo to pro ni důležitější, než chtěla Egwain prozradit. „Můžeš si být jistá, že každá rada, kterou ti dají, pochází přímo od hlavy jejich adžah, a jak jistě víš, hlava adžah a jeho přísedící se ne vždycky shodují v názorech. Když je budeš poslouchat příliš, dostaneš se do rozporů se sněmovnou. Nezapomeň, že ne každé rozhodnutí se týká války, ale ty jistě chceš, aby občas rozhodla podle tebe.“
„Amyrlin by měla vyslechnout všechny strany, než učiní rozhodnutí,“ opáčila Egwain, „ale budu mít tvé varování na paměti, až mi budou dávat rady, dcero.“ Opravdu ji Delana považuje za hlupačku? Nebo se ji možná pokoušela rozčílit. V rozčilení lidé dělají ukvapená rozhodnutí a hrubá slova je občas velmi těžké vzít zpět. Neuměla si představit, kam Delana míří, ale když s ní přísedící nedokázaly manipulovat jedním způsobem, zkusily jiný. Od chvíle, kdy ji povýšily na amyrlin, se o tom, jak se vyhnout machinacím jiných, hodně naučila. Zhluboka dýchala a postupně se zase uklidnila. Poslední dobou už v tom měla cvik, až příliš.
Šedá k ní vzhlédla zpod kapuce a tvář měla dokonale vyrovnanou. Avšak bledě modré oči měla velmi pronikavé, jako nebozezy. „Snad bys měla zjistit, co si myslí o vyjednávání s Elaidou, matko.“
Egwain se skoro usmála. Delana se odmlčela schválně. Očividně se jí nelíbilo, že ji dcerou nazývá žena mladší než většina novicek. Mladší než většina žen, jež vycházely z Věže. Ale Delana sama byla příliš mladá na přísedící a nedokázala se ovládat tak dobře jako dcera hostinského. „A proč bych to měla zjišťovat?“
„Protože se toto téma ve sněmovně v posledních dnech objevilo. Nebyl to návrh, ale velmi nenápadně se o něm zmínily Varilin, Takima a také Magla. A Faiselle a Saroiyu zřejmě tuze zajímalo, co říkají.“
Klid neklid, v Egwain náhle zahlodal červíček hněvu, a rozdrtit ho nebylo snadné. Těch pět bylo přísedícími, ještě než se Věž rozdělila, avšak důležitější bylo, že byly rozdělené mezi dvě hlavní frakce usilující o ovládnutí sněmovny. Ve skutečnosti se rozdělily podle toho, zda šly za Romandou nebo Lelaine, a ty dvě by byly proti sobě, i kdyby to znamenalo, že se obě utopí. Také své stoupenkyně ovládaly železnou pěstí.
Egwain by klidně uvěřila, že ostatní události vyděsily, ne však Romandu a Lelaine. Už několik dní řeči o Elaidě a znovudobytí Věže téměř přerušily ustarané hovory o neuvěřitelně mocné a neuvěřitelně dlouhé erupci jediné síly. Skoro každá chtěla vědět, co ji způsobilo, a skoro každá se bála zjistit, co to bylo. Teprve včera se Egwain podařilo přesvědčit sněmovnu, že pro malý oddíl musí být bezpečné cestovat na místo, kde k erupci došlo – i pouhá vzpomínka na ni byla dostatečně silná, aby na to místo uměla prstem ukázat každá sestra – a většina sester zřejmě ještě sborově zadržovala dech, dokud se Akarrin a ostatní nevrátí. Každé adžah tam chtělo mít zástupkyni, ale Akarrin byla zřejmě jediná Aes Sedai, jež se přihlásila.
Ani Lelaine, ani Romandě to zřejmě nedělalo starosti. Byl to sice divoký a dlouhý projev jediné síly, ale došlo k němu daleko, a podle nich nenapáchal žádné škody. Byla-li to práce Zaprodanců, což bylo téměř jisté, šance, že sestry něco zjistí, byla mizivá, a možnost, že proti tomu dokážou něco podniknout, ještě menší. Plýtvání časem a námahou na nemožné věci nemělo žádný smysl, když měly přímo před sebou důležitější úkoly. Alespoň to tvrdily, a při tom skřípaly zuby, když si uvědomily, že spolu souhlasí. Souhlasily však i s tím, že Elaida musí být zbavena štoly a hole, Romanda stejně horlivě jako Lelaine, a jestli Lelaine rozzuřilo, že Elaida sesadila bývalou modrou z amyrlinina stolce, prohlášení, že se modré adžah rozpouští, ji přivedlo téměř k šílenství. Jestli dovolovaly řeči o vyjednávání… Nedávalo to smysl.
Poslední, co Egwain chtěla, bylo, aby Delana nebo kdokoliv jiný vytušil, že Sheriam a ostatní jsou víc než jen ovčáčtí psi, kteří na ni mají dohlížet, ale teď je ostře přivolala. Byly dost bystré, aby zachovávaly tajemství, jež bylo třeba zachovávat, protože jejich vlastní adžah by je stáhla z kůže, kdyby najevo vyšla jen polovina z toho všeho, a tak nijak nespěchaly, dojely blíž a rozestoupily se do kruhu kolem Egwain. Všechny měly na tváři masku aessedaiovské vyrovnanosti a trpělivosti. Egwain nařídila Delaně, aby zopakovala, co právě řekla. Přes původní žádost o soukromý rozhovor šedá nyní jenom letmo zareptala a uposlechla. A tím veškerá vyrovnanost a trpělivost skončily.
„To je šílené,“ vybuchla Sheriam, než ostatní stačily otevřít pusu. Mluvila rozzlobeně a možná také trochu vylekaně. Což bylo oprávněné. Její jméno bylo na seznamu těch určených k utišení. „Žádná si přece nemůže myslet, že takové jednání je možné.“
„Taky si to nemyslím,“ přisadila si Anaiya suše. Její obyčejný obličej patřil spíš selce než Aes Sedai a oblékala se velmi jednoduše, alespoň na veřejnosti, do modrého sukna, avšak svého ryzáka zvládala stejně snadno jako Delana svoji šimlu. Anaiyu mohlo rozrušit jenom máloco. Pochopitelně mezi přísedícími hovořícími o vyjednávání nebyla jediná modrá. Anaiya nevypadala zrovna na vojáka, ale pro modré toto byla válka na nože a o žádných ústupcích nemohlo být ani řeči. „Elaida se vyjádřila naprosto jasně.“
„Elaida jedná iracionálně,“ podotkla Carlinya a pohodila hlavou, až jí kapuce sklouzla na ramena a odhalila krátké tmavé kudrny. Podrážděně si kapuci zase nasadila. Carlinya dávala málokdy najevo sebemenší emoce, ale teď měla bledé líce téměř stejně zruměnělé jako Sheriam a do hlasu jí pronikl žár. „Nemůže přece věřit, že k ní teď přilezeme. A jak si může Saroiya myslet, že se spokojí s čímkoliv menším?“
„Nicméně Elaida požadovala, abychom k ní přilezly,“ zamumlala Morvrin štiplavě. Obvykle vypadala klidně, ale teď se tvářila kysele a baculaté ruce zatínala do otěží. Tolik se mračila na hejno strak, které vzlétly z březového háje, když jím projeli koně, až to vypadalo, že by měly popadat z oblohy. „Takima se občas ráda poslouchá. Musí mluvit, aby se slyšela.“
„Faiselle taky,“ dodala Morvrin temně a zuřivě se mračila na Delanu, jako by to byla její vina. Tato žena s olivovou pletí byla svou vzteklostí vyhlášená i mezi zelenými. „Nečekala bych, že od ní uslyším něco takového. Ještě nikdy se nechovala hloupě.“
„Nemůžu uvěřit, že to Magla může myslet vážně,“ prohlásila Nisao a všechny si je prohlížela. „Prostě nemůže. Například, a říkám to tuze nerada, ji Romanda drží tak pevně pod krkem, že Magla zakvičí, kdykoliv Romanda kýchne, a jediné pochybnosti, které Romanda má, se týkají toho, zda má být Elaida zmrskána, než bude poslána do vyhnanství.“