Přesto, jakmile jí Egwain dala svolení, pobodla svého černonohého grošáka do klusu a rozehnala přitom hejno dělníků v drsných kabátech se šátky omotanými kolem hlavy, nesoucích velké nůše. Jeden upadl na břicho do rozmrzlého bláta. Sheriamin Arinvar, štíhlý Cairhieňan s prošedivělými spánky, se zastavil, aby se ujistil, že se chlapík zvedá, a potom pobídl tmavého ryzáka za svou paní. Dělník za ním vztekle nadával a hlavně spílal svým smějícím se kamarádům. Všichni věděli, že když Aes Sedai chce někam jít, musí jí člověk uhnout z cesty.
Egwaininu pozornost upoutalo to, co se vysypalo z nůše do bahna. Až se otřásla při pohledu na hromadu mouky hemžící se červy, až to vypadalo, že je v nůši stejně tolik pohyblivých černých teček jako mouky. Všichni zřejmě odnášeli zkaženou mouku na smetiště. Nemělo smysl prosívat ji, když byla tak silně napadená – něco takového by jedl jen člověk umírající hlady – ale každý den bylo třeba vyhodit příliš mnoho mouky a obilí. Vlastně i polovina soudků s nasoleným vepřovým a hovězím páchla natolik, že se daly jedině zakopat. Pro sloužící a dělníky, alespoň pro ty, kteří znali táborový život, to nebylo nic nového. Bylo to jen o málo horší než obvykle, ale nic neslýchaného. Mouční červi se mohli objevit kdykoliv a kupci, snažící se získat co nejvíc, vždycky prodávali i zkažené maso vedle dobrého. U Aes Sedai to však vyvolávalo vážné starosti. Každý soudek masa, každý pytel obilí či mouky byly obklopeny uchováváním ihned po nákupu a vše, co bylo vetkáno do uchovávání, se nemohlo změnit, dokud nebylo tkanivo odstraněno. Jako by selhával sám saidar. To byste spíš přiměli sestru dělat vtipy na černé adžah než mluvit o tomhle.
Jeden ze smějících se mužů si všiml, jak je Egwain pozoruje, a dloubl do zabláceného chlapíka, který okamžitě zmírnil své nadávky, i když jenom o trochu. Dokonce se zamračil, jako by za jeho pád mohla ona. Jak měla tvář skrytou pod kapuci a amyrlininu štolu složenou v kapsáři, zřejmě ji považovali za jednu z přijatých, neboť ne všechny měly dost šatů, aby vždy chodily správně oblékané, nebo možná za návštěvnici. Ženy do tábora přicházely často, mnohdy zahalené, dokud opět neodešly, ať už na sobě měly skvělé hedvábí nebo obnošené sukno, a tvářit se kysele na cizinku či přijatou novicku bylo rozhodně bezpečnější než šklebit se na Aes Sedai. Egwain připadalo divné, že se jí všichni okolo neklanějí.
Byla v sedle od rozbřesku, a i když horká koupel nepřipadala v úvahu – vodu sem bylo třeba nosit od studní vykopaných půl míle na západ od tábora, pročež se všechny sestry, až na ty nejnáročnější nebo nejzabedněnější, uskrovnily – když horká koupel nebyla možná, stejně se těšila, až se zase postaví oběma nohama na zem. Nebo ještě lépe, až si nohy položí na podnožku. Kromě toho odmítat, aby se jí dotkl chlad, neznamenalo totéž jako ohřát si ruce nad ohřívadlem. I na jejím jediném psacím stole bude hromada papírů. Včera večer řekla Sheriam, aby jí předala hlášení o stavu oprav vozů a zásob píce pro koně. Budou suchá a nudná, ale ona každý den kontrolovala něco jiného, aby aspoň věděla, jestli to, co jí lidé vykládají, je založeno na faktech nebo na přáních. A vždy tu byla hlášení špehů. Zprávy, které se adžah rozhodla předat amyrlininu stolci, byly nesmírně zajímavým čtením, když se porovnaly s tím, co jí od svých agentů dodávaly Siuan a Leana. Nešlo o to, že by si zprávy protiřečily, ale z toho, co se adžah rozhodla nechat si pro sebe, bylo možné vytvořit pozoruhodné obrazy. Pohodlí a povinnost ji táhly k její pracovně – vlastně to byl jen další stan, i když ho všichni nazývali amyrlinina pracovna – ale teď měla příležitost rozhlédnout se kolem, aniž by se všichni chvatně připravovali na její příchod.
Jezdců bylo v dohledu jen pár, většinou strážci, a občas nějaký štolba vedl koně, jak nejrychleji to bylo v blátivé břečce možné, ale nikdo ji ani jejího koně zřejmě nepoznal. Oproti téměř prázdným ulicím se dřevěné chodníky, vlastně jen hrubá prkna přibitá na špalcích, lehce prohýbaly pod váhou lidí. V proudu žen byla vidět hrstka mužů, jako rozinky v laciném koláči, kteří šli dvakrát rychleji než ostatní. Kromě strážců se muži snažili vyřídit své záležitosti mezi Aes Sedai co nejrychleji. Téměř všechny ženy skrývaly tvář a zpod kapucí vycházela pára, jež jim stoupala od úst, přesto bylo snadné poznat Aes Sedai od návštěvnic, ať měly pláště prosté nebo vyšívané a podšité kožišinou. Před sestrou se dav rozestupoval. Každá jiná žena se musela mačkat mezi ostatními. V mrazivém dopoledni však příliš mnoho sester venku nebylo. Většina jich zůstávala ve stanech. Samy i po dvou po třech budou číst nebo psát dopisy nebo poslouchat zprávy, jež jim přinášely návštěvnice. O něž se možná podělí se zbytkem svého adžah, nebo také ne.
Svět viděl Aes Sedai jako monolit, vysoký a pevný, nebo aspoň viděl, dokud současný rozkol ve Věži nevešel ve všeobecnou známost, ale holým faktem bylo, že adžah byla rozdělená a sněmovna byla jediným místem, kde se setkávala, a sestry samotné byly jen o málo víc než shromážděním poustevnic, které spolu nemluvily víc, než bylo nezbytně třeba, a i pak pouze s několika přítelkyněmi. Nebo s jinou sestrou, jež se připojila z nějakého konkrétního důvodu. Cokoliv jiného se ve Věži změnilo, Egwain si byla jistá, že tohle se nezmění nikdy. Nemělo smysl předstírat, že Aes Sedai někdy byly něco jiného než Aes Sedai nebo že někdy budou, velká řeka valící se dál, se všemi mocnými proudy skrytými v hlubinách, měnící řečiště jenom neznatelně pomalu. Ona na té řece narychlo vybudovala několik hrází a odvedla část vody tady a část tam pro své vlastní účely, ale věděla, že to jsou jen dočasné stavby. Dřív nebo později ty hluboké proudy její hráze strhnou. Mohla se jenom modlit, aby vydržely dost dlouho. Modlit se a sypat hráze, jak jen to půjde.
Občas se v davu objevila jedna z přijatých se sedmipruhou štolou přes kapuci bílého pláště, ale hlavně tu byly novicky v nezdobeném bílém suknu. Jen hrstka z jedenadvaceti přijatých novicek v táboře skutečně vlastnila pruhované pláště, a ty si schovávaly pro výuku ve třídách nebo pro službu u sester, ale hodně námahy bylo vloženo do toho, aby každá novicka nosila neustále bílou, i když měla jen jedny náhradní šaty. Přijaté se pochopitelně snažily pohybovat tím labutím skluzem jako Aes Sedai a jedné či dvěma se to docela dařilo i přes nerovné chodníky, ale novicky běhaly skoro stejně rychle jako muži, jak se hnaly s posílkami či ve skupinkách po šesti sedmi spěchaly do výuky.
Aes Sedai neměly tolik novicek, které by mohly učit, už velmi dlouho, vlastně od trollockých válek, kdy bylo více i Aes Sedai, a když nyní získaly téměř tisíc žaček, nastal příšerný zmatek, dokud je nezařadily do těchto „rodin“. Název to nebyl oficiální, ale používaly jej dokonce i Aes Sedai, jimž se stále nelíbilo, že mají přibírat všechny ženy, jež o to požádají. Nyní každá novicka věděla, kde má být a kdy, a každá sestra to aspoň dokázala zjistit. Nemluvě o tom, že počet uprchlic se snížil. To Aes Sedai vždycky dělalo starosti a několik set z těchto žen by docela dobře mohlo získat šátek. Žádná sestra nechtěla přijít ani o jedinou z nich, dokud nebude rozhodnuto, že bude poslána pryč. Ženy stále občas vyklouzly, když jim došlo, že výcvik je těžší, než čekaly, a cesta k šátku Aes Sedai delší, ale kromě toho, že díky rodinám bylo snazší to zjistit, útěk ženám, které se mohly spoléhat na pět či šest sestřenek, jak je nazývaly, připadal méně přitažlivý.