Kousek před velkým hranatým stanem, jenž sloužil jako věžová sněmovna, zabočila Egwain do boční ulice. Chodníky před stanem ze světle hnědého plátna byly prázdné – sněmovna byla místem, kam všichni chodili, pouze pokud k tomu měli dobrý důvod – ale záplatované závěsy byly zatažené, aby nikdo nepovolaný neviděl, co se tam děje, a tak se nedalo poznat, kdo by mohl vyjít ven. Každá přísedící by Daišara poznala od podívání, a některým přisedícím se Egwain chtěla vyhnout víc než ostatním. Lelaine a Romandě, kupříkladu, jež se vzpíraly její autoritě stejně instinktivně, jako bojovaly proti sobě navzájem. Nebo všem, které začaly mluvit o vyjednávání. Bylo by příliš hezké věřit, že ony se jen snaží pozvednout ducha, jinak by to jen nešeptaly. Bylo však třeba zachovávat zdvořilost bez ohledu na to, jak často by ráda některé vrazila pořádný pohlavek, ale nikdo si nemohl myslet, že si ho Egwain nevšímá, když ho neuvidí.
Před ní, za vysokou plátěnou stěnou, která obklopovala jeden ze dvou pozemků pro cestování v táboře, zazářilo slabé stříbřité světlo a vzápětí ven vyšly dvě sestry. Ani Phaedrine, ani Shemari nebyla dost silná, aby mohla průchod setkat sama, ale propojené zvládly jeden natolik velký, aby jím prošly. Hlavy měly u sebe a byly zabrané do hovoru a kupodivu si právě připínaly pláště. Egwain se cestou kolem odvracela. Obě hnědé ji učily jako novicku a Phaedrine stále udivovalo, že je z Egwain amyrlin. Byla hubená jako tyčka a byla klidně schopná vlézt do bláta, aby se zeptala, jestli Egwain nepotřebuje pomoc. Shemari, velice rázná žena s hranatým obličejem, vypadající spíš na zelenou než na knihovnici, se vždycky chovala přehnaně správně. Opravdu přehnaně. Její hluboká pukrlata, vhodná pro mladší novicku, obsahovala víc než jenom náznak výsměchu, jakkoliv hladkou udržovala tvář, a nejen proto, že se o ní vědělo, že pukrlata dělá, když Egwain zahlédne na sto kroků.
Egwain si říkala, kde asi byly. Někde v místnosti anebo možná někde v teplejším počasí. Nikdo pochopitelně nesledoval příchody a odchody sester, dokonce ani jejich adžah. Vším vládl zvyk a zvyk silně odrazoval od přímých otázek ohledně toho, co nějaká sestra dělá a kam chodí. Phaedrine a Shemari nejspíš byly vyslechnout některé ze svých špehů osobně. Nebo si možná odskočily podívat se do knihy v nějaké knihovně. Nakonec byly hnědé. Ale nemohla si nevzpomenout na poznámku Nisao o sestrách odcházejících za Elaidou. Bylo možné najmout si veslaře a přeplavit se do města, kde byla spousta maličkých vodních branek, kudy mohl vstoupit každý, kdo by chtěl, ale s průchodem nebylo třeba riskovat cestu k řece a hledání člunu. Stačilo, aby se do Věže vrátila jediná sestra s touto informací, a ony by přišly o poslední výhodu. A neexistoval způsob, jak to zarazit. Dala se jenom udržovat opozice proti Elaidě. A donutit sestry, aby věřily, že tohle může mít rychlý konec. Jen kdyby tu nějaký rychlý konec byl.
Kousek za pozemkem pro cestování Egwain zastavila koně a zamračila se na dlouhou stěnu stanu ještě záplatovanějšího, než byl ten sněmovní. Po chodníku připlula Aes Sedai – měla obyčejný tmavomodrý plášť a tvář jí zakrývala kapuce, ale novicky a ostatní jí uskakovaly z cesty, jak by to pro obchodnici nikdy neudělaly – zastavila se před stanem a dlouho se na něj dívala, než odhrnula chlopeň a vstoupila. Její neochota byla jasná, jako kdyby křičela nahlas. Egwain tam nikdy nechodila. Cítila, že uvnitř je usměrňován saidar, i když slabě. Nezbytné množství bylo překvapivě malé. Rychlá návštěva amyrlin by však neměla upoutat velkou pozornost. Tolik toužila vidět, co spustila.
Sesedla před stanem, ale zjistila, že má menší potíže. Neměla kde Daišara uvázat. Amyrlin vždy někdo spěchal podržet třmen a odvést koně, ale ona tu teď stála, držela valachovy otěže a hloučky novicek se kolem hnaly, aniž by se na ni podívaly, neboť ji zřejmě považovaly za návštěvnici. Touto dobou už novicky znaly od pohledu všechny přijaté novicky, ale jen málokterá viděla zblízka amyrlin. A Egwain neměla bezvěkou tvář, jež by jim prozradila, že je Aes Sedai. S lítostivým smíchem sáhla do kapsáře. Štola jim řekne, kdo je, a pak může jedné přikázat, aby jí na chvíli podržela koně. Pokud to nebudou považovat za špatný vtip. Některé novicky z Emondovy Role se jí snažily sundat štolu z krku, aby se nedostala do potíží. Ne, to už vyřídila.
Stanová chlopeň se náhle odhrnula a objevila se Leana, zapínajíc si tmavozelený plášť stříbrnou sponou ve tvaru ryby. Plášť byl hedvábný a bohatě vyšívaný zlatem a stříbrem, stejně jako živůtek jejích jezdeckých šatů. I červené rukavičky měla vyšívané na hřbetech rukou. Leana od připojení k zelenému adžah věnovala svému odívání hodně pozornosti. Při spatření Egwain trochu vykulila oči, ale okamžitě se zatvářila neutrálně. Jediným pohledem zhodnotila situaci a zastavila novicku, jež se tu objevila sama. Novicky chodily do tříd po rodinách. „Jak se jmenuješ, dítě?“ Leana se hodně změnila, ale rázná byla stejně. Leda pokud nechtěla být. Většina mužů se změnila v puding, když Leana nasadila svůj smyslný hlas, nicméně ten nikdy nepoužívala na ženy. „Jdeš s posílkou pro nějakou sestru?“
Novicka, světlooká žena ve středních letech s neposkvrněnou pletí, která nikdy nestrávila den práce na poli, chvíli civěla, než se vzpamatovala a udělala pukrle, kdy rukama v rukavičkách s ustřiženými prsty zkušeně roztáhla bílé sukně. Leana, vysoká jako muž, a přesto půvabná a krásná, také neměla bezvěkou tvář, ale ta její patřila ke dvěma nejlépe známým v táboře. Novicky si na ni s úžasem ukazovaly, na sestru, která bývala kronikářkou, byla utišena a vyléčena, takže znovu dokázala usměrňovat, byť ne tak silně jako předtím. A navrch změnila adžah! I nejnovější žena v bílém věděla, že to se nikdy nestalo, i když to druhé se naneštěstí stávalo součástí tradic. Nyní bylo mnohem těžší přimět novicku zpomalit, když se nedala použít námitka, že riskuje konec cesty k šátku tím, že se spálí a přijde o jedinou sílu navždy.
„Letice Murow, Aes Sedai,“ představila se žena uctivě zpěvavým murandským přízvukem. Mluvila, jako kdyby chtěla ještě něco dodat, ale jednou z prvních lekcí po vstupu do Věže bylo, zapomenout na to, čím žena bývala. Pro některé to byla dost tvrdá lekce, zvlášť pro ty, jež mívaly titul. „Jdu navštívit sestru. Co jsme opustily Murandy, jsem ji viděla jen chvilku.“ Příbuzné byly vždy umístěny do jiných rodin novicek, stejně jako ženy, které se znaly před zápisem do knihy novicek. Povzbuzovalo to ženy k navazování nových přátelství a umírňovalo nevyhnutelné napětí, pokud se jedna učila rychleji než druhá nebo měla vyšší potenciál. „Má také volno až do odpoledne a –“
„Tvá sestra bude muset ještě chvíli počkat, dítě,“ přerušila ji Leana. „Podrž amyrlin koně.“
Letice sebou trhla a zažírala na Egwain, jíž se konečně podařilo vytáhnout štolu. Podala ženě Daišarovy otěže, stáhla si kapuci a přehodila si úzký pruh látky přes ramena. V kapsáři byla štola lehká jako pírko, ale kolem krku měla svou váhu. Siuan tvrdila, že občas může cítit, jak na ní visí všechny ženy, které kdy štolu nosily, jako neustálou připomínku zodpovědnosti a povinností, a Egwain jí věřila každé slovo. Muranďanka na ni civěla víc než prve na Leanu a trvalo jí déle, než si vzpomněla, že se má uklonit. Nepochybně slyšela, že amyrlin je mladá, ale zřejmě ji nenapadlo jak mladá.
„Děkuji, dítě,“ pronesla Egwain. Bývaly doby, kdy jí připadalo divné nazývat ženu o deset let starší dítě, ale časem se všechno změnilo. „Nebude to na dlouho. Leano, požádej, prosím, někoho, aby poslal pro Daišara štolbu, ano? Když už jsem na zemi, raději tu zůstanu, a Letice by měla navštívit svou sestru.“