„Kdybych se poddala každému hlavybolu, nikdy bych nic neudělala,“ řekla Egwain a otevřela pouzdro. „Tak co pro mne máš dneska?“ Držela ruce na papírech, aby si přestala masírovat hlavu. Jedním ze Siuaniných úkolů každé ráno bylo zjistit, o jaké zprávy svých špehů jsou adžah ochotná se s Egwain podělit, případně co jim sdělily jednotlivé sestry. Byl to zvláštní proces prosévání, ale přesto poskytoval celkem slušný obrázek světa, když se to přidalo k tomu, co zjistila sama Siuan. Podařilo se jí udržet své agenty, jež měla jako amyrlin, prostě tak, že odmítla komukoliv sdělit, kdo to je, i přes veškeré úsilí sněmovny, a nakonec nemohl nikdo popírat, že ti špehové nejsou amyrlin a že by se měli hlásit přímo Egwain. Sice kvůli tomu některé přísedící pořád reptaly, ale nikdo to nemohl popřít.
Jako obvykle nepocházelo první hlášení od adžah ani od Siuan, nýbrž od Leany, a bylo zapsáno na tenkém papíře elegantním rozevlátým rukopisem. Egwain nevěděla přesně proč, avšak nikdo nemohl pochybovat o tom, že to, co napsala Leana, psala žena. Egwain každou stránku podržela po přečtení u plamene, nechala papír dohořet skoro až k prstům a popel rozemnula. Rozhodně by jí a Leaně neprospělo, kdyby se na veřejnosti chovaly jako cizinky, a pak nechaly jedno z jejích hlášení padnout do nepravých rukou. Jen málokterá sestra věděla, že Leana má špehy v samotném Tar Valonu. Možná byla jediná sestra, která je tam měla. Bylo lidskou chybou pozorně sledovat, co se děje na ulici, a nevšimnout si toho, co leží přímo pod nohama, a Světlo ví, že Aes Sedai měly tolik chyb jako každý jiný. Naneštěstí neměla Leana nic moc nového k hlášení.
Její lidé ve městě si stěžovali na špinavé ulice, které byly potmě stále nebezpečnější, a ve dne to prý bylo jenom o málo lepší. Kdysi byl zločin v Tar Valonu téměř neznámým pojmem, jenže věžová garda nyní opustila ulice a hlídkovala místo toho v přístavech a mostních městečkách. Kromě vybírání poplatků a nákup zásob, což se obojí dalo přes prostředníky, se Bílá věž před městem zřejmě úplně uzavřela. Velká brána, kudy do Věže vstupovala veřejnost, zůstávala zavřená na závoru, a od začátku obléhání ve městě nikdo nepotkal jedinou sestru, pokud ne dřív. Vše potvrzovalo to, co Leana hlásila dříve. Ale nad poslední stránkou zvedla Egwain obočí. V ulicích se povídalo, že Gareth Bryne našel tajnou cestu do města a každou chvíli se objeví za hradbami s vojskem.
„Leana by řekla, kdyby někdo jenom vydechl něco, co by vypadalo na průchody,“ vyhrkla Siuan rychle, když uviděla Egwainin výraz. Pochopitelně všechna hlášení už přečetla a věděla, co Egwain vidí na stránce, kterou držela v ruce. Poposedla si na stoličce a málem upadla, nevšímala si však toho a vůbec jí to nezpomalilo. „A můžeš si být jistá, že Gareth si nenechal nic takového vyklouznout,“ pokračovala a snažila se narovnat. „Žádný z jeho vojáků by nebyl tak hloupý, aby zběhl do města, ale Gareth sám ví, kdy má držet pusu zavřenou. Prostě jen má pověst, že dokáže zaútočit tam, kde by vůbec neměl být. Dokázal nemožné tolikrát, že to od něj lidé čekají. To je všechno.“
Egwain se potají pousmála, když přidržela papír se jménem urozeného pána Garetha u plamene a dívala se, jak se kroutí a černá. Před pár měsíci by Siuan měla na adresu toho muže místo chvály jen jedovaté poznámky. Byl by to „zatracený Gareth Bryne“, ne Gareth. Nemohla se vyvléknout z toho, že mu prala prádlo a leštila holínky, ale Egwain ji při těch vzácných příležitostech, kdy přišel do tábora Aes Sedai, viděla, jak na něj civí. Civěla na něj a pak utekla, pokud se jen podíval jejím směrem. Siuan! Utekla! Siuan byla Aes Sedai déle než dvacet let a amyrlin deset, ale neměla o nic větší potuchy o tom, jak zvládnout to, že se zamilovala, než kachna o stříhání ovcí.
Egwain rozemnula popel a oprášila si ruce. Úsměv ji přešel. Nemohla o tom se Siuan mluvit. Sama byla také zamilovaná, ale ani nevěděla, kde ve světě Gawyn je, ani co by udělala, kdyby to zjistila. Jeho povinnost vázala k Andoru a ji k Věži. A jediný způsob, jak tuto propast přemostit, by mohl mít za následek jeho smrt. Lepší bude nechat hojit, zapomenout na něj. Což bylo stejně snadné jako zapomenout vlastní jméno. A spojí se s ním. To věděla. Pochopitelně se nemohla s mužem spojit, aniž by věděla, kde je, aniž by ho dostala do rukou, takže všechno se vracelo kruhem. Muži byli… svízel!
Přitiskla si prsty na spánky – nijak to tepající bolest nezmenšilo – a zapudila myšlenky na Gawyna. Pokud to jen šlo. Myslela si, že ví, jaké to je mít strážce. Pořád měla něco z Gawyna v hlavě. A do vědomí jí to pronikalo v těch nejnevhodnějších chvílích. Přinutila se soustředit na práci a zvedla další papír.
Podle špehů zmizela většina světa. Ze zemí, které měli v držení Seanchané, přicházelo málo zpráv a ty se dělily mezi fantaskní popisy seanchanských zvířat, které měly dokázat, že používají zplozence Stínu, děsivé příběhy o tom, jak zkoušejí ženy, aby zjistili, jestli je mají uvázat jako damane, a skličující vyprávění o… kapitulaci. Seanchané zřejmě nebyli o nich horší vládci než většina ostatních a lepší než někteří – pokud člověk nebyl žena, jež dokáže usměrňovat – a až příliš mnoho lidí se zjevně vzdalo veškerých myšlenek na odpor, jakmile začalo být jasné, že je Seanchané nechají žít v klidu dál. Z Arad Domanu také přicházely jen drby, což připouštěly i sestry, které psaly hlášení, ale několik jich přihodily, jen aby ukázaly, v jakém stavu země je. Král Alsalam byl mrtev. Ne, začal usměrňovat a zešílel. Rodei Ituralde, hlavní kapitán, byl také mrtvý nebo se zmocnil trůnu nebo vytáhl do Saldeie. Kupecká rada byla také celá mrtvá nebo utekla ze země nebo začala občanskou válku kvůli tomu, kdo bude příštím králem. Cokoliv z toho mohla být pravda. Nebo nemusela být pravda nic. Adžah byla zvyklá, že vidí všechno, ale teď byla třetina světa zahalena hustou mlhou, která jen občas trochu prořídla. A pokud někde adžah něco zahlédla, nepovažovala za vhodné se s ní o to podělit.
Další problém spočíval v tom, že adžah považovala za důležité jenom některé věci a všechno ostatní prostě ignorovala. Kupříkladu zelené sestry se zvlášť zajímaly o příběhy o vojácích Hraničních států poblíž Nových Brém, stovky leguí od Morny, kterou měli strážit. Jejich hlášení hovořila jen a pouze o Hraničářích, jako kdyby se s nimi muselo něco okamžitě udělat. Ne že by navrhly co, ani se o tom nezmínily, ale z křečovitého rukopisu, naléhavě se kradoucího přes stránku, čišelo zoufalství.
Egwain znala pravdu od Elain, avšak prozatím nechala zelené skřípat zuby, protože jí Siuan objasnila, proč se neženou všechno urovnat. Podle jejího agenta v Nových Brémách doprovázelo Hraničáře padesát nebo sto sester, snad až dvě stě. Počet Aes Sedai možná nebyl známý a určitě byl řádně nafouknutý, ale jejich přítomnost musela být pro zelené potvrzený fakt, i když v hlášeních, jež posílaly Egwain, se o nich ani slovíčkem nezmínily. Vlastně se o nich nezmínilo žádné adžah. Avšak nakonec nezáleželo na tom, jsou-li ty sestry dvě nebo jích je dvě stě. Nikdo nevěděl jistě, kdo jsou ani proč tam jsou, ale kdyby do toho některá ze zdejších Aes Sedai začala strkat nos, bylo by to považováno za vměšování. Bylo zvláštní, že spolu Aes Sedai válčily, a přitom se ze zvyku stále neodvažovaly vměšovat do záležitostí jiné sestry, ale naštěstí tomu bylo tak.