Siuan ještě neodešla a Anaiya už odhodila plášť a usadila se na trojnožku, kterou Siuan právě opustila – ta se pod ní ani nehnula, i přes křivé nohy – a začala nahlas rozvažovat o tom, co mají Moria a ostatní za lubem. Nebyla přelétavá, takže vzhledem k okolnostem byly její nápady dosti omezené. Omezené, ne však méně zneklidňující.
„Strašení dělá s lidmi hloupé věci, matko – i s Aes Sedai,“ zamumlala a položila si ruce na kolena, „ale přinejmenším si můžeš být jistá, že Moria bude ve věci Elaidy pevná, alespoň z dlouhodobého hlediska. Každou sestru, která zemřela poté, co byla Siuan sesazena, klade za vinu Elaidě. Moria chce nechat Elaidu zmrskat za každou mrtvou, než bude předána katovi. Je tvrdá, v některých směrech tvrdší než Lelaine. Rozhodně je houževnatější. Nezaváhá ani před věcmi, před kterými by mohla couvnout Lelaine. Velice se obávám, že bude naléhat, abychom na město zaútočily co nejdřív. Jestli jsou Zaprodanci volní a dělají si, co se jim zamane, bude lepší Věž poškozená než rozdělená. Obávám se, že takhle vidí věci Moria. Nakonec, i když se tolik chceme vyhnout zabíjení sester, nebude to poprvé. Věž už tu je dlouho a vyléčila se z mnoha ran. Z téhle se vyléčíme taky.“
Anaiyn hlas odpovídal její tváři, byl hřejivý, trpělivý a uklidňující, jenže vzhledem k tomu, co říkala, zněl jako skřípání nehtů na břidlici. Světlo, i když říkala, že tohoto se u Morie obává, navenek to vypadalo, že s ní souhlasí. Byla rozvážná, klidná a dávala si pozor na to, co říká. Pokud ona dávala přednost útoku, kolik dalších s tím souhlasilo?
Myrelle se jako obvykle neovládala. Byla rtuťovitá a výbušná, to přinejlepším. Trpělivost by nepoznala, ani kdyby ji kousla do nosu. Přecházela sem a tam, na což v malém stanu moc místa nebylo, kopala si do tmavozelených sukní a občas kopla i do podušek, navršených u stěny, než se otočila. „Jestli je Moria dost vyděšená, aby prosazovala útok, tak je strachy bez sebe. Rozhádaná a rozbitá Věž by se nemohla postavit Zaprodancům ani nikomu jinému. Starosti by ti měla dělat Malind. Pořád poukazuje na to, že by Tarmon Gai’don mohl nastat každým dnem. Slyšela jsem ji, jak říká, že to, co jsme cítily, mohly být první rány v Poslední bitvě. A k té že by mohlo dojít vzápětí. Kde by mohl Stín zaútočit vhodněji než v Tar Valonu? Malind se nikdy nebála těžkých rozhodnutí ani ústupu, když to považovala za nezbytné. Okamžitě by opustila Tar Valon i Věž, kdyby si myslela, že to aspoň část z nás uchrání pro Tarmon Gai’don. Ona navrhne zrušit obléhání a uprchnout někam, kde nás Zaprodanci nenajdou, dokud nebudeme připravené jim to oplatit. Kdyby sněmovně předložila ty správné otázky, mohla by pro to získat i větší konsenzus.“ Už jenom z té představy se slova na papíře před Egwain zavlnila víc než prve.
Morvrin s neústupným výrazem jenom založila pěsti v mohutný bok a na každou domněnku stroze odpověděla: „Ještě nevíme dost, abychom si mohly být jisté, že to byli Zaprodanci,“ a „To nemůžeš vědět, dokud to neřekne.“
„Možná byla a možná ne,“ a „Předpoklad není důkaz.“ Prý nevěřila, že je ráno, dokud se sama nepodívala na slunce. Její přísný hlas nepřipouštěl žádné nesmysly a zvlášť ukvapené závěry ne. Ani to však Egwaininu bolest hlavy neutišilo. Ona vlastně nic nenamítala, jen se neuzavírala před jinými názory. Takže nakonec by se mohla rozhodnout pro cokoliv.
Egwain prudce zavřela kožené pouzdro se zprávami. S odpornou pachutí na jazyku a třeštící hlavou – nemluvě o jejich neustálém žvanění! – se stejně nedokázala na čtení soustředit. Sestry se na ni překvapeně podívaly. Už dávno jim dala jasně najevo, kdo tu velí, ale snažila se nevztekat. Přísaha věrnosti nebo ne, neustále vzteklou mladou ženu bylo příliš snadné považovat jenom za trucovitou. Což ji rozčílilo ještě víc, takže ji hlava bolela ještě víc, což… „Čekala jsem dost dlouho,“ prohlásila a snažila se udržet klidný hlas. Kvůli bolení hlavy stejně mluvila ostře. Třeba si Sheriam myslí, že se s ní má sejít ve sněmovně.
Popadla svůj plášť a vyšla ven, kde si ho teprve přehodila přes ramena. Morvrin a ostatní jen chvilku váhaly, než ji následovaly. Pokud ji doprovodí do sněmovny, mohlo by to vypadat, že jí dělají doprovod, ale ony na ni měly dohlížet, a ona tušila, že dokonce i Morvrin se nemůže dočkat, až uslyší, co Akarrin hlásí a co s tím hodlají Moria a ostatní udělat.
Egwain doufala, že to půjde snadno vyřídit, nic takového, o čem mluvily Anaiya a Myrelle. Bude-li to nutné, mohla by se pokusit uplatnit zákon o válce, ale i kdyby s tím uspěla, vládnout skrze výnosy mělo spoustu nevýhod. Když lidé museli poslechnout v jedné věci, vždycky si našli způsob, jak se vykroutit z jiných, a čím víc byli nuceni poslouchat, tím víc věcí si našli, ze kterých se vykroutili. Byla to přirozená rovnováha, jíž se nedalo uniknout. Horší bylo, že právě zjistila, jak návykové je, když lidé skáčou na její pokyn. Začínala to brát za přirozený běh věcí, a když jednou neskočili, překvapilo ji to. Kromě toho s tím, jak jí bušilo v hlavě – bolest byla stále silnější, třebaže ne tak ostrá – by nejradši štěkala na každého, kdo se na ni křivě podívá, a i když to lidé museli spolknout, nikdy to pro ně nebylo příjemné.
Slunce bylo v nadhlavníku, zlatá koule na modré obloze s několika bílými mráčky, ale nehřálo, jen zahánělo stíny a jiskřilo na sněhu, kde zůstal neporušený. Bylo stejně zima jako ráno u řeky. Egwain odmítala nechat na sebe zimu působit, ale té si mohla nevšímat jen mrtvola, když se všem u úst srážela pára. Byl čas na oběd, ale tolik novicek naráz nebylo možné nakrmit, a tak Egwain se svým doprovodem stále procházela vlnou bíle oděných žen, jež jim uskakovaly z cesty a uprostřed ulice předváděly pukrlata. Egwain nasadila takové tempo, že už byly obvykle pryč, než hlouček novicek stačil pořádně roztáhnout sukně.
Nebylo to daleko a rozbahněné ulice musely překročit jenom na čtyřech místech. Hovořilo se o dřevěných mostech, dost vysokých, aby se pod nimi dalo projet, ale to by táboru dodalo stálost, o niž nikdo nestál. Dokonce i sestry, které o nich mluvily, nikdy nenaléhaly, aby je tesaři skutečně postavili. Takže se musely pomalu brodit blátem a držet si sukně a plášť vysoko nad zemí, aby nebyly špinavé až po kolena. Jak se blížily ke sněmovně, davy se rozcházely. Kolem stanu bylo jako vždy téměř prázdno.
Před obrovským stanem se záplatovanými stěnami čekaly Nisao a Carlinya. Maličká žlutá sestra si hryzala ret a nervózně si Egwain prohlížela. Carlinya byla ztělesněný klid, oči měla chladné a ruce sepjaté v pase. Až na to, že si zapomněla plášť, lem světlé sukně s výšivkou měla od bláta a její tmavé kudrny potřebovaly kartáč jako sůl. Obě předvedly pukrle a připojily se k Anaiye a druhým dvěma kousek za Egwain. Tiše si mumlaly a útržky, které Egwain zachytila, byly zcela nevinné, o počasí nebo o tom, jak dlouho ještě budou muset čekat. Tohle nebylo vhodné místo, kde by je měli vidět pohromadě.
Po chodníku přiběhla Beonin, smykem zastavila a chvíli zírala na Egwain, než se připojila k ostatním. Napětí kolem jejích modrošedých očí bylo ještě zřetelnější než předtím. Možná si myslela, že to ovlivní její vyjednávání. Ale věděla, že jednání bude jenom klam, jen snaha získat čas. Egwain se přinutila klidně dýchat a prováděla cvičení novicek, ale její hlavě to nepomohlo. Nikdy to nepomáhalo.