Po Sheriam nebylo mezi stany nikde ani vidu, ani slechu, ale na chodníku před stanem nebyly samy. Akarrin a pět sester, které šly s ní, po jedné z každého adžah, čekaly v hloučku vedle vchodu. Většina před Egwain nepřítomně udělala pukrle, ale nepřiblížily se. Asi byly upozorněny, že nemají nikomu nic říkat, dokud nepromluví před sněmovnou. Egwain pochopitelně mohla požadovat, aby jí okamžitě podaly hlášení. Amyrlin by mohly poslechnout. Nejspíš by to udělaly. Na druhou stranu, vztahy amyrlin k adžah byly vždy složité, často záleželo i na adžah, z něhož byla pozvednuta. Vztahy byly skoro tak složité jako se sněmovnou. Egwain se přinutila k úsměvu a vlídně sklonila hlavu. Jestli za tím úsměvem skřípala zuby, no, aspoň jí to pomáhalo udržet pusu zavřenou.
Ne všechny sestry si však uvědomovaly, že tu je. Akarrin, štíhlá, v prostém hnědém suknu a plášti s překvapivě složitou zelenou výšivkou, zírala do prázdna a občas pokývla hlavou. Očividně si nacvičovala, co řekne uvnitř. Akarrin nebyla v jediné síle zrovna silná, byla jen o málo silnější než Siuan, pokud vůbec, ale jen jedna z té šestice, Therva, útlá ženuška s dlouhým nosem, ve žlutě prostřihávaných jezdeckých šatech s pláštěm se žlutým lemem, byla alespoň tak silná jako ona. To bylo znepokojivé měřítko toho, jak sestry ten zvláštní paprsek saidaru vyděsil. Nejsilnější z nich měla vystoupit a žádat o úkol, jenž byl svěřen jim, ale až na Akarrin samotnou jim zápal rozhodně scházel. Její společnice se netvářily nijak nadšeně. Shana obvykle zachovávala klid i přes oči, díky nimž vypadala neustále polekaně, ale teď jí málem vypadly z důlků, jak byla ustaraná. Pokukovala po vchodu do stanu a pohrávala si s pláštěm, jako by nedokázala udržet ruce v klidu. Reiko, zavalitá modrá z Arafellu, klopila zrak, ale stříbrné zvonečky v dlouhých tmavých vlasech jí slabě cinkaly, jak pod kapuci potřásala hlavou. Jenom Therva se tvářila dokonale vyrovnaně, naprosto nevzrušeně a neotřesitelně, avšak i to samo o sobě bylo špatným znamením. Žlutá sestra byla povahy popudlivé. Co viděly? Co mají Moria a ostatní dvě přísedící za lubem?
Egwain se snažila ovládnout svou netrpělivost. Sněmovna očividně ještě nezasedala. Přísedící se teprve scházely, ale několik jich i již prošlo kolem ní do velkého stanu. Žádná nespěchala. Salita zaváhala, jako by chtěla promluvit, ale nakonec jen pokrčila kolena, vytáhla si šátek se žlutými třásněmi výš a vběhla do stanu. Kwamesa se na Egwain při pukrleti podívala svrchu a o totéž se pokusila s Anaiyou a ostatními, ale ona se štíhlá šedá dívala svrchu na každého. Nebyla zrovna vysoká, ale snažila se, aby to tak vypadalo. Berana, jejíž tvář byla maskou povýšenosti, s velkýma hnědýma očima studenýma jako led, se zastavila, chladně pozdravila Egwain a zamračila se na Akarrin. Po delší době, snad že jí došlo, že ji Akarrin ani nevnímá, si uhladila stříbrem vyšívanou bílou sukni, která to nepotřebovala, upravila si šátek, aby jí bílé třásně visely trochu jinak, a vplula do stanu, jako by čirou náhodou zrovna šla tím směrem. Všechny tři patřily k přísedícím, o nichž Siuan tvrdila, že jsou příliš mladé. Stejně jako Malind a Escaralde. Ale Moria byla Aes Sedai sto třicet let. Světlo, Siuan ji přiměla hledat spiknutí naprosto všude!
Právě když Egwain začínala mít pocit, že jí praskne hlava rozčilením, když už ne bolestí, objevila se najednou Sheriam. Sukně a plášť měla zvednuté, jak běžela břečkou na ulici. „Tuze mě to mrzí, matko,“ vyhrkla bez dechu a krátce usměrnila, aby ze sebe dostala bláto, které na ni nastříkalo. To odpadlo na chodník v podobě suchého prachu, když zatřepala sukněmi. „Doslechla jsem se, že sněmovna zasedá, a věděla jsem, že mě budeš hledat, takže jsem přišla, jak nejrychleji to šlo. Tuze mě to mrzí.“ Takže ji Siuan ještě nenašla.
„Už jsi tady,“ prohlásila Egwain rázně. Druhá žena musela být skutečně rozčilená, když se jí omlouvala před ostatními, hlavně před Akarrin a jejími společnicemi. I když o tom lidé věděli svoje, stejně měli sklony posuzovat druhé podle toho, jak vypadali, a kronikářka by se neměla omlouvat a lomit rukama. To Sheriam rozhodně věděla. „Jdi tam a ohlas mě.“
Sheriam se zhluboka nadechla, shrnula si kapuci pláště, upravila si modrou štolu a vstoupila do stanu. Hlasitě pronesla obřadné fráze. „Přichází, přichází…“
Egwain málem nepočkala, než dořekne: „…plamen Tar Valonu, amyrlin,“ a vrazila dovnitř. Kolem stanu stály v kruhu ohřívadla a kandelábry, které vnitřek stanu jasně osvětlovaly, a z ohřívadel dnes kromě tepla stoupala i vůně levandule. Žádná přísedící nechtěla ignorovat zimu, když mohla cítit skutečné teplo.
Uspořádání ve stanu se řídilo starodávnými pravidly, jenom nepatrně upravenými, aby bylo jasné, že se nesetkávají v Bílé věži ve velké kruhové místnosti nazývané věžová sněmovna. Na druhém konci stála dobře vyleštěná, i když dobrá lavice na pódiu pokrytém látkou s barevnými pruhy sedmi adžah. To a štola kolem Egwaininých ramenou byla rozhodně jediná místa v táboře, kde mělo červené adžah nějaké zastoupení. Některé modré chtěly červený pruh odstranit, protože Elaida zřejmě nechala skutečný trůn nazývaný amyrlinin stolec přebarvit a utkat novou štolu bez modrého pruhu, jenže Egwain se vzepřela. Má-li patřit všem adžah a žádnému, tak bude patřit všem adžah. Na vrstvách barevných koberců, sloužících místo podlahy, se od vchodu rozbíhaly dvě řady lavic ve skupinách po třech, umístěných na bednách s látkovými přehozy v barvách adžah. Tedy šesti adžah. Podle tradice mohly dvě nejstarší přísedící sedět po boku amyrlin za své adžah, a tak tam seděly žluté a modré. Pak záleželo na tom, kdo přijde dřív a kam si bude chtít sednout. První příchozí vždycky vybírala místo pro své adžah.
Nyní tady bylo jenom devět přísedících, příliš málo, aby mohla sněmovna legálně zasedat, ale Egwain si okamžitě všimla podivného rozmístění. Nebylo překvapením, že Romanda již zaujala své místo na prázdné lavici mezi Egwain a Salitou, a Lelaine a Moria se usadily na konci lavice modrých. Romanda, s vlasy staženými do těsného uzlu, byla nejstarší přísedící, a kdykoliv sněmovna zasedala, téměř vždy dorazila do sněmovny jako první. Lelaine, druhá nejstarší, i přes lesklé tmavé vlasy, zřejmě nedokázala nechat druhé ženě jedinou výhodu, i když šlo o takovou prkotinu. Muži, kteří přenášeli bedny – skladovaly se u stěny stanu, dokud nebylo svoláno zasedání sněmovny – museli odejít zadem, protože Kwamesa, již usazená na své lavici, byla jediná šedá v dohledu, a Berana, lezoucí na tu svou, jediná bílá. Malind, kulatá Kandořanka s orlíma očima a jediná zelená, zřejmě vstoupila před nimi, a přesto kupodivu zvolila místo pro zelené až u vchodu do stanu. Obvykle čím blíže amyrlininu stolci, tím lépe. A přímo naproti ní stála před hnědou látkou pokrytými bednami Escaralde a potichu se hádala s Takimou. Takima, skoro tak mrňavá jako Nisao, byla tichá, ptáku podobná žena, ale uměla se pěkně rozparádit, když to na ni přišlo, a s rukama v bok vypadala jako načepýřený vrabec, jenž se snaží vypadat větší. Z toho, jak vrhala ostré pohledy na Beranu, ji rozčílilo místo k sezení. Už bylo pozdě cokoliv měnit, ale Escaralde se nad ní tyčila, jako by čekala, že se bude muset kvůli své volbě porvat. Egwain jen žasla, jak se to Escaralde podařilo. Tedy to, že se tyčila, neboť byla ještě menší než Nisao. Muselo to být čirou silou vůle. Escaralde nikdy necouvla, když si myslela, že má pravdu. A ona si vždycky myslela, že má pravdu. Pokud Moria opravdu chtěla okamžitě zaútočit na Tar Valon a Malind opravdu chtěla ustoupit, co bude chtít Escaralde?