Lelaine zjevně reakce na její slova uspokojila – vlastně se tvářila spokojeně jako kočka, která vylízala smetanu – ale než se usadila, vyskočila Moria. To upoutalo pozornost a vyvolalo několik poznámek. Nikdo by Morii nepovažoval za zvlášť půvabnou, ale rozhodně to nebyla žena, která by vyskakovala. „To je jistě potřeba probrat,“ vyhrkla, „ale musí to počkat. Toto zasedání svolaly tři přísedící, které položily stejnou otázku. A na tuto otázku je třeba odpovědět dřív než na cokoliv jiného. Co zjistila Akarrin a její oddíl? Žádám, aby byly přivedeny a přednesly před sněmovnou svou zprávu.“
Lelaine se na druhou modrou zamračila, a že se uměla mračit náramně, majíc oči jako nebozezy, ale věžový zákon byl v této věci pro jednou jasný a všechny ho znaly. Až příliš často to bylo obráceně. Sheriam roztřeseným hlasem požádala Aledrin, nejmladší hned po Kwamese, aby došla pro Akarrin a ostatní a přivedla je před sněmovnu. Egwain se rozhodla, že si se Sheriam bude muset po zasedání promluvit. Jestli se bude kronikářka dál chovat takhle, brzy jí nebude k ničemu.
Do stanu vrazila Delana uprostřed hloučku sester, poslední přísedící, a než se kyprá bílá přísedící vrátila se šesti sestrami a dovedla je před Egwain, už seděla na své lavici a přehazovala si šátek přes lokty. Sestry musely nechat pláště venku na chodníku, protože je teď neměly. Delana si je prohlížela a nejistě se mračila. Vypadala udýchaně, jako by sem běžela.
Aledrin měla očividně pocit, že ať už zasedání je nebo není formální, alespoň ona se může chovat správně. „Byly jste povolány před věžovou sněmovnu, abyste vylíčily, co jste viděly,“ ohlásila se silným tarabonským přízvukem. Spojení tmavě zlatých vlasů a hnědých očí nebylo v Tarabonu vzácné, i když nosila delší vlasy v bílé krajkové síťce, místo aby je měla spletené do copů s korálky. „Žádám vás, abyste o těch věcech mluvily otevřeně, nic nevynechaly a plně zodpověděly všechny otázky. Slibte, že to uděláte, pod Světlem a na svou naději na znovuzrození a spasení, nebo ponesete následky.“ Starodávné sestry, které vytvořily tuto část obřadu, si dobře uvědomovaly, jakou volnost tři přísahy poskytují. Stačilo trochu vynechat tady, támhle být mírně vágní a význam toho, co sestra řekne, mohl být obrácen vzhůru nohama, aniž by pronesla jediné lživé slovo.
Akarrin pronesla slib hodně hlasitě a poněkud netrpělivě a ostatních pět formálně a sebevědomě. Mnoho sester prožilo celý život, aniž by je předvolaly svědčit před sněmovnou. Aledrin počkala, až poslední všechno zopakuje, než zamířila ke své lavici.
„Řekni nám, co jsi viděla, Akarrin,“ řekla Moria, jakmile se bílá přísedící odvrátila. Aledrin viditelně ztuhla, a když se usadila, tvář měla dokonale bezvýraznou, ale na lících jí naskočily rudé skvrny. Moria měla počkat. Musela být hodně nervózní.
Podle tradice – existovalo mnohem víc tradic a zvyků než zákonů, a jen Světlo ví, že zákonů bylo víc, než si byl kdo schopen zapamatovat, a během staletí vznikaly zákony, jež často odporovaly těm předchozím, ale tradice a zvyky vládly Aes Sedai stejně jako věžový zákon, možná víc – podle tradice Akarrin směřovala svou odpověď k amyrlin.
„Viděly jsme zhruba kulatou díru v zemi, matko,“ začala a na zdůraznění skoro u každého slova kývala hlavou. Slova zřejmě volila pečlivě, jako by chtěla zajistit, že to bude všem naprosto jasné. „Původně to možná byl dokonalý kruh, asi jako polovina koule, ale hlína se na několika místech sesula. Celá jáma má přibližně tři míle v průměru a je asi půldruhé míle hluboká.“ Ozvalo se několik vzdechů a Akarrin se zamračila, jako by se ji snažily přerušit. „Hloubkou si nejsme úplně jisté, protože dno je pokryté ledem a vodou. Myslíme si, že se tam nakonec vytvoří jezero. Na každý pád jsme dokázaly bez větších potíží zjistit přesné místo, kde se nacházíme, a jsme připravené říci, že jáma se nachází tam, kde kdysi stávalo město nazývané Shadar Logoth.“ Odmlčela se, a dlouho se ozývalo jenom hlasité šustění suknic, jak se Aes Sedai neklidně ošívaly.
Egwain by si nejradši taky poposedla. Světlo, takhle velká jáma by zabrala půlku Tar Valonu! „Máš vůbec tušení, jak tato… jáma… vznikla, Akarrin?“ zeptala se nakonec. Byla dost hrdá na to, jak vyrovnaný má hlas. Sheriam se třásla! Egwain doufala, že si toho nikdo jiný nevšiml. Jednání kronikářky se vždy odráželo na amyrlin. Pokud se kronikářka tvářila ustrašeně, hodně sester si bude myslet, že se bojí i Egwain. A to ona rozhodně nechtěla.
„Každá z nás byla vybrána, protože má jistou schopnost číst pozůstatky, matko. Vlastně jsme v tom lepší než ostatní.“ Takže nebyly vybrány prostě proto, že nikdo silnější neměl zájem. To bylo poučení. To, co Aes Sedai dělaly, bylo málokdy tak prosté, jak to vypadalo na první pohled. Egwain si přála, aby se mohla přestat znovu učit tomu, o čem se domnívala, že se již naučila. „Nisain je v tom nejlepší z nás všech,“ pokračovala Akarrin. „S tvým dovolením, matko, nechám odpovědět ji.“
Nisain si nervózně uhladila tmavé sukně a odkašlala si. Vytáhlá šedá měla silnou bradu a překvapivě modré oči a ve věci zákona a smluv měla jistou pověst, jenže mluvení před sněmovnou jí očividně nesedělo. Dívala se přímo na Egwain, jako někdo, kdo nechce vidět přísedící okolo. „Vzhledem k množství saidaru, které tam bylo použito, matko, nebylo žádným překvapením, že jsme našly pozůstatky skoro tak husté jako sníh.“ V jejím zpěvavém hlase zněl silný murandský přízvuk. „I po tak dlouhé době bych měla být schopná získat představu o tkanivu, co tam bylo setkáno, ale jestli se aspoň trochu podobalo tomu, co znám, nepoznala jsem to. Dokázala jsem jenom sledovat tkanivo, matko, a vůbec to nedávalo smysl. Vůbec žádný. Vlastně to působilo tak cize, že to možná ani nebylo…“ Znovu si odkašlala a polkla a trochu zbledla. „Nemusela to setkat žena. Pochopitelně jsme usoudily, že to musel být Zaprodanec, a tak jsem zkusila rezonanci. My všechny.“ Pootočila se ke svým společnicím a hned se zase obrátila zpátky. Rozhodně se raději dívala na Egwain než na přísedící, které se všechny napjatě předkláněly. „Nepoznám, co tam kdo dělal, kromě toho, že vybral tři míle hlíny, nebo jak to udělal, ale rozhodně tam byl použit i saidín. Rezonance byla tak silná, že jsme ji měly být schopné ucítit. Bylo tam použito mnohem víc saidínu než saidaru, mnohem víc. Jako Dračí hora vedle kopečku. A to je všechno, co můžu říci, matko.“ Stanem to zafučelo, jak sestry přestaly zadržovat dech. Sheriam funěla nejhlasitěji, ale to tak Egwain možná připadalo, protože byla nejblíž.
Egwain se přinutila zachovat klidný výraz. Zaprodanci a tkanivo, které by dokázalo strhnout půlku Tar Valonu. Jestli Malind navrhla útěk, dokáže přimět sestry, aby zůstaly a čelily něčemu takovému? Dokáže opustit Tar Valon a Věž a Světlo ví kolik desítek tisic životů? „Má ještě někdo otázky?“ zeptala se.
„Já mám jednu,“ pronesla Romanda suchým tónem. Její klid to nenarušilo ani o vlásek. „Ale ne pro tyhlety sestry. Jsem si jistá, že jestli už k nim nikdo nic nemá, nemůžou se dočkat, až na ně přestane celá sněmovna civět a ony budou moci odejít.“
Nebylo přímo na ní navrhnout něco takového, ale ani to nebylo proti žádné zvyklosti, a Egwain to tedy nechala být. Jak se ukázalo, nikdo neměl k Akarrin a jejím společnicím žádné otázky, a Romanda jim překvapivě laskavě poděkovala za jejich námahu. A opět to nebylo přímo na ní, aby to udělala.