Když se Takima konečně posadila a upravila si šátek, spokojeně se usmívala. Společně se jim podařilo vylíčit asha’many jako mnohem děsivější a nebezpečnější, než byli Zaprodanci a Poslední bitva dohromady. Možná se dokonce vyrovnají samotnému Temnému.
Jelikož s obřadními otázkami začala Egwain, bylo na ní, aby to uzavřela, a tak vstala a řekla: „Kdo stojí za dohodou s Černou věží?“ Předtím si jenom myslela, že je ve stanu ticho. Sheriam se konečně ovládla, i když se jí na tvářích dál leskly slzy, ale v tom tichu znělo i její polknutí hlasitě jako křik.
Samalin se postavila vedle Malind, a najednou to zašustilo, Salita, Berana a Aedrin se postavily společně a Kwamesa byla jenom o chvilku za nimi. Stálo devět přísedících a dál se nic nedělo. Egwain si uvědomila, že si hryže ret, a honem toho nechala a jen doufala, že si toho nikdo nevšiml. Stále na rtu cítila zuby. Doufala, že jí neteče krev. Ne že by se na ni někdo díval. Všechny Aes Sedai zřejmě zadržovaly dech.
Romanda seděla a mračila se na Salitu, jež hleděla přímo před sebe, tvář popelavou a chvějící se rty. Tairenská sestra možná nedokázala skrýt svůj strach, ale šla si pevně za svým. Romanda pomalu kývla a k překvapení všech vstala. I ona se rozhodla porušit zvyk. „Občas,“ utrousila a dívala se na Lelaine, „musíme udělat i věci, které bychom raději neudělaly.“
Lelaine se šedovlasé žluté podívala do očí. Obličej měla jako vymodelovaný z porcelánu a nepatrně zvedla bradu. A potom náhle vstala a netrpělivě se podívala na Lyrelle, která chvíli civěla s otevřenou pusou, než se také zvedla.
Zíraly všechny. Žádná žena nevydala ani hlásku. Bylo hotovo.
Tedy skoro hotovo. Egwain si odkašlala a snažila se upoutat pozornost Sheriam. Teď byla na řadě kronikářka, jenomže Sheriam si jen otírala slzy a dívala se po lavicích, jako by počítala, kolik přísedících stojí, a doufala, že se prve přepočítala. Egwain si odkašlala hlasitěji a zelenooká žena sebou trhla a obrátila se k ní. I pak jí trvalo věčnost, než si vzpomněla, co má za povinnosti.
„Menší konsenzus platí,“ ohlásila nejistým hlasem, „budeme usilovat o dohodu s… s Černou věží.“ Zhluboka se nadechla, pořádně se narovnala a její hlas získal na síle. Byla zpátky na známé půdě. „V zájmu jednoty žádám o větší konsenzus.“
To bylo silné volání. I ve věcech, které bylo možné rozhodnout menším konsenzem, se vždy dávala přednost jednohlasné volbě. Jejímu dosažení mohly předcházet hodiny i dny debat, ale nepřestávalo se, dokud všechny přísedící nesouhlasily nebo nebylo jasné jako voda, že k dohodě nedojde. Toto volání vnímala každá sestra. Delana se zvedla jako loutka, s níž někdo pohybuje proti její vůli, a nejistě se rozhlížela.
„S tímhle nemůžu souhlasit,“ prohlásila Takima proti veškeré slušnosti. „Ať řekne kdokoliv cokoliv, ať tu budeme sedět sebedéle, nemůžu a nebudu! Ne-bu-du!“
Nikdo jiný už nevstal. Ano, Faiselle se vrtěla na lavici a pohnula se, jako kdyby chtěla vstát, upravila si šátek a celé to zopakovala. Nikdo jiný se nepohnul. Saroiya si hryzala klouby na ruce a tvářila se vyděšeně a Varilin vypadala, jako by dostala ránu kladivem mezi oči. Magla svírala okraj lavice a tupě zírala na koberec před sebou. Očividně cítila, jak se na ni Romanda mračí, ale jenom se nahrbila.
Takima to měla ukončit. Nemělo smysl usilovat o větší konsenzus, když někdo jasně sdělil, že nevstane. Ale Egwain se rozhodla také porušit slušnost a protokol. „Je tu někdo, kdo má pocit, že kvůli tomu musí opustit své křeslo?“ zeptala se rázně.
Ozvalo se lapání po dechu, Egwain však dech zadržovala. Tohle je mohlo zlomit, ale lepší teď a veřejně, pokud to mělo přijít. Saroiya se rozčileně rozhlédla, nikdo jiný se už nepohnul.
„Tak budeme pokračovat,“ pokračovala Egwain. „Opatrně. Chvíli potrvá, než naplánujeme, jak přesně k Černé věži přistupovat a co říci.“ Byl čas použít několik bezpečnostních opatření. Světlo, než tohle vyřídí, uštve se. „Pro začátek, jsou nějaké návrhy ohledně našeho… poselstva?“
20
V noci
Dávno předtím než zasedání skončilo, měla Egwain zadek z tvrdé dřevěné lavice i přes složený plášť úplně znecitlivělý. A jak poslouchala nekonečné dohadování, zatoužila mít znecitlivělé i uši. Sheriam, jež musela stát, začala přešlapovat, jako by toužila po židli. Nebo by si možná ráda jen sedla na koberec. Egwain mohla odejít a osvobodit sebe i Sheriam. Nic nevyžadovalo, aby tu amyrlin zůstala, a její poznámky ostatní poslouchaly jen ze zdvořilosti, načež se znovu vrhly do hovoru tam, kde skončily. Tohle nemělo nic společného s válkou a sněmovna jí nehodlala dovolit sáhnout na otěže. Mohla odejít kdykoliv – jen by kvůli vyžadované obřadnosti na chvíli přerušila hádky – ale bála se, že kdyby to udělala, ráno by ze všeho nejdřív dostala do ruky plně vypracovaný plán, jejž by přísedící již prováděly, a ona by neměla tušení, co se na ni řítí, dokud by si ho nepřečetla. Přinejmenším tohoto se bála na začátku. Už nebylo překvapivé, kdo mluvil nejdéle. Magla, Saroiya, Takima, Faiselle a Varilin se všechny viditelně vztekaly, když slovo dostala jiná přísedící. Ovšemže přijaly rozhodnutí sněmovny, alespoň na povrchu. Nemohly dělat nic jiného než se vzdát svých křesel. Ale jakkoliv sněmovna usilovně bojovala o konsenzus, jakmile bylo rozhodnuto o tom, kudy se dát, byť v menším konsenzu, pak se očekávalo, že po této cestě půjde každá, nebo aspoň nebude překážet. V tom byl zádrhel. Co přesně je překážení? Žádná z těch pěti samozřejmě nepromluvila proti přísedící ze svého adžah, ale ostatní čtyři vyskočily pokaždé, když nějaká přísedící usedla, a všech pět v připadě, že dotyčná byla modrá. A ať už mluvila kterákoliv z nich, velmi přesvědčivě vysvětlovala, proč se předchozí mluvčí naprosto mýlí a proč jenom směřuje ke katastrofě. Ne že by zatím Egwain viděla nějakou skutečnou stopu po tajné dohodě. Stejně ostražitě sledovaly sebe navzájem jako všechny ostatní, mračily se na sebe a očividně nedůvěřovaly těm druhým, že jejich námitky správně přednesou.
Na každý pád jenom máloco z toho, co bylo navrženo, došlo potvrzení. Přísedící se nedokázaly shodnout na tom, kolik sester by měly do Černé věže poslat a kolik z každého adžah, kdy by je měly poslat, co musí požadovat, s čím by měly souhlasit a co bez váhání odmítnout. Navrch všechna adžah kromě žlutého se považovala za jedinečně kvalifikovaná vést poselstvo. Kwamesa trvala na tom, že cílem je vyjednat nějakou smlouvu, a Escaralde tvrdila, že pro takový neslýchaný podnik je nutná znalost historie. Berana dokonce poukázala, že takováto dohoda musí být přijata nanejvýš racionálně. Jednání s asha’many jistě probudí mnohé vášně a všechno kromě chladné logiky zajisté povede k okamžité katastrofě. Ve skutečnosti se kvůli tomu značně rozvášnila. Romanda chtěla, aby oddíl vedla žlutá, ale protože tam bude těžko někdo potřebovat léčení, omezila se na umíněné naléhání, že sestra z kteréhokoliv jiného adžah by se mohla nechat ovlivnit zvláštními zájmy svého adžah a zapomenout, proč to dělají.
Přísedící ze stejného adžah se navzájem podporovaly jen do té míry, aby to nevypadalo, že spolu otevřeně nesouhlasí, a žádná dvě adžah nebyla ochotná se shodnout na čemkoliv kromě toho, že je do Černé věže třeba vyslat poselstvo. Zatím se hádaly i kvůli tomu, má-li se to vůbec nazývat poselstvo, dokonce i ty, které návrh zpočátku podporovaly. Morii samotnou už celá představa děsila.
Egwain nebyla jediná, koho neustálé námitky a protinámitky unavily. Všechno bylo rozžvýkáno tak dokonale, že nic nezůstalo a muselo se začít znovu od začátku. Sestry odcházely a jiné přicházely, aby po několika hodinách zase odešly. Když ale Sheriam konečně pronesla obřadné: „Odejděte nyní ve Světle,“ byla už noc a kromě Egwain a přísedících tu zůstalo jen několik desítek sester. Některé přísedící vypadaly, jako by je prohnaly mandlem. A nerozhodly vůbec nic kromě toho, že je třeba další jednání, než budou moci o něčem rozhodnout.