…bez těla, jen se vznášela v nekonečné černi obklopená nekonečným mořem světel, obrovským vírem maličkých teček zářících jasněji než hvězdy. To byly sny všech lidí na světě, lidí na všech světech, jež existovaly či mohly existovat, na světech tak divných, že je ani nedokázala pochopit, a všechny tyto sny byly vidět v této nepatrné mezeře mezi Tel’aran’rhiodem a bdělým světem, v nekonečném prostoru mezi realitou a sny. Některé sny poznala od podívání. Všechny vypadaly stejné, ale ona je poznala stejně jistě, jako znala tváře svých sester. Některým se vyhýbala. Rand si své sny vždy chránil a ona se bála, že by to mohl zjistit, kdyby se do nich pokusila nahlédnout. A jeho štít by jí stejně zabránil cokoliv uvidět. Škoda že ze snů nepoznala, kde se dotyčný nachází. Dvě světelné tečky tu mohly být vedle sebe a ti, jimž se zdály, tisíc mil daleko od sebe. Její pozornost upoutal Gawynův sen a ona rychle utekla. V jeho snech číhalo zvláštní nebezpečí, a nebylo jen v tom, že se do nich chtěla ponořit. Nad Nyneiviným snem zaváhala a zatoužila do ní vpravit strach ze Světla, ale Nyneivě se dařilo ji zatím ignorovat, a Egwain by ani nenapadlo vtáhnout ji do Tel’aran’rhiodu proti její vůli. Takové věci dělávali Zaprodanci. Ale lákalo ji to.
Pohybovala se, aniž by se pohnula, a pátrala po jednom spícím. Tedy po jednom ze dvou. Oba budou vhodní. Světla jako kdyby se kolem ní roztočila, míhala se tak rychle, že z nich byly rozmazané šmouhy, zatímco ona nehybně proplouvala tím hvězdným mořem. Doufala, že aspoň jeden z těch dvou, po kterých toužila, už usnul. Světlo ví, že bylo dost pozdě pro každého. Nejasně si uvědomovala své tělo v bdělém světě a cítila, jak potlačuje zívnutí a pod pokrývkami si přitahuje kolena k bradě.
Pak zahlédla světýlko, po němž pátrala, a to se před ní rozšířilo a hnalo se blíž, z hvězdičky na obloze se změnilo v měsíc a pulsovalo jako dýchající tvor. Pochopitelně se ho nedotkla. To mohlo vést k nejrůznějším komplikacím i s tímto spícím. Kromě toho by bylo trapné vklouznout někomu do snu náhodně. Vůlí pronikla přes vlasově tenký prostor, jenž zbýval mezi ní a snem, a opatrně promluvila, aby to neznělo jako křik. Neměla tělo, neměla ústa, ale promluvila.
ELAIN, TADY JE EGWAIN. SEJDEME SE NA OBVYKLÉM MÍSTĚ. Nemyslela si, že by ji někdo jiný mohl zaslechnout, aniž by to věděla, ale nemělo smysl zbytečně riskovat.
Světýlko najednou zhaslo. Elain se probudila. Ale bude si to všechno pamatovat a bude vědět, že ten hlas nebyl jen součástí jejího snu.
Egwain se posunula… stranou. Nebo to možná bylo spíš jako dokončení kroku, když prve nakročila. Mohlo to být obojí. Posunula se a…
…a stála v malé místnosti, kde byl pouze poškrábaný dřevěný stůl a židle s rovnými opěradly. Za oběma okny byla vidět hluboká tma, ale uvnitř bylo jakési zvláštní světlo, jiné než světlo měsíce, lampy nebo slunce. Zdánlivě nepřicházelo odnikud, prostě tu bylo. Ale docela stačilo, aby ta ubohá, smutná místnost byla jasně vidět. Zaprášené dřevěné panely byly prolezlé červotočem a rozbitými okenními tabulkami dovnitř padal sníh na hromádku větviček a suchého listí. Tedy spíš byl na podlaze občas sníh a občas větvičky a suché listí. Stůl a židle zůstávaly tam, kde stály, ale kdykoliv se podívala stranou a zase zpátky, sníh mohl být pryč a větvičky a hnědé listí někde jinde, jako by je rozprášil vítr. Přesouvaly se dokonce i tehdy, když se na ně dívala. Už jí to nepřipadalo o nic divnější než pocit, že ji sleduje někdo neviditelný. Obojí nebyla pravda, tak to prostě v Tel’aran’rhiodu chodilo. Byl to odraz skutečnosti a sen, vše promíchané dohromady.
Celý svět snů působil prázdně, ale tahle místnost měla jakousi dutou prázdnotu, jež mohla být pouze na místě, které bylo v bdělém světě skutečně opuštěné. Před nemnoha měsíci bývala tahleta malá místnost pracovnou amyrlin, hostinec se nazýval Menší věž a vesnice Salidar, vyrvaná lesu, kypěla životem, neboť byla jádrem odporu proti Elaidě. Když teď vyjde ven, uvidí, jak sněhem uprostřed ulice, která byla tak pečlivě vyplená, prorůstají stébla nové trávy. Sestry do Salidaru stále cestovaly, aby navštívily holubníky, protože se každá bála, aby holub, kterého pošle právě její špeh, nepadl do rukou jiné, ale pouze v bdělém světě. Zajít k holubníkům nyní by bylo asi stejně užitečné jako přát si, aby ji holubi zázrakem našli. Krotká zvířata neměla ve světě snů odraz a nic, co se tu stalo, se nemohlo dotknout bdělého světa. Sestry s přístupem ke snovým ter’angrialům navštěvovaly jiná místa než nějakou opuštěnou díru v Altaře, a nikdo jiný neměl důvod sem ani ve snu chodit. Tohle bylo jedno z míst na světě, kde si mohla být Egwain jistá, že ji nikdo nepřekvapí. Ukázalo se, že na mnoha ostatních jsou nezvaní hosté. Nebo hluboký smutek. Nenáviděla pohled na to, co se stalo s Dvouříčím od jejího odchodu.
Jak tak čekala, než se objeví Elain, snažila se potlačit svou obvyklou netrpělivost. Elain nebyla snílek, musela použít ter’angrial. A určitě bude chtít povědět Aviendze, kam jde. Přesto, jak se minuty vlekly, začala podrážděně přecházet sem a tam. Tady čas plynul jinak. Hodina v Tel’aran’rhiodu mohla být v bdělém světě minutou, nebo obráceně. Elain mohla být rychlá jako vítr. Egwain si překontrolovala oděv, šedé jezdecké šaty se složitou zelenou výšivkou na živůtku a v širokých pruzích na lemu rozdělené sukně – myslela snad na zelené adžah? – a prostá stříbrná síťka na vlasech. A samo sebou měla kolem krku amyrlininu štolu. Honem ji nechala zmizet, ale po chvíli jí dovolila se znovu objevit. Vlastně šlo o to, že ji nechala se vrátit, ne že by na ni vědomě myslela. Štola byla součástí toho, jak teď uvažovala, a s Elain si potřebovala promluvit jako amyrlin.
Ale žena, která se konečně objevila v místnosti, prostě se v jednom okamžiku zjevila, nebyla Elain, nýbrž Aviendha, překvapivě oděná ve stříbrem vyšívaném modrém hedvábí se světlou krajkou na límci a rukávech. Těžký náramek z vyřezávané slonoviny proto vypadal na těchto šatech stejně nepatřičně jako snový ter’angrial, který jí visel na řemínku kolem krku. Byl to podivně pokroucený kamenný kroužek s barevnými flíčky.
„Kde je Elain?“ zeptala se Egwain úzkostlivě. „Stalo se jí něco?“
Aielanka se na sebe polekaně podívala a náhle byla v tmavé nabírané sukni a bílé haleně s tmavou loktuší přehozenou přes ramena a tmavým šátkem v narudlých vlasech, které jí teď visely až k pasu, i když Egwain tušila, že v bdělém světě budou kratší. Ve světě snů bylo všechno proměnlivé. Kolem krku se Aviendze objevil stříbrný náhrdelník, proužky složitě propojených koleček, jež Kandořané nazývali sněhové vločky, který jí Egwain kdysi dala. Připadalo jí to tak dávno. „Nedokázala to použít,“ řekla Aviendha a slonovinový náramek jí sklouzl po zápěstí, když se dotkla pokrouceného kroužku na řemínku nad druhým náhrdelníkem. „Prameny jí unikaly. To kvůli dětem.“ Náhle se zazubila a smaragdové oči jí málem zazářily. „Občas se umí nádherně navztekat. Hodila ten kroužek na zem a dupala po něm.“
Egwain frkla. Děti? Takže jich bude víc než jen jedno. Zvláštní, Aviendha se hravě vypořádala s tím, že Elain čeká dítě, třebaže byla Egwain přesvědčená, že Randa miluje rovněž. Aielské způsoby byly prapodivné, to přinejmenším. Egwain by si to však o Elain nemyslela! A o Randovi! Nikdo jí vlastně neřekl, že otcem je on, a ona se na něco takového mohla těžko vyptávat, jenže uměla počítat a velice pochybovala, že by se Elain vyspala s jiným mužem. Uvědomila si, že na sobě má pevné sukno, tmavé a silné, a loktuši mnohem tlustší než Aviendha. Dobrý dvouříčský oděv. Takové šaty ženy nosily, když zasedaly v ženském kroužku. Kupříkladu když si nějaká hlupačka nechala udělat dítě a nehodlala se vdát. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, a byla zpátky v zeleně vyšívaných jezdeckých šatech. Zbytek světa nebyl stejný jako Dvouříčí. Světlo, viděla hodně, aby to věděla. Nemuselo se jí to líbit, ale musela s tím žít.