„Hlavně pokud je ona a… děti… v pořádku.“ Světlo, kolik? Víc než jedno by mohlo znamenat potíže. Ne, nebude se ptát. Elain má určitě tu nejlepší porodní bábu v celém Caemlynu. Lepší bude honem změnit téma. „Neslyšela jsi něco o Randovi? Nebo o Nyneivě? Ráda bych si s ním promluvila, takhle s ním utýct.“
„Ani o jednom z nich jsme nic neslyšely,“ odpověděla Aviendha a upravila si loktuši stejně pečlivě jako Aes Sedai, jež se snaží vyhnout pohledu do očí amyrlin. Nemluvila taky opatrně?
Egwain mlaskla, jak se na sebe zlobila. Opravdu začínala vidět spiknutí všude a podezírala každého. Rand se někde schovává, tak to je. Nyneiva je Aes Sedai, svobodná, a může si dělat, co se jí zachce. I když amyrlin něco přikázala, Aes Sedai si stejně obvykle našly způsob, jak udělat přesně to, co chtěly. Ale amyrlin stejně hodlala Nyneivu z al’Mearů řádně usadit, jakmile ji jednou dostane do spárů. A ohledně Randa… „Obávám se, že se k vám blíží potíže,“ řekla.
Na stole se objevil stříbrný čajník na podnose z tepaného stříbra se dvěma šálky z tenkého zeleného porcelánu. Z hubičky stoupala pára. Mohla nechat objevit čaj už rovnou v šálcích, ale nalévat ho jaksi bylo součástí toho, když se někdo pozve na čaj, i když je to jenom pomíjivý čaj asi stejně skutečný jako sen. Člověk mohl zemřít žízní, kdyby se pokoušel pít to, co našel v Tel’aran’rhiodu, natož to, co si sám vytvořil, ale tento čaj chutnal, jako by lístky pocházely z čerstvého soudku a ona přidala správné množství medu. Posadila se, napila se a vysvětlila druhé ženě, co se stalo ve sněmovně a proč.
Po první slovech Aviendha držela šálek v prstech, aniž by se napila, a upřeně Egwain pozorovala. Tmavá sukně a světlá halena se změnily v cadinsor, kabátec a kalhoty šedohnědé barvy, jež splývala se stíny. Dlouhé vlasy měla náhle krátké a skrývala je šufa, černý závoj jí visel na prsa. Slonovinový náramek jí nevhodně zůstal na zápěstí, třebaže Děvy oštěpu nikdy nenosily šperky.
„To všechno kvůli paprsku, který jsme cítily,“ zamumlala zpola pro sebe, když Egwain domluvila. „Protože si myslí, že Duše Stínu získaly zbraň.“ To bylo zvláštně vyjádřeno.
„Co jiného to mohlo být?“ ptala se Egwain zvědavě. „Říkala něco některá z moudrých?“ Už to bylo dávno, co věřila, že Aes Sedai znají všechno, a moudré občas vyjevily něco, co by i nejlhostejnější sestru vyvedlo z míry.
Aviendha se zamračila a šaty se jí změnily zpátky na sukni, halenu a loktuši a potom po chvilce v modré hedvábí s krajkou, tentokrát s velmi krásným kandorským náhrdelníkem a slonovinovým náramkem. Snový prsten na řemínku pochopitelně zůstal. Kolem ramen se jí objevil šátek. V místnosti bylo zima, ale ta bledě modrá krajka mohla těžko někoho zahřát. „Moudré jsou na tom stejně jako tvoje Aes Sedai. I když ne tak vyděšené, myslím. Život je sen a každý se nakonec probudí. Tancujeme s oštěpy se Spalovačem listí.“ Tohle jméno pro Temného Egwain odjakživa připadalo divné, protože pocházelo ze suché Pustiny. „Ale nikdo, kdo do tance vstoupí, neví, zda z něj vyjde živý, či mrtvý. Podle mě moudré nebudou uvažovat o nějakém spojenectví s asha’many. Je to moudré?“ dodala opatrně. „Z toho, co jsi říkala, si nejsem jistá, jestli si to přeješ.“
„Nevidím jinou možnost,“ připustila Egwain váhavě. „Ta díra má napříč tři míle. Tohle je jediná naděje, kterou podle mého názoru máme.“
Aviendha se zadívala do svého čaje. „A jestli Duše Stínu žádnou zbraň nemají?“
Náhle Egwain došlo, co Aviendha dělá. Cvičila se u moudrých a bez ohledu na šaty byla moudrá. Egwain se skoro chtěla usmát. Její přítelkyně se z horkokrevné Děvy oštěpu, jakou ji poznala, hodně změnila. Ale taky nezapomínala, že cíle moudrých se od cílů Aes Sedai často liší. To, čeho si sestry hluboce vážily, pro moudré neznamenalo nic. Byla smutná z toho, že musí Aviendhu považovat za moudrou a ne za přítelkyni. Moudrou, která bude spíš hledět na to, co je dobré pro Aiely, než na to, co je dobré pro Bílou věž. Přesto to byla dobrá otázka.
„Dříve nebo později se budeme muset s Černou věží vypořádat, Aviendho, a Moria měla pravdu. Asha’manů už je příliš mnoho, aby někdo mohl myslet na jejich zkrocení. A to pokud bychom se opovažovaly myslet na jejich zkrocení před Poslední bitvou. Sen mi možná ukáže jinou cestu, ale zatím se to nestalo.“ Žádný z jejích snů jí zatím neukázal nic užitečného. No, ne doopravdy. „Tohle je alespoň začátek, jak je zvládnout. Na každý pád se to stane. Pokud se přísedící dokážou shodnout i na něčem jiném kromě toho, že se budou muset pokusit o dohodu. Takže s tím musíme žít. Z dlouhodobého hlediska by to nakonec mohlo být nejlepší řešení.“
Aviendha se usmála do svého čaje. Nebyl to pobavený úsměv, spíš se jí z nějakého důvodu ulevilo. Její hlas však zněl vážně. „Vy Aes Sedai vždycky považujete muže za hlupáky. A to oni často nejsou. Tedy mnohem častěji, než si myslíte. Buďte s těmi asha’many opatrní. Mazrim Taim zdaleka není hloupý a já si myslím, že je velice nebezpečný.“
„Sněmovna si toho je vědoma,“ procedila Egwain suše. Tedy aspoň toho, že je nebezpečný. Mohlo by být vhodné poukázat na to druhé. „Nevím, proč se o tom vůbec bavíme. Nemám na to žádný vliv. Důležité je, že sestry nakonec dojdou k závěru, že Černá věž už není důvodem, proč se držet od Caemlynu dál, když už s asha’many stejně budeme muset mluvit. Příští týden nebo zítra si k vám sestry zaskočí, jenom aby se podívaly na Elain a jak jde obléhání. My musíme rozhodnout, jak uchovat v tajnosti to, co chceme utajit. Mám pár návrhů a doufám, že vy budete mít další.“
Představa, že se v královském paláci budou objevovat cizí Aes Sedai, Aviendhu rozčílila natolik, že přešla od modrého hedvábí ke cadin’soru a pak k vlněné sukni a haleně z algode a zase zpátky, i když ona si toho zřejmě nevšimla. Zachovávala tak vyrovnaný výraz, že by se za něj žádná sestra nemusela stydět. Rozhodně se nemusela ničeho bát, pokud by Aes Sedai odhalily rodinku nebo zajaté sul’dam a damane nebo dohodu s Mořským národem, ale nejspíš se obávala, jaký dopad to bude mít na Elain.
Z Mořského národa se objevil nejenom cadin’sor, ale také kulatý puklíř z hověziny a tři krátké aielské oštěpy. Egwain napadlo, že se zeptá, jestli snad nemá s hledačkami větru nějaké zvláštní potíže – tedy jiné než obvykle – ale zarazila se. Když se o tom Aviendha sama nezmínila, tak to zřejmě chtěly s Elain zvládnout samy. Určitě by něco řekla, kdyby o tom měla Egwain vědět. Nebo snad ne?
Egwain si povzdechla, odložila šálek na stůl, kde okamžitě zmizel, a přetřela si oči. Podezírání se již opravdu stalo její součástí. A bez něj by nejspíš dlouho nepřežila. Aspoň že vždycky nemusela podle svého podezření jednat, ne s přítelkyní.
„Jsi unavená,“ poznamenala Aviendha a znovu měla bílou halenu a tmavou sukni a loktuši, ustaraná moudrá se zelenýma očima. „Spáváš dobře?“