„Ovšem,“ zalhala Egwain a podařilo se jí usmát se. Aviendha a Elain měly dost svých starostí, nemusela jim navrch ještě vykládat o svých bolestech hlavy. „Nic dalšího mě nenapadá,“ pravila vstávajíc. „Co ty? Takže jsme skončily,“ pokračovala, když druhá žena zavrtěla hlavou. „Vyřiď Elain, ať na sebe dává pozor. A ty na ni taky dohlídni. A na její děti.“
„Dohlídnu,“ slíbila Aviendha, nyní v modrém hedvábí. „Ale ty na sebe taky musíš dbát. Myslím, že se příliš dřeš. Spi dobře a probuď se,“ popřála jí laskavě po aielském způsobu dobrou noc a zmizela.
Egwain se zamračila na místo, kde prve stála. Přece se tolik nedřela. Jenom tak, jak to bylo potřeba. Vklouzla zpátky do svého těla a zjistila, že spí hlubokým spánkem.
To ovšem neznamenalo, že spí ona. Ne tak docela. Její tělo spalo, dýchalo pomalu a zhluboka, ona však sklouzla jen tak hluboko, aby přišly sny. Mohla stejně klidně počkat, až se probudí a vzpomene si na sny pak, jako je zapsat do knížečky vázané v kůži, již schovávala na dně truhlice na šaty pod tenkými lněnými spodničkami, jež do jara nebude potřebovat. Ale sledovat sny, jak přicházely, šetřilo časem. Myslela si, že by jí to mohlo pomoci rozšifrovat, co znamenají. Přinejmenším ty, jež byly něco víc než obyčejné noční fantazie.
Těch byla spousta, poměrně často se v nich objevoval Gawyn, vysoký krasavec, který ji pevně objal a tancoval s ní a miloval se s ní. Jednou, dokonce ve svých snech, couvla před pomyšlením, že se s ním miluje. Když si na to vzpomněla po probuzení, začervenala se. Teď jí to připadalo dost hloupé, dětinské. Jednou se s ním spojí jako se svým strážcem, nějak, a vdá se za něj a bude se s ním milovat, dokud nebude prosit o smilování. Dokonce i ve spánku se tomu zasmála. Jiné sny nebyly zdaleka tak příjemné. Brodila se po pás hlubokým sněhem hustým lesem a věděla, že musí dojít na konec lesa. Jenomže když mezi stromy před sebou ten konec zahlédla, stačilo mrknout a najednou byl zase daleko a ona se musela plahočit dál. Nebo tlačila velký mlýnský kámen do prudkého kopce, jenže pokaždé, když byla skoro nahoře, uklouzla, spadla a dívala se, jak se obrovský kámen valí dolů, takže se musela vydat zpátky a začít znovu od začátku, akorát že kopec byl pokaždé vyšší a vyšší. Věděla o snech už tolik, aby poznala, z čeho tyto sny pocházejí, i když neměly žádný zvláštní význam. Tedy kromě faktu, že byla unavená a měla před sebou zdánlivě nekonečný úkol. Navíc se tomu nedalo odpomoci. Cítila, jak se její tělo cuká při snech o těžké práci, a snažila se uvolnit svaly. Takovýto polospánek byl určitě lepší než žádný, ale to by nesměla strávit půlku noci převalováním na palandě. Trochu to fungovalo. Alespoň sebou házela jenom při snu, kdy musela táhnout vůz plný Aes Sedai po rozblácené cestě.
Přišly i další sny.
Mat stál na návsi a hrál kuželky. Domy s doškovými střechami byly nestálé, jako ve snu – občas byly břidlicové, občas domy vypadaly jako z kamene, jindy ze dřeva – ale on byl vidět velice jasně a ostře, oblečený do zeleného kabátce, s černým kloboukem se širokou střechou právě jako v den, kdy vjel do Salidaru. V dohledu nebyla jiná lidská bytost. Mat uchopil kouli, rozběhl se a nedbale ji hodil. Padlo všech devět kuželek. Rozletěly se, jako by je rozkopl. Mat se otočil, vzal další kouli a kuželky mezitím už zase stály. Vlastně ne, byly tu nové kuželky. Ty staré ležely tam, kam popadaly. Mat znovu hodil, líně a spodem. A Egwain málem zakřičela. Kuželky nebyly ze dřeva. Stáli tam lidé a dívali se, jak se na ně koule valí. Nikdo z nich se nepohnul, dokud je koule nerozhodila. Mat se otočil pro další kouli a mezi muži, kteří leželi v trávě jako mrtví, stáli další. Ale ne, nebylo to jako, ti muži byli opravdu mrtví. A Mat lhostejně hodil další kouli.
Tohle byl skutečný sen. Poznala to dávno předtím, než skončil. Záblesk budoucnosti, jež mohla přijít, varování, před čím se mít na pozoru. Skutečné sny vždy ukazovaly možnosti, ne jistotu – musela si často připomínat, že snění není věštění – ale bylo vysoce pravděpodobné, že se to stane. Všechny ty lidské kuželky představovaly tisíce lidí. Tím si byla jistá. A patřila do toho ohňostrůjkyně. Mat se s jednou kdysi setkal, ale to bylo dávno. Tohle byla současnost. Ohňostrůjci byli rozprášení, kapituly byly zbořené. Když Elain s Nyneivou kdysi krátce cestovaly s kočovným cirkusem, žádný ohňostrůjce u něj nebyl. Mat mohl nějakého najít kdekoliv. Přesto to byla jen možná budoucnost. Bezútěšná a krvavá, ale pouze možná. Přesto se jí to zdálo nejméně dvakrát. Nebyl to naprosto stejný sen, ale vždycky měl stejný význam. Znamenalo to vyšší pravděpodobnost, že se to stane? Bude se na to muset zeptat moudrých, jenže se jí do toho vůbec nechtělo. S každou otázkou, kterou jim položila, jim něco odhalila, a jejich cíle nebyly stejné jako její. Aby zachránily tolik Aielů, kolik to jen půjde, nechaly by Bílou věž rozpadnout na prach. Ona musela myslet na víc než na jeden lid, najeden stát.
Další sny.
Teď se drápala po úzké kamenité stezce na kraji vysokého útesu. Kolem byly mraky a zakrývaly zemi pod ní i hřeben nahoře, ale ona věděla, že obojí je daleko. Musela jít velmi opatrně. Stezka byla jenom popraskaná skalní římsa, stěží dost široká, aby na ni mohla šlápnout, a ramenem se otírala o skálu. Na římse ležely kameny velké jako její pěst, které se mohly zvrtnout, a ona by spadla. Působilo to skoro jako sny, kdy tlačila mlýnské kameny a tahala vozy, ale jaksi poznala, že tento sen je skutečný.
Náhle pod ní římsa uhnula a ona se honem chytila skály, snažila se nahmátnout nějaké chyty. Prsty jí vklouzly do maličké puklinky a její pád se tak zastavil prudkým trhnutím. Visíc nad propastí poslouchala, jak padající kamení z utržené římsy naráží do skály. Ten zvuk slábl, až kamení konečně dopadlo na zem. Viděla ulomený okraj římsy nalevo od sebe. Bylo to jen něco přes sáh, ale klidně to mohlo být míli, stejně neměla šanci se tam dostat. Na druhé straně zakrývala zbytek cesty mlha, ale ona si myslela, že kraj bude ještě dál. V pažích už neměla žádnou sílu. Nemohla se vytáhnout nahoru, mohla tam jenom viset na konečcích prstů, dokud nespadne. Okraj puklinky byl ostrý jako nůž.
Náhle se objevila jakási žena, vylezla z mraků na skále a pohybovala se obratně, jako by scházela ze schodů. Na zádech měla připevněný meč. Tvář měla rozmazanou, ale meč vypadal pevně jako kámen. Žena dorazila k Egwain a natáhla ruku. „Můžeme se nahoru dostat společně,“ řekla se známým protáhlým přízvukem.
Egwain ten sen zahnala, jako by to byla zmije. Cítila, jak sebou zmítá, slyšela se, jak ze spánku sténá, ale chvilku s tím nemohla nic dělat. O Seanchanech se jí už zdálo, o seanchanské ženě, která s ní byla jaksi spojená, ale tohle byla Seanchanka, která ji zachrání. Ne! Uvázaly ji na vodítko, udělaly z ní damane. To raději zemře, než by se nechala zachránit Seanchankou! Uplynula hodně dlouhá doba, než se dokázala přimět uklidnit své tělo. Nebo jí to možná jen připadalo jako dlouhá doba. Ne Seanchanka, to nikdy! Sen se pomalu vrátil.
Stoupala po další stezce podél útesu zahaleného v mracích, ale tentokrát to byla široká římsa vydlážděná bílým kamenem a nebyly tady žádné volné kameny, které by se mohly zvrtnout. Útes byl křídově bílý a hladký, jakoby vyleštěný. Přes mraky se světlý kámen skoro leskl. Rychle stoupala a brzy si uvědomila, že římsa se stáčí do spirály. Útes byl ve skutečnosti věž. Došlo jí to a už stála na vrcholku, na leštěném kotouči v hradbách mlhy. Kotouč nebyl úplně rovný, uprostřed byl malý podstavec a na něm olejová lampa z čirého skla. Plamen v té lampě hořel jasně a rovně. Taky byl bílý.