Náhle se z mlhy vynořili dva ptáci, dva krkavci černí jako noc. Přeletěli nad vrcholkem věže, strčili do lampy a letěli bez zastávky dál. Lampa se roztočila, kymácela se na podstavci, až kapky oleje stříkaly. Několik kapek chytilo ve vzduchu plamenem a zmizelo. Jiné dopadly na podstavec a z každé vyskočil maličký mihotavý bílý plamínek. A lampa se dál kymácela a málem spadla.
Egwain se s trhnutím probudila. Věděla, co to bylo. Poprvé věděla přesně, co nějaký sen znamená. Ale proč se jí zdálo o tom, jak ji nějaká Seanchanka zachraňuje, a vzápětí o tom, jak Seanchané útočí na Bílou věž? Ten útok Aes Sedai otřese do morku kostí a ohrozí i Věž samotnou. Pochopitelně to byla jenom možnost. Ale události viděné ve skutečných snech byly víc než jenom pravděpodobnost.
Myslela si, že o tom rozumně přemýšlí, ale při drsném zašustění stanových chlopní málem popadla pravý zdroj. Honem provedla cvičení novicek, aby se uklidnila, voda plující přes oblé valounky, vítr vanoucí vysokou trávou. Světlo, ale že byla vyděšená. Musela provést dvě cvičení, aby se trochu vzpamatovala. Otevřela pusu, aby se zeptala, kdo to tam je.
„Už spíš?“ zamumlala Halima. Mluvila téměř vzrušeně. „No, mně samotné by nevadilo pořádně se vyspat.“
Egwain ležela nehybně a poslouchala, jak se druhá žena potmě svléká. Kdyby jí prozradila, že je vzhůru, musela by se s ní bavit, a v této chvíli by to bylo trapné. Byla si celkem jistá, že Halima si našla společnost, i když ne na celou noc. Halima si pochopitelně mohla dělat, co se jí zlíbí, ale Egwain byla přesto zklamaná. S přáním, aby se nebyla probudila, opět začala dřímat, a tentokrát se nepokoušela zastavit v polovině. Bude si pamatovat všechny skutečné sny, jež přijdou, a potřebovala se pořádně vyspat.
Brzy ráno přišla Chesa, přinesla snídani na podnose a pomohla jí se šaty. Vlastně nebylo tak časně a bylo zataženo, takže bylo třeba zapálit lampy, pokud chtěly něco vidět. Uhlíky v ohřívadle během noci vyhasly a bylo chladno. Možná ještě bude sněžit. Halima se nasoukala do své hedvábné spodničky a šatů a dělala vtipy na to, jak by měla ráda komornou, zatímco Chesa Egwain zapínala knoflíčky na zádech. Baculatá žena se tvářila uzavřeně a Halimy si vůbec nevšímala. Egwain neříkala nic. Neříkala nic velice odhodlaně. Halima nebyla její služka. Neměla právo jí určovat zásady.
Právě když Chesa zapnula poslední knoflíček a poplácala Egwain po ruce, vletěla do stanu Nisao se závanem čerstvého vzduchu. Krátký pohled ven, než se za ní stanové chlopně zavřely, ukázal, že venku je ještě šero. Rozhodně by mohlo sněžit.
„Musím s matkou mluvit sama,“ řekla držíc si u těla plášť, jako by už sněžilo. Takový rázný tón u ní byl neobvyklý.
Egwain kývla na Chesu, jež předvedla pukrle, ale cestou ze stanu ji ještě napomenula: „Ne abys nechala vychladnout snídani.“
Halima si Nisao a Egwain prohlédla, potom popadla svůj plášť, kde ho večer hodila na podlahu vedle své palandy. „Delana pro mě nejspíš bude mít práci,“ usoudila poněkud podrážděně.
Nisao se za ní zamračila, ale bez dalšího slova popadla saidar a spletla kolem sebe a Egwain ochranu proti odposlouchávání. Aniž by požádala o svolení. „Anaiya a její strážce jsou mrtví,“ hlásila. „Několik dělníků, kteří včera večer nosili pytle uhlí, slyšelo hluk, jako když sebou někdo mlátí, a kupodivu se všichni seběhli, aby se podívali, co se děje. Našli Anaiyu a Setaganu ležet na sněhu mrtvé.“
Egwain se pomalu posadila na židli, která v téhle chvíli nebyla zrovna pohodlná. Anaiya byla mrtvá. Nebylo na ní nic krásného krom jejího úsměvu, ale když se usmála, všechno kolem ní přímo zazářilo. Žena s prostou tváří, která milovala krajky na šatech. Egwain věděla, že by měla cítit smutek také pro Setaganu, ale byl to strážce. Kdyby byl Anaiyu přežil, nejspíš by nežil dlouho. „Jak?“ zeptala se. Nisao by nebyla spletla tu ochranu, kdyby jí jen chtěla oznámit, že je Anaiya mrtvá.
Nisao stiskla rty a přes ochranu se ohlédla přes rameno, jako by se bála, že by někdo mohl poslouchat u vchodu do stanu. „Dělníci si mysleli, že snědli naložené jedovaté houby. Někteří sedláci nedávají pozor na to, co sbírají, když to mají na prodej, a špatný druh ti může ochromit plíce nebo ti z něj oteče hrdlo, takže se udusíš.“ Egwain netrpělivě kývla. Nakonec vyrostla na malé vesnici. „Všichni to zřejmě byli ochotní přijmout,“ pokračovala Nisao, ale nespěchala. Mačkala si plášť a zřejmě nechtěla dojít k nějakému závěru. „Neměli na sobě žádná zranění, vůbec žádná. Není důvod si myslet, že to bylo něco jiného než nějaký hamižný sedlák, co prodává jedovaté houby. Ale…“ Povzdechla si, znovu se ohlédla přes rameno a ztišila hlas. „Asi kvůli všem těm včerejším řečem o Černé věži jsem vyzkoušela rezonanci. Zabil je saidín.“ Znechuceně se zamračila. „Myslím, že někdo jim prostě kolem hlavy spletl pevné prameny vzduchu a nechal je se udusit.“ Otřásla se a přitáhla si plášť k tělu.
Egwain se málem otřásla rovněž. Překvapilo ji, že to neudělala. Anaiya byla mrtvá. Udušená. To byl schválně krutý způsob zabíjení, jejž použil někdo, kdo doufal, že nezanechá žádné stopy. „Už jsi to někomu řekla?“
„Ovšemže ne,“ ohradila se Nisao pobouřeně. „Šla jsem rovnou za tebou. Tedy hned, jak jsem věděla, že budeš vzhůru.“
„Škoda. Budeš muset vysvětlit, proč ses zdržela. Tohle v tajnosti držet nemůžeme.“ No, amyrlin už zachovávaly temnější tajemství pro blaho Věže, jak ho viděly ony. „Jestli mezi sebou máme muže, který dokáže usměrňovat, budou se sestry muset mít na pozoru.“ Že by se muž, který dokáže usměrňovat, mohl skrývat mezi dělníky či vojáky, nebylo příliš pravděpodobné, ale ještě méně pravděpodobné bylo, že by sem přišel, jen aby zabil jednu sestru a jejího strážce. Z čehož vyvstávala další otázka. „Proč Anaiya? Byla jen ve špatnou dobu na špatném místě, Nisao? Kde vůbec zemřeli?“
„U vozů na jižním konci tábora. Nevím, co tam v noci dělali. Pokud si Anaiya nechtěla odskočit a Setagana si myslel, že ji musí doprovázet i tam.“
„Tak to pro mě musíš zjistit, Nisao. Co dělali Anaiya se Setaganou venku, když už všichni ostatní spali? Proč je zabili? Tohle v tajnosti udržíš. Dokud mi to neřekneš, nikdo kromě nás dvou neví, že to zjišťuješ.“
Nisao otevřela a zase zavřela pusu. „Když musím, tak musím,“ zahuhlala. Neuměla moc dobře uchovávat tajemství a věděla to. To poslední, co se pokoušela uchovat, ji dovedlo přímo k tomu, že musela přísahat věrnost Egwain. „Zastaví tohle řeči o dohodě s Černou věží?“
„Pochybuju,“ přiznala Egwain unaveně. Světlo, jak mohla být už teď unavená? Slunce ještě ani nevyšlo. „Tak nebo tak, myslím, že to bude další dlouhý den.“ A nejlepší, v co mohla doufat, bylo, že se jí podaří prožít další noc bez bolesti hlavy.
21
Značka
Alviarin prošla průchodem a nechala ho za sebou zavřít v hasnoucím záblesku modrobílého světla a vzápětí kýchla z prachu, který svými kroky rozvířila. Kýchala, až jí do očí vhrkly slzy. Skladiště vytesané do podložní skály tři podlaží pod věžovou knihovnou osvětlovala jen zářící koule poletující před ní. Místnost byla prázdná až na prach nastřádaný za mnohá staletí. Mnohem raději by se byla vracela přímo do svých komnat ve Věži samotné, ale vždy tu hrozilo, že narazí na poklízející služku, a potom by se musela zbavit těla a doufat, že si nikdo nevzpomene, že služku naposledy viděl jít do jejích pokojů. Zůstat vskrytu a nevzbudit ani náznak podezření, nakazovala Mesaana. To bylo poněkud přehnaně opatrné, protože černé adžah kráčely Věží beztrestně od jejího založení, ale když někdo z Vyvolených přikáže, jen hlupák by neuposlechl. Alespoň pokud hrozilo nebezpečí, že ho odhalí.