Alviarin podrážděně usměrnila a rychle odklidila prach ze vzduchu. Praštila s ním tak tvrdě, že se kamenná podlaha měla otřást. Nemusela by tím procházet pokaždé, kdyby prach prostě odmetla do rohu, místo aby ho nechala na celé podlaze. Tak hluboko pod knihovnu nikdo nezavítal celá léta. Nikdo by si nevšiml, že je místnost poklizená. Ale někdo vždycky dělal něco, co se nikdy nedělalo. Často to dělávala sama a nechtěla se nechat chytit kvůli hloupé chybě. Přesto remcala, když si ze střevíců a lemu sukní a pláště usměrňovala bláto. Nikdo by pravděpodobně nepoznal, že pochází z Tremalkingu, největšího ostrova Mořského národa, ale někdo by mohl uvažovat o tom, kde se zablátila. Věžový pozemek bude zasněžený, jen místy byl sníh odklizen až na zmrzlou půdu. Přesto nadávala, když znovu usměrnila, aby ztlumila vrzání rezavých pantů, když otevírala hrubé dřevěné dveře. Existoval způsob, jak udělat tkanivo a skrýt ho, takže by vrzání nemusela pokaždé tlumit – byla si zcela jistá, že existuje –jenomže Mesaana ji ho odmítla naučit.
Mesaana byla pravým zdrojem jejího podráždění. Vyvolená ji naučila jen tomu, co sama chtěla, a ničemu dalšímu, jenom naznačovala, jaké divy před ní tají. A Mesaana ji používala jako poslíčka. Alviarin seděla v čele svrchované rady a nazpaměť znala jména všech černých sester, což bylo víc, než mohla říci Mesaana. Tu ženskou příliš nezajímalo, kdo bude plnit její rozkazy, pokud budou splněny, a to do posledního písmenka. Až příliš často chtěla, aby Alviarin dělala všechno sama, nutila ji jednat s lidmi, kteří se považovali za jí rovné jen proto, že také sloužili Velikému pánu. Příliš mnoho přátel se považovalo za rovné Aes Sedai či dokonce jim nadřazené. Horší bylo, že jí Mesaana zakázala udělit jim lekci. Byli to odpudiví malí hlodavci, žádný z nich ani neuměl usměrňovat, a Alviarin k nim musela být zdvořilá jen proto, že někteří z nich možná sloužili jinému Vyvolenému! Bylo jasné, že to Mesaana neví jistě. Možná byla jednou z Vyvolených, ale Alviarin byla její nejistota k smíchu.
Světelná koule se před ní nesla a Alviarin proplouvala kamennými chodbami a uhlazovala za sebou prach lehkými doteky vzduchu, aby vypadal neporušeně, a opakovala si několik vybraných slov, která by Mesaaně ráda sdělila. Samo sebou že nic takového nakonec neřekne, což její podráždění jenom zhoršovalo. Kritizovat jednoho z Vyvolených i těmi nejmírnějšími výrazy bylo krátkou cestou k bolesti, možná i ke smrti. Vlastně možná k obojímu. Plazit se před nimi a poslouchat byl jediný způsob, jak vycházet s Vyvolenými, a to první bylo stejně důležité jako druhé. Nesmrtelnost stála za trochu plazení se. S tím mohla získat veškerou moc, kterou chtěla, mnohem víc, než jakou kdy oplývala nějaká amyrlin. Ale nejdřív musela přežít.
Když došla k první rampě vedoucí vzhůru, už se nenamáhala zakrývat stopy. Tady nebylo zdaleka tolik prachu a v něm byly stopy po kolech a botách. Dalších stop si nikdo nevšimne. Přesto šla rychle. Obvykle ji pomyšlení na život věčný rozveselilo, pomyšlení, že nakonec získá moc skrze Mesaanu, jako ji nyní získala skrze Elaidu. No, skoro stejnou, poněvadž čekat, že donutí Mesaanu, aby byla stejně poslušná jako Elaida, bylo příliš ctižádostivé, nicméně mohla by se připojit k ženě, která jí zajistí vzestup. Dnes se však v duchu vracela k faktu, že byla mimo Věž skoro měsíc. Mesaana se určitě nenamáhala udržet Elaidu během její nepřítomnosti pod kontrolou, i když bude určitě dávat za vinu Alviarin, pokud se něco zvrtlo. Elaida byla po tom posledním případě určitě řádně zastrašená. Ta ženská prosila o svolení, aby směla přestat brát soukromé pokání u správkyně novicek. Určitě byla dost zastrašená, aby udělala něco špatně. Určitě. Alviarin myšlenky na Elaidu rázně odsunula stranou, ale nezpomalila.
Po druhé rampě se dostala na nejvyšší podlaží sklepa, kde nechala světelnou kouli zmizet a propustila saidar. Stíny tady přerušovaly kaluže světla, jež vrhaly lampy zasazené v železných držácích na stěnách. Nikde se nic nehýbalo, jen občas kolem s tichým šustěním drápků na kameni proběhla krysa. Nad tím se Alviarin téměř usmála. Téměř. Věž byla přímo zamořená očima Velikého pána, i když si nikdo zřejmě nevšiml, že zábrany selhaly. Nemyslela si, že to udělala Mesaana. Ochrany prostě už nefungovaly, jak by měly. Byly v nich… díry. Jí rozhodně nezáleželo na tom, jestli ji to zvířátko vidělo, ani na tom, co ohlásí, ale přesto rychle vyrazila po úzkém točitém schodišti nahoru. Na této úrovni mohli být lidé a lidem se nedalo věřit tak jako krysám.
Cestou do schodů ji napadlo, že by se mohla Mesaany zeptat na ten neuvěřitelný výboj jediné síly, pokud bude… opatrná. Vyvolená by si myslela, že něco skrývá, kdyby se o něm nezmínila. Každá žena na světě, která dokázala usměrňovat, musela uvažovat o tom, co se asi stalo. Musí jenom být opatrná a nenechat si uklouznout něco, co by ukazovalo, že to místo osobně navštívila. Samozřejmě až dávno poté, co záře pohasla – nebyla tak blbá, aby nakráčela do něčeho takového! – ale Mesaana si zřejmě myslela, že Alviarin by měla plnit její úkoly, aniž by si udělala chvilku pro sebe. Opravdu ta žena věřila, že sama nemá nic na práci? Nejlepší bylo chovat se, jako by neměla. Alespoň prozatím.
Ve stínech na vrcholku schodiště se zastavila před malými prostými dveřmi, z této strany jen hrubě opracovanými, aby se vzpamatovala a složila si plášť přes ruku. Mesaana byla jednou z Vyvolených, nicméně stále byla člověk. Mesaana dělala chyby. A bez váhání by Alviarin zabila, kdyby chybu udělala ona. Plazit se, poslouchat a přežít. A neustále se mít na pozoru. To věděla už dávno před prvním setkáním s Vyvolenými. Vytáhla z kapsáře bílou štolu kronikářky, přehodila si ji kolem krku, pootevřela dveře a zaposlouchala se. Ticho, jak čekala. Vstoupila do Devátého depozitáře a zavřela za sebou dveře. Z druhé strany byly dveře vyleštěné, až zářily.
Věžová knihovna byla rozdělená do dvanácti depozitářů, pokud se vědělo, a Devátý byl nejmenší a odpočívaly zde texty o různých formách aritmetiky, přesto byla místnost dost velká, dlouhý ovál s klenutým stropem, vyplněný řadami vysokých dřevěných polic. Ve výšce čtyř kroků nad sedmibarevnými dlaždicemi vedl kolem každé police úzký ochoz se žebříky na kolečkách, takže se s nimi snadno pohybovalo. Kolem stály mosazné kandelábry se zrcadly, tak těžké, že s každým pohnuli nejméně tři muži. V knihovně byl neustálým problémem oheň. Všechny kandelábry jasně svítily, pokud by nějaká sestra chtěla najít knihu nebo rukopis, ale uprostřed jedné uličky, přesně tam, kde si ho pamatovala ze své poslední návštěvy, stál vozík se třemi velkými, v kůži vázanými svazky. Netušila, proč by někdo mohl potřebovat různé formy aritmetiky ani proč o nich bylo napsáno tolik knih, a přes to, jak se Věž pyšnila tím, že má údajně největší sbírku knih na světě o všech představitelných tématech, většina Aes Sedai asi souhlasila s Alviarin. V Devátém depozitáři nikdy nepotkala jinou sestru, což byl důvod, proč ho používala. V širokých klenutých dveřích, které byly otevřené, se zastavila, dokud se nepřesvědčila, že chodba venku je prázdná, než vyklouzla. Každý by považoval za zvláštní, že se začala zajímat právě o tyto knihy.