Jak spěchala hlavními chodbami, kde se na dlaždicích opakovaly pruhy v barvách adžah, uvědomila si, že knihovna je ještě tišší než obvykle, i vzhledem k tomu, jak málo Aes Sedai v současné době ve Věži přebývalo. V dohledu vždycky bylo několik sester, byť jen knihovnic – některé hnědé si v horních poschodích držely pokoje navíc k těm, které měly ve Věži – ale obrovské postavy vyřezané do stěn chodeb, zobrazující legračně oděné lidi a prapodivná zvířata půldruhého sáhu vysoká, jako by byly jedinými obyvateli knihovny. Složitě vyřezávané lampy visící na řetězech u stropu slabě vrzaly v průvanu. Její kroky zněly nadpřirozeně hlasitě a od klenutého stropu se odrážela jejich ozvěna. „Smím ti pomoct?“ ozval se za Alviarin tichý hlas. Alviarin se překvapeně otočila a málem upustila plášť, než se ovládla. „Jenom jsem se chtěla projít knihovnou, Zemaille,“ prohlásila a okamžitě pocítila osten podráždění. Jestli je natolik nervózní, že vysvětluje, co dělá, knihovnici, tak se opravdu potřebovala sebrat, než podá hlášení Mesaaně. Málem Zemaille pověděla, co se stalo na Tremalkingu, jen aby viděla, jak sebou cuká.
Nemastný neslaný výraz na tmavé tváři hnědé sestry se nezměnil, ale do hlasu se jí vloudila jakási nečitelná emoce. Zemaille byla vysoká a hubená a vždycky nosila masku odstupu a odměřenosti, ale Alviarin měla podezření, že je méně plachá, než předstírala, a méně příjemná. „To je docela pochopitelné. V knihovně je klid a tohle jsou smutné časy pro nás pro všechny. A pro tebe pochopitelně ještě smutnější.“
„Pochopitelně,“ zopakovala Alviarin. Smutné časy? A obzvlášť pro ni? Zvážila, že Zemaille zatáhne do nějakého odloučeného rohu, kde by ji mohla vyslechnout a potom se jí zbavit, ale všimla si, jak je z konce chodby pozoruje další hnědá, kulatá žena ještě tmavší než Zemaille. Aiden a Zemaille nebyly v jediné síle příliš silné, ale přemoci obě naráz by bylo obtížné, pokud by to vůbec zvládla. Co dělaly obě tady dole? Ty dvě byly málokdy vidět, zavíraly se v pokojích nahoře, o něž se dělily s Nyein, třetí sestrou z Mořského národa, a ve Třináctém depozitáři, kde byly uchovávány tajné záznamy. Všechny tři pracovaly tam, byly ochotné se ponořit až po krk do práce. Alviarin šla dál a snažila se přesvědčit sama sebe, že je lekavá bez příčiny, ale to jí od svrbění mezi lopatkami příliš neulevilo.
Z toho, že hlavní vchod nehlídaly žádné knihovnice, se svrbění ještě zhoršilo. Knihovnice vždycky stály v každém vchodu, aby zajistily, že bez jejich vědomí nezmizí z knihovny ani list papíru. Alviarin usměrnila, aby otevřela křídlo vysokých vyřezávaných dveří, než k nim došla, nechala je otevřené a spěchala dolů po širokých mramorových schodech. Široký, duby lemovaný kamenný chodník, vedoucí k vysoké Věži, byl umetený, ale kdyby nebyl, byla by s použitím jediné síly roztavila sníh před sebou, a ať si o tom každý myslí, co chce. Mesaana dala jasně najevo, jakou cenu by zaplatila, kdyby někdo náhodou zjistil tkanivo pro cestování, dokonce i za to, kdyby se zjistilo, že ho ona zná, jinak by cestovala přímo odsud. S Věží v dohledu, tyčící se za stromy a lesknoucí se v slabém ranním světle, tam mohla být jediným krokem. Místo toho potlačovala touhu se rozběhnout.
Nebylo překvapením, že široké, vysoké chodby Věže našla zcela prázdné. Několik spěchajících sluhů s bílým plamenem Tar Valonu na prsou se zastavilo a uklonilo, když procházela kolem, ale nebyli nijak užiteční ani důležití. Sestry se dnes držely v obydlích svých adžah, a pokud by nepotkala členku vlastní buňky, ani Aes Sedai, o níž věděla, že je černá adžah, by jí nepomohlo. Ona znala je, ony však neznaly ji. Kromě toho se nehodlala odhalit před kýmkoliv, pokud nemusela. Jednou jí možná některý z těch úžasných nástrojů z věku pověstí, o kterých mluvila Mesaana, umožní vyslechnout každou sestru okamžitě, pokud jí je ta žena opravdu předá, ale teď to šlo jen přes šifrované rozkazy zanechané na polštáři nebo na tajným místech. To, co jí kdysi připadalo jako skoro okamžitá odpověď, jí nyní přišlo jako nekonečné zdržování. Obtloustlý, plešatý sluha při úkloně hlasitě polkl a ona honem nasadila neutrální výraz. Pyšnila se svou ledovou odtažitostí, vždycky předváděla chladný a nevzrušený zevnějšek. Na každý pád mračit se cestou přes Věž ji nikam nedostane.
Ve Věži byla jedna osoba, o níž si byla naprosto jistá, kde ji najde, někdo, od koho mohla vyžadovat odpovědi bez obav z toho, co si žena bude myslet. Trocha opatrnosti byla samozřejmě i zde na místě – neopatrně položená otázka odhalila víc než většina odpovědí – ale Elaida jí poví všechno. S povzdechem se vydala nahoru.
Mesaana jí pověděla o dalším zázraku z věku pověstí, který by velice ráda viděla. Jmenovalo se to „výtah“. Létající stroje ovšem zněly mnohem velkolepěji, ale bylo mnohem snazší představit si mechanický přístroj, který člověka přenáší z jednoho poschodí na druhé. Nebyla si jistá, jestli opravdu existovaly budovy několikrát vyšší než Bílá věž – na celém světě se výškou Věži nevyrovnal ani Tearský Kámen – ale už jenom když věděla o „výtazích“, připadalo jí šplhání po spirálových chodbách a schodištích jako hrozná dřina.
Zastavila se u amyrlininy pracovny o tři poschodí výš, jenomže jak čekala, obě místnosti byly prázdné a psací stoly byly vyleštěné. Místnosti samy působily holým dojmem, nebyly tu žádné nástěnné koberce, žádné ozdoby, vůbec nic, jenom ty stoly, židle a nezapálené kandelábry. Elaida sem už ze svých komnat pod vrcholkem Věže příliš často nechodila. Kdysi to bylo přijatelné, protože ji to ještě víc izolovalo od zbytku Věže. Jenom málo sester se tam nahoru vydávalo dobrovolně. Ale dnes, než Alviarin vylezla osmdesát sáhů, vážně zvažovala, že Elaidu přiměje, aby se vrátila zpátky dolů.
Elaidina čekárna byla samozřejmě prázdná, i když složka papírů na psacím stole prozrazovala, že tam někdo byl. Ale podívat se do ní a rozhodnout, zda by měla být Elaida potrestána za to, že ji má, mohlo počkat. Alviarin hodila plášť na psací stůl a otevřela dveře, s nově vyřezaným plamenem Tar Valonu a čekající na zlatníka, vedoucí do komnat.
Překvapilo ji, jak velkou úlevu cítí, když uviděla Elaidu sedět za hustě vyřezávaným a zlaceným psacím stolem se sedmipruhou – ne, nyní šestipruhou – štolou kolem krku a plamenem Tar Valonu vyloženým mléčnými opály mezi zlacením na vysokém opěradle křesla za hlavou. Vtírala se jí obava, kterou teprve nyní nechala vyplout na povrch, že se ta ženská zabila při nějaké hloupé nehodě. To by vysvětlovalo poznámku Zemaille. Vybrat novou amyrlin by trvalo celé měsíce, i když musely čelit vzbouřenkyním a všemu ostatnímu, ale její dny kronikářky by byly sečteny. Co ji ale překvapilo víc než úleva, byla přítomnost větší části sněmovny. Přísedící stály před psacím stolem se svými šátky. Elaida věděla, že nemá přijímat takové delegace bez ní. Obrovské zlacené stojací hodiny u stěny, vulgárně přezdobené, dvakrát odzvonily vysokou a malé smaltované figurky Aes Sedai vyskakovaly z dvířek vepředu, když Alviarin otevřela pusu, aby přísedícím řekla, že si musí s amyrlin promluvit v soukromí. Odejdou bez větších protestů. Kronikářka neměla pravomoc je poslat pryč, ale ony věděly, že její pravomoci sahají dál, než naznačovala její štola, i když ani zdaleka netušily, jak daleko.