„Alviarin,“ řekla Elaida poněkud překvapeně, než se kronikářka vzmohla na slovo. Elaidin tvrdý výraz změkl téměř v potěšený i a zvedla koutky téměř v úsměvu. Elaida už delší dobu neměla důvod se usmívat. „Postav se támhle a mlč, dokud na tebe nebudu mít čas,“ pokračovala a velitelsky ukázala do rohu. Přísedící přešláply a upravily si šátky. Suana, svalnatá žena, se na Alviarin stísněně podívala a Shevan, hranatá a vysoká jako muž, zírala přímo před sebe, ale ostatní se jí nechtěly podívat do očí.
Alviarin zůstala stát s otevřenou pusou jako přimražená na barevném hedvábném koberci. Tohle nemohla být z Elaidiny strany pouhá vzpoura – ta ženská se musela úplně zbláznit! – ale co jí, ve jménu Velikého pána, dodalo odvahu? Co?
Elaida praštila rukou do stolu, až jedna lakovaná kazeta nadskočila. „Když ti řeknu, dcero, že se máš postavit do rohu,“ pronesla tichým, nebezpečným tónem, „tak čekám, že poslechneš.“ Oči se jí leskly. „Nebo mám zavolat správkyni novicek, aby se tyto sestry mohly podívat na tvé ‚soukromé’ pokání?“
Alviarin ucítila horko ve tvářích, částečně pocházelo z ponížení, částečně z hněvu. Že někdo slyšel, jak jí někdo něco takového říká, a do očí! Strach v ní bublal rovněž, v žaludku cítila kyselinu. Stačilo pár slov a Elaida by byla obviněna z toho, že poslala sestry vstříc katastrofě a zajetí, a nejednou, nýbrž dvakrát. Už se začínaly šířit řeči o tom, co se stalo v Cairhienu. Byly to jen nejasné klepy, jenže s každým dnem byly určitější. A jakmile vyjde najevo, že navrch k tomu poslala Elaida padesát sester, aby se pokusily přemoci stovky mužů, kteří dokážou usměrňovat, ani existence vzbouřených sester přezimujících v Murandy jí neudrží štolu na krku, a ani hlavu. Tohle by se neopovážila. Leda… Leda by mohla odhalit Alviarin jako černou adžah. Tím by mohla získat trochu času. Jenom trochu, jakmile vyjdou najevo fakta o Dumajských studních a Černé věži, ale Elaida mohla být ochotná chytat se i stébla. Ne, to nebylo možné, to nemohlo být možné. Útěk nepřicházel v úvahu. Například pokud byla Elaida připravená vznést obvinění, útěk by je jen potvrdil. Navíc by ji Mesaana našla a zabila, kdyby utekla. To vše jí prolétlo hlavou, když jako svázaná přecházela do rohu, jako by byla potrestaná novicka. Musel existovat způsob, jak z toho vyjít, ať už se stalo cokoliv. Vždy existoval způsob, jak se z toho dostat. Možná na to přijde, když bude poslouchat. Byla by se modlila, kdyby Veliký pán poslouchal modlitby.
Elaida si ji chvíli prohlížela a potom spokojeně kývla. Oči se jí však stále leskly. Zvedla víko jedné ze tří lakovaných kazet na stole, vyndala malou, věkem ztmavlou želvu ze slonoviny a hladila ji mezi prsty. Mazlit se s figurkami z té kazety měla ve zvyku, když se chtěla uklidnit. „Nuže,“ řekla, „vysvětlovaly jste mi, proč bych měla začít vyjednávat.“
„My nežádaly svolení, matko,“ vyjela velice ostře Suana a vystrčila bradu. Měla velkou bradu, hranatou, a byla dost nafoukaná, aby ji na lidi vystrkovala. „Takové rozhodnutí náleží sněmovně. Žluté adžah je pro vyjednávání.“ Což znamenalo, že je pro to ona. Ona byla hlavou žlutého adžah, vrchní tkadlena, což bylo něco, co Alviarin věděla, protože černé adžah znalo tajemství všech adžah, nebo skoro všech, a podle Suany její názory byly názory jejího adžah.
Doesine, další žlutá, se po ní úkosem podívala, ale neřekla nic. Byla bledá a chlapecky štíhlá a tvářila se, jako by tu ani nechtěla být. Vypadala jako hezký, trucující chlapeček, kterého někdo někam přitáhl za ucho. Přísedící se často vzpíraly, když je hlavy adžah k něčemu nutily, ale bylo docela dobře možné, že si Suana nějakou cestičku našla.
„Mnoho bílých také podporuje jednání,“ ozvala se Ferane a nepřítomně se mračila na inkoustovou skvrnu na svém tlustém prstě. „Za daných okolností to je logické.“ Byla vrchní kasuistkou, hlavou bílého adžah, ale na rozdíl od Suany nekladla své názory před názory celého adžah. Často vypadala nesoustředěně jako nejhorší z hnědých – její dlouhé černé vlasy potřebovaly učesat a zřejmě si ráno namočila třásně na šátku do čaje – ale při debatě dokázala zachytit i nejslabší skulinku v logice. Klidně tu mohla být sama, protože prostě nevěřila, že by potřebovala pomoc od dalších bílých přísedících.
Elaida se narovnala a zamračila se. Začala želvu hladit rychleji. Honem promluvila Andaya, aniž by se podívala na Elaidu, a předstírala, že si upravuje šedé třásně na šátku.
„Problém, matko, je v tom, že musíme najít způsob, jak tohleto ukončit mírovou cestou,“ začala a mluvila se silným tarabonským přízvukem, jako vždy, když se necítila dobře. V Elaidině přítomnosti bývala často bázlivá, a teď se podívala na Yukiri, jako kdyby doufala, že ji podpoří, ale štíhlá ženuška jen odvrátila zrak. Yukiri byla na takovou malou ženu pozoruhodně umíněná. Na rozdíl od Doesine nepoužívala nátlak. Tak proč je tady, když tu nechtěla být?
Andaya si uvědomila, že je v tom sama, a chvatně pokračovala. „Nesmí to dojít až k bojům v ulicích Tar Valonu. Nebo ve Věži. To zvlášť ne, ne znovu. Zatím jsou vzbouřenkyně zřejmě ochotné jen sedět a pozorovat město, ale to nevydrží. Znovu objevily cestování, matko, a použily ho, aby přenesly vojsko přes stovky leguí. Musíme začít vyjednávat, než se rozhodnou použít cestování a přivést to vojsko do Tar Valonu, protože jinak, i když vyhrajeme, bude vše ztraceno.“
Alviarin zaťala ruce do sukní a ztěžka polkla. Bála se, že jí oči vypadnou z důlků. Vzbouřenkyně že umějí cestovat? A už jsou tady u Tar Valonu? A tyhle hlupačky chtějí jednat? Viděla, jak se pečlivě vymyšlené plány, pečlivě zaranžované pletichy vypařují jako mlha na slunci. Snad ji Temný pán vyslechne, když se bude modlit hodně usilovně.
Elaida se mračila dál, ale opatrně odložila slonovinovou želvu a její hlas zněl téměř normálně. Jako předtím, než jí Alviarin přitáhla otěže, s tím ocelovým jádrem za měkkými slovy. „Hnědé a šedé také podporuji vyjednávání?“
„Hnědé,“ začala Shevan a pak zamyšleně našpulila rty a viditelně změnila to, co chtěla říci. Navenek vypadala klidně, avšak palci si mimoděk mnula kostnaté ukazováky. „Hnědé má naprosté jasno v historických precedentech. Všechny jste četly tajné historie, nebo jste aspoň měly. Kdykoliv byla Věž rozdělená, svět zasáhla pohroma. A když se blíží Poslední bitva a na světě je Černá věž, nemůžeme si dovolit zůstat rozdělené ani o den déle, než je nutné.“
Prve se nezdálo pravděpodobné, že by Elaidě mohla tvář potemnět ještě víc, avšak zmínka o Černé věži to dokázala. „A zelené?“ Stále ještě ovládala hlas.
Byly tady všechny tři zelené přísedící, což ukazovalo na velmi silnou podporu ze strany jejich adžah nebo na silný tlak od hlavy jejich adžah. Jako nejstarší měla Elaidě odpovědět Talene – zelené hrozně daly na hierarchii úplně ve všem – ale vysoká zlatovlasá žena se z nějakého důvodu podívala na Yukiri a pak, což bylo stejně divné, na Doesine, upřela oči na koberec a začala se tahat za zelené hedvábné sukně. Rina se trochu zamračila a zmateně nakrčila svůj pršák, ale nosila šátek teprve necelého půl století, takže odpověď zůstala na Rubinde. Byla robustní a vedle Talene vypadala malá a tlustá a téměř obyčejná i přes oči barvy safírů.
„Mám přikázáno použít stejné argumenty jako Shevan,“ pronesla a nevšímala si polekaného pohledu, který po ní vrhla Rina. Očividně tu byl tlak od Adelorny, „hlavního kapitána“ zelených, a Rubinde s ní očividně nesouhlasila, když byla ochotná vynést to na veřejnost. „Tarmon Gai’don se blíží, Černá věž je skoro stejně velká hrozba a Drak Znovuzrozený se ztratil, pokud není mrtvý. Už si nemůžeme dovolit být rozhádané. Jestli Andaya dokáže vzbouřenkyně přemluvit k návratu do Věže, tak to musíme zkusit.“