„Chápu,“ řekla Elaida hluše. Kupodivu se jí však barva spravila a dokonce se téměř pousmála. „Pak je tedy rozhodně přemluvte, ať se vrátí, jestli to dokážete. Můj výnos však platí. Modré adžah už neexistuje a každá sestra, která jde za tím dítětem Egwain z al’Vereů, musí pod mým vedením odsloužit pokání, než bude opět vpuštěna do kteréhokoliv adžah. Já hodlám Bílou věž překout ve zbraň pro Tarmon Gai’don.“
Ferane a Suana otevřely ústa a na tvářích měly namalované námitky, ale Elaida je uťala zdviženou rukou. „Promluvila jsem, dcery. Teď odejděte. A zařiďte si to svoje… jednání.“
Přísedící nemohly nic dělat, pokud by jí nechtěly otevřeně vzdorovat. Měly práva sněmovny, ale sněmovna se málokdy odvažovala zasahovat příliš daleko do pravomocí amyrlin. Ne, pokud se sněmovna proti amyrlin nespojila, a tato sněmovna byla cokoliv, jen ne jednotná. To pomohla zajistit sama Alviarin. Přísedící tedy odešly, Feane a Suana celé naježené, Andaya skoro utíkala. Na Alviarin se žádná ani nepodívala.
Ta málem nepočkala, až se za poslední zavřou dveře. „Tohle ale nic na věci nemění, Elaido, to určitě vidíš. Musíš myslet jasně, ne se nechat ovládnout chvilkovým pomatením smyslů.“ Věděla, že blábolí, ale nedokázala přestat. „Ta pohroma u Dumajských studní, pohroma u Černé věže, to tě pořád ještě může vyhodit ze sedla. Potřebuješ mě, aby sis udržela hůl a štolu. Potřebuješ mě, Elaido. Ty…“ Prudce zavřela pusu, než vykecá všechno. Ještě tu musel být nějaký způsob.
„Překvapilo mě, že ses vrátila,“ řekla Elaida, vstala a uhladila si červeně prostřihávané sukně. Nikdy se nepřestala oblékat jako červená. Kupodivu se cestou kolem stolu usmívala. Nebyl to pouze náznak úsměvu, teď se usmívala potěšené. „Schovávala ses někde ve městě od chvíle, kdy vzbouřenkyně dorazily? Myslela jsem, že jakmile ses dozvěděla, že jsou tady, nasedla jsi na první loď. Kdo by si pomyslel, že znovu objeví cestování? Jen si představ, co dokážeme, jakmile se to naučíme.“ S úsměvem přicházela blíž.
„Tak se na to podíváme. Čeho se od tebe musím obávat? Příběhy z Cairhienu se zmiňují o Věži, ale i kdyby sestry skutečně poslouchaly toho al’Thorovic kluka, čemuž kupříkladu já nemůžu uvěřit, všechny to dávají za vinu Coiren. Ona byla zodpovědná za to, že ho sem přivede, a v mysli sester jako by už byla odsouzená.“ Zastavila se před Alviarin a zatlačila ji dál do kouta. Její úsměv nikdy nedostoupil až k očím. Usmívala se a oči se jí leskly. Alviarin od ní nedokázala odtrhnout zrak. „Za poslední týden jsme také slyšely spoustu věcí o té ‚Černé věži’.“ Znechuceně zkřivila rty. „Zřejmě je tam ještě víc mužů, než sis myslela. Ale všechny si myslí, že Toveine měla mít dost rozumu, aby si to zjistila, než zaútočila. Hodně se o tom debatovalo. Jestli se po té porážce přivleče zpátky, vina padne na ni. Takže tvoje hrozby…“
Alviarin narazila na zeď a mrkala, jak se jí před očima zajiskřilo, než si vůbec uvědomila, že jí druhá žena vrazila facku. Už jí natékala tvář. Elaidu obklopila záře saidaru a na Alviarin sedl štít dřív, než stačila mrknout, a odřízl ji od pravého zdroje. Elaida však nehodlala použít jedinou sílu. Napřáhla pěst a stále se usmívala.
Pomalu se nadechla a spustila ruku. Štít však nesundala. „Skutečně bys to použila?“ optala se mírně.
Alviarin odtrhla ruku od nože za pasem. Popadla ho čistě instinktivně, ale i kdyby Elaida nedržela jedinou sílu, zabít ji, když tolik přísedících vědělo, že jsou spolu, by bylo stejně dobré jako zabít sebe. Přesto jí zahořela tvář, když Elaida opovržlivě frkla.
„Těším se, až uvidím tvou hlavu na špalku za zradu, Alviarin, jenže dokud nebudu mít důkaz, který potřebuju, stejně můžu udělat pár věcí. Vzpomínáš si, kolikrát jsi poslala Silvianu, aby mi dala soukromé pokání? Doufám, že ano, protože ty budeš trpět deset dní za každý, který jsem vytrpěla já. Aha, ano.“ Prudce Alviarin servala štolu kronikářky z krku. „Protože tě nikdo nemohl najít, když dorazily vzbouřenkyně, požádala jsem sněmovnu, aby tě z místa kronikářky sesadila. Ne plnou sněmovnu, pochopitelně. Pořád bys tam mohla mít trochu vlivu. Ale bylo překvapivě snadné získat konsenzus od těch, které ten den zasedaly. Kronikářka má být s amyrlin, ne se někde potulovat. Ale nakonec možná už žádný vliv nemáš, protože se ukázalo, že ses celou dobu skrývala ve městě. Nebo jsi snad připlula zpátky, aby ses přesvědčila, k jaké katastrofě došlo, a skutečně sis myslela, že z trosek něco získáš?
Na tom nezáleží. Bylo by pro tebe lepší skočit na první loď a odjet z Tar Valonu. Ale musím přiznat, že představa, jak utíkáš z jedné vesnice do druhé a stydíš se ukázat tvář jiné sestře, bledne před představou, jak tě vidím trpět. Teď mi zmiz z očí, než se rozhodnu, že to má být spíš mrskání než Silvianin řemen.“ Hodila bílou štolu na podlahu, otočila se, propustila saidar a zamířila ke svému křeslu, jako by Alviarin přestala existovat.
Alviarin neodešla, utekla, utíkala s pocitem, že jí na krk dýchají temní psi. Od chvíle, kdy uslyšela slovo zrada, skoro nedokázala přemýšlet. To slovo jí znělo v hlavě pořád dokola a jí bylo do pláče. Zrada mohla znamenat jediné. Elaida to věděla a hledala důkaz. Temný pán se nad ní smiluj. Jenže to on nikdy nedělal. Smilování bylo pro ty, kteří se báli být silní. Ona se nebála, ona byla kůží nacpanou k prasknutí čirým děsem.
Utíkala dolů a ani si nevšimla, že na chodbách není jediný sluha. Hrůza ji zaslepila tak, že viděla jen to, co měla přímo před sebou. Běžela až dolů na šesté poschodí do svých komnat. Alespoň předpokládala, že jsou ještě její. Byl tam balkon, z něhož bylo vidět na velké náměstí před Věží, a patřily k úřadu kronikářky. Prozatím jí stačilo, že ještě má komnaty. A naději na přežití.
Nábytek stále tvořily domanské kousky, jež tu nechala předchozí obyvatelka, ze světlého pruhovaného dřeva vykládaného perletí a jantarem. V ložnici otevřela šatník, padla na kolena, odstrčila šaty a zezadu vytáhla malou truhličku, jenom dvě čtvereční pěsti, kterou vlastnila mnoho let. Řezby na truhličce byly složité, ale neohrabané, řada různých uzlů, očividně dílo řezbáře s větší ctižádostí než obratností. Ruce se jí třásly, když ji nesla ke stolu. Musela si otřít dlaně do sukní. Truhlička se dala otevřít snadno, stačilo jen roztáhnout co nejvíc prsty a zatlačit zároveň na čtyři různé uzly v řezbě. Víko se nazvedlo a ona ho odhodila. Objevil se její nejvzácnější majetek zabalený do kousku hnědé látky, aby nechřestil, kdyby s truhličkou zatřásla komorná. Většina sloužících ve Věži by se neodvážila krást, ale většina neznamenala všichni.
Alviarin na balíček jen zírala. Její nejvzácnější majetek, předmět z věku pověstí, ale nikdy se neodvážila jej použít. Jen v největší nouzi, řekla Mesaana, v největším zoufalství, ale co mohlo být horší než tohle? Mesaana říkala, že ta věc vydrží i ránu kladivem, ale Alviarin ji rozbalovala tak opatrně, jako by to bylo foukané sklo. Objevil se ter’angrial, jasně rudá hůlka dlouhá jako její ukazovák, dokonale hladká, jenom s několika rýhami tvořícími hadovitý propletený vzor. Uchopila pravý zdroj a vlasově tenkými pramínky ohně a země se dotkla toho vzoru na dvou propojených místech. Ve věku pověstí by to nebylo nutné, ale něco nazývaného „pohotovostní prameny“ už neexistovalo. Svět, kde téměř každý ter’angrial mohli používat i lidé neschopní usměrňování, si ani neuměla představit. Proč to dovolili?