Palcem stiskla konec hůlky – jediná síla sama o sobě nestačila – ztěžka se posadila a opřela se o nízké opěradlo křesla, jenom zírala na předmět ve své dlani. Bylo to. Cítila se prázdná, jako obrovská temná jeskyně, kde se jako velcí netopýři třepetají její obavy.
Místo aby ter’angrial znovu zabalila, strčila si ho do kapsáře a šla vrátit truhličku do šatníku. Dokud nebude vědět, že je to bezpečné, nehodlala dát tu hůlku z ruky. Nicméně dál mohla jen sedět a čekat. Kolébala se s rukama sepjatýma mezi koleny. Nedokázala se přestat kolébat a nedokázala ani přestat tiše sténat. Od založení Věže nebyla žádná sestra obviněna z toho, že je černá adžah. Pravda, ohledně jednotlivých sester se občas vynořilo podezření, a některá Aes Sedai občas zemřela, aby se zajistilo, že toto podezření nezajde dál, ale nikdy nedošlo na otevřené obvinění. Jestli byla Elaida ochotná otevřeně mluvit o popravčím špalku, musela být připravená brzy vznést obvinění. Hodně brzy. Černé sestry také zmizely, když podezření příliš zesílilo. Černé adžah zůstávalo vskrytu za jakoukoliv cenu. Přála si, aby dokázala přestat sténat.
Náhle světlo v místnosti pohaslo a obklopilo ji vířícími stíny. Sluneční světlo zřejmě nedokázalo proniknout dál než k okenním tabulkám. Alviarin vzápětí klečela a klopila oči. Třásla se, jak ze sebe chtěla vysypat všechny své obavy, ale s Vyvolenými bylo třeba zachovávat formu. „Žiju, abych sloužila, veliká paní,“ vyhrkla jen a nic víc. Nesměla promarnit ani chviličku, natož hodinu tím, že bude ječet bolestí. Ruce tiskla k sobě, aby se jí netřásly.
„Co je ta tvá nejvyšší nouze, dítě?“ Byl to ženský hlas, ale zněl jako křišťálové zvonečky. Nespokojené zvonečky. Jenom nespokojené. Rozzlobené zvonečky mohly znamenat okamžitou smrt. „Jestli si myslíš, že hnu prstem, abych ti vrátila štolu kronikářky, ošklivě se mýlíš. Stále můžeš udělat to, co po tobě chci, jen s trochou námahy navíc. A pokání u správkyně novicek můžeš považovat za menší trest ode mne. Varovala jsem tě, že na Elaidu nemáš tak tvrdě tlačit.“
Alviarin spolkla námitky. Elaidu nebylo možné ohnout, pokud se na ni tvrdě netlačilo. Mesaana to musela vědět. U Vyvolených však mohly být námitky nebezpečné. U Vyvolených bylo nebezpečných mnoho věcí. V každém případě byl Silvianin řemen maličkostí ve srovnání s popravčí sekerou.
„Elaida to ví, Veliká paní,“ vydechla a zvedla oči. Před ní stála žena ze světla a stínu, oděná světlem a stínem, samá ostře černá a stříbřitě bílá, proplouvající z jedné strany na druhou a zpátky. Z kouřově šedé tváře hleděly stříbrné oči a stříbrné rty byly stažené do přísné čárky. Byla to jen iluze a Alviarin by ji byla zvládla stejně dobře. Když Mesaana proplula po domanském koberci, zableskla se suknice ze zeleného brokátu se složitými bronzovými pásky. Ale Alviarin neviděla tkanivo, které iluzi tvořilo, stejně jako necítila to, jež použila, když dorazila, jakož ani to, které používala, aby uvrhla místnost do stínů. Podle všeho, co cítila, nemohla Mesaana vůbec usměrňovat! Touha po získání těchto dvou tajemství ji obvykle žrala, ale dnes to ani nevnímala. „Ona ví, že jsem černá adžah, Veliká paní. Jestliže mě odhalila, musela zarýt hodně hluboko. V ohrožení jsou možná desítky z nás, možná všechny.“ Pokud si chtěla zajistit nějakou reakci, bude lepší hrozbu co nejvíc zveličit. Nakonec by to mohla být i pravda.
Avšak Mesaaninou odpovědí bylo jenom mávnutí nyní stříbrnou rukou. Tvář jí zářila jako měsíc kolem očí černějších než uhly. „To je směšné. Elaida se pořád nemůže ze dne na den rozhodnout, jestli vůbec věří, že černé adžah existuje. Snažíš se ušetřit si trochu bolesti. Trocha víc tě třeba poučí o tvém omylu.“ Alviarin začala prosit, když Mesaana zvedla ruku ještě víc a ve vzduchu se vytvořilo tkanivo, které si pamatovala až příliš dobře. Musí tu ženu přimět, aby to pochopila!
Stíny v místnosti se náhle prohnuly. Všechno jako by se posunulo do strany, když temnota zhoustla v půlnoční žmolky. A potom byla temnota pryč. Překvapená Alviarin prosebně natahovala ruce k modrooké ženě z masa a kostí, oděné v zelených šatech s bronzovými lemy. Mučivě známé ženě zhruba středního věku. Věděla, že Mesaana si chodí po Věži přestrojená za jednu ze sester, i když žádná z Vyvolených, se kterými se setkala, nevykazovala známky bezvěkosti, avšak nedokázala si k této tváři přiřadit jméno. A uvědomila si ještě něco. V této tváři se zračil strach. Dobře skrývaný, přesto však strach.
„Byla velice užitečná,“ pravila Mesaana a vůbec nezněla ustrašeně. Její hlas byl Alviarin téměř povědomý. „A teď ji budu muset zabít.“
„Ty jsi vždycky… přehnaně plýtvala materiálem,“ opáčil drsný hlas, znějící, jako když se pod botou drolí tlející listí.
Alviarin zděšeně upadla, když se před jedním oknem objevil vysoký muž v hadovité černé zbroji z překrývajícich se plátů, připomínajících hadí šupiny. Jenomže to nebyl muž. V bezkrevné tváři neměl oči, jenom mrtvolně bledou kůži na místě, kde měly být. Už se s myrddraalem ve službách Velikému pánu setkala, a dokonce se jí podařilo opětovat jeho bezoký pohled, aniž by se poddala hrůze, kterou vzbuzoval, ale teď se plazila po podlaze pryč, dokud zády nenarazila na nohu od stolu. Číhači se jeden druhému podobali jako vejce vejci, byli vysocí, hubení a stejní, ale tento byl o hlavu vyšší a strach z něj přímo vyzařoval a pronikal jí až do morku kostí. Bez přemýšlení sáhla po pravém zdroji. A málem zaječela. Pravý zdroj byl pryč! Byla odstíněná, nemohla se ničeho chopit! Myrddraal se na ni podíval a usmál se. Číhači se nikdy neusmívali. Nikdy. Alviarin přímo supěla.
„Může být užitečná,“ zachraptěl myrddraal. „Nechci, aby bylo černé adžah zničeno.“
„Kdo jsi, že vyzýváš jednoho z Vyvolených?“ otázala se Mesaana opovržlivě, kterýžto dojem však vzápětí zkazila tím, že si olízla rty.
„Myslíš si snad, že Ruka Stínu je jenom jméno?“ Myrddraal už nechraptěl. Jeho hlas zněl dutě a ozvěnou, jako by mluvil v nějaké obrovské jeskyni. Tvor se při řeči zvětšoval, až se hlavou otíral o strop ve výšce dvou sáhů. „Byla jsi povolána a nepřišla jsi. Má ruka dosáhne daleko, Mesaano.“
Vyvolená se viditelně třásla. Otevřela pusu, snad aby zaprosila, ale náhle ji obalil černý oheň, a ona zaječela, jak se jí šaty rozpadly na prach. Paže k bokům jí přidržovala pouta z černých plamenů, těsně se jí ovinula kolem nohou a v ústech se jí objevila syčící černá koule, která jí ústa doširoka rozevírala. Kroutila se tam, nahá a bezmocná, a při pohledu na to, jak koulí očima, se Alviarin málem sama znečistila.
„Chceš vědět, proč je nutné potrestat jednu z Vyvolených?“ Hlas opět zněl jako protivné skřípání a myrddraal zase vypadal jako příliš vysoký číhač, avšak Alviarin se nenechala oklamat. „Chceš se dívat?“ zeptal se.
Alviarin měla padnout na zem a žebrat o život, ale nedokázala se pohnout. A nedokázala ani uhnout očima před jeho bezokým pohledem. „Ne, Veliký pane,“ vypravila ze sebe Alviarin nakonec a v ústech měla sucho jako na poušti. Věděla to. Nemělo to tak být, ale věděla to. Uvědomila si, že se jí po tvářích koulejí slzy.