Myrddraal se opět usmál. „Mnoho lidí padlo z velké výšky za to, že chtěli vědět příliš mnoho.“
Plul k ní – ne myrddraal, ale Veliký pán oděný v kůži myrddraala. Používal nohy, a přece se jeho pohyb nedal popsat jinak. Bledá postava v černém hávu se k ní sklonila a ona by byla vykřikla, když jí položila ukazovák na čelo. Byla by vykřikla, kdyby ze sebe dokázala vypravit hlásku. Plíce měla bez vzduchu. Dotek pálil jako doruda rozžhavené železo. Mimoděk ji napadlo, proč necítí pach své hořící kůže. Veliký pán se narovnal a prudká bolest polevila a zmizela docela. Hrůza ji však rozhodně nepřešla.
„Teď jsem si tě poznačil,“ zachraptěl Veliký pán. „Mesaana ti už neublíží. Pokud jí nedám svolení. Najdeš ty, kteří zde ohrožují moje tvory, a předáš mi je.“ Odvrátil se od ní a tmavá zbroj mu spadla z těla. Překvapilo ji, že ocel s řinčením dopadla na zem, místo aby prostě zmizela. Byl oděn v černém, a ona nepoznala, jestli je to hedvábí, kůže nebo něco jiného. Ta čerň jako by vysávala světlo z místnosti. Mesaana se začala zmítat v poutech a přes roubík pronikavě kvičela. „Teď odejdi,“ pokračoval Veliký pán, „chceš-li žít další hodinu.“ Zvuk, jejž Mesaana vydávala, se zvedl v zoufalé zaječení.
Alviarin nevěděla, jak se dostala ze svých pokojů – nechápala, jak může vzpřímeně jít, když měla nohy jako z vody – ale utíkala chodbami, sukně vyhrnuté nad kolena, a utíkala, jak nejrychleji mohla. Náhle se před ní objevila podesta širokého schodiště a jí se jen tak tak podařilo zastavit, než došlápla do prázdna. Sesula se na zeď, třásla se a koukala na křivku širokých mramorových schodů. V duchu viděla, jak se její tělo láme při pádu dolů.
Jak tak roztřeseně lapala po dechu, položila si chvějící se ruku na čelo. Myšlenky se jí hrnuly jedna přes druhou. Veliký pán si ji poznačil. Prstem přejela po hladké, nepoškozené kůži. Vždycky si cenila vědomostí – moc se odvozovala od vědomostí – ale teď nechtěla vědět, co se děje v pokojích, které právě opustila. Přála si, aby nevěděla ani to, že se něco děje. Veliký pán si ji poznačil, ale Mesaana si najde způsob, jak ji zabít za to, že to ví. Veliký pán si ji poznačil a dal jí rozkaz. Mohla žít, pokud najde toho, kdo loví černé adžah. S námahou se narovnala a dlaněmi si chvatně otřela slzy z tváří. Nedokázala odtrhnout oči od klesajícího schodiště před sebou. Elaida ji určitě podezírala, ale i kdyby to nebylo něco víc, pořád může štvanici uspořádat sama. Elaidu do ní prostě bude muset zahrnout jako hrozbu, kterou je třeba zlikvidovat. Předat ji Velikému pánu. Znovu si sáhla na čelo. Měla na svůj povel černé adžah. Hladká, nepoškozená kůže. V Elaidiných komnatách byla Talene. Proč se dívala na Yukiri a Doesine tím divným způsobem? Talene byla černá, i když pochopitelně nevěděla, že jí je i Alviarin. Bude něco vidět v zrcadle? Má na čele něco, co uvidí ostatní? Pokud bude muset vymyslet plán pro Elaidiny údajné honce, mohla by začít u Talene. Snažila se odhadnout cestu, již bude muset zpráva urazit od ucha k uchu, než dorazí k Talene, ale pořád nemohla přestat zírat na schody, kde viděla, jak se její tělo odráží a láme při pádu až dolů. Veliký pán si ji poznačil.
22
Jedna odpověď
Pevara poněkud netrpělivě čekala, až útlá přijatá položí stříbrný podnos na servírovací stolek a odkryje mísu koláčů. Pedra byla malá, vážně se tvářící žena, a rozhodně nebyla líná nebo nabručená kvůli tomu, že musí celé dopoledne obskakovat přísedící, jenom byla přesná a pečlivá. To byly užitečné vlastnosti, které bylo třeba povzbuzovat. Přesto, když se přijatá zeptala, jestli má nalít víno, Pevara stroze odvětila: „To si už uděláme samy, dítě. Smíš počkat v předpokoji.“ Skoro mladé ženě řekla, ať se vrátí ke studiu.
Pedra roztáhla pruhované bílé sukně v půvabném pukrleti beze známky rozčilení, jež přijaté často předváděly, když na ně některá přísedící štěkala. Až příliš často braly přísedící štiplavé poznámky přísedících jako názor na to, zda již mohou získat šátek, jako by přísedící neměly na práci nic jiného.
Pevara počkala, dokud se za Pedrou nezavřou dveře a necvakne západka, než pochvalně přikývla. „Ta bude brzy povýšena na Aes Sedai,“ pravila. Bylo uspokojivé, když některá žena získala šátek, ale zvláště uspokojivé bylo, když to byla žena, jež zpočátku nevypadala slibně. Poslední dobou byly k mání pouze malé radosti.
„Ale těžko jednou z nás,“ zněla odpověď jejího překvapivého hosta, který se obrátil od prohlížení řady malovaných miniatur Pevařiny mrtvé rodiny, jež stály na mramorové krbové římse s vlnami. „Není si jistá, co se týče mužů. Myslím, že je z nich nervózní.“
Tarna z mužů rozhodně nervózní nebyla, vlastně ji znervózňovalo jen máloco, aspoň od chvíle, kdy před dvaceti lety získala šátek. Pevara si ji pamatovala jako velice nervózní novicku, ale nyní byly modré oči této světlovlasé ženy sebejisté. A asi stejně teplé jako kameny v zimě. Nicméně v tom jejím výraze chladné pýchy bylo dnes cosi, snad příliš stisknuté rty, kvůli čemu vypadala znepokojeně. Pevara si neuměla představit, kvůli čemu by mohla být Tarna Feir vyvedená z míry.
Skutečnou otázkou však bylo, proč ji přišla navštívit. Soukromá návštěva u kterékoliv přísedící, zvláště potom u červené, hraničila s neslušností. Tarna si stále udržovala pokoje tady, v obydlí červených, ale dokud držela novou hodnost, už nebyla součástí červeného adžah, i přes karmínovou výšivku na tmavošedých šatech. Pozdržení stěhování do nových komnat mohli ti, kdož ji neznali, považovat za jemnost.
Kdykoliv od okamžiku, kdy ji Seaine zatáhla do lovu na černé adžah, Pevara narazila na něco neobvyklého, zpozorněla. A Elaida Tarně věřila, stejně jako věřila Galině. Bylo moudré mít se na pozoru před každým, komu Elaida věřila. Už jenom při pomyšlení na Galinu – Světlo tu ženskou spal! – byla Pevara dosud celá naježená, ale bylo tady ještě další spojení. Galina se o Tarnu zvlášť zajímala, když byla ještě mladší novicka. Pravda, Galina se zvlášť zajímala o každou mladší či přijatou novicku, o níž si myslela, že by se mohla přidat k červeným, avšak tady byl k opatrnosti další důvod.
Ne že by Pevara pochopitelně dala něco z toho najevo. Na to byla Aes Sedai příliš dlouho. S milým úsměvem se natáhla pro stříbrný džbán s dlouhým hrdlem, který stál na podnose a vydával vůni koření. „Dáš si víno, Tarno, jako přípitek na tvé povýšení?“
Se stříbrnými číšemi v rukou se usadily do křesel s vyřezávanými spirálami ve stylu, který v Kandoru vyšel z módy už skoro před sto lety, ale Pevaře se líbil. Neviděla důvod měnit svůj nábytek nebo cokoliv jiného podle rozmarů okamžiku. Křesla jí sloužila od chvíle, kdy je vyrobili, a s několika poduškami byla i pohodlná. Tarna však seděla celá ztuhlá jen na krajíčku. Nikdo ji nikdy neoznačil za slabou, ale rozhodně byla zneklidněná.
„Nejsem si jistá, jestli je blahopřání na místě,“ podotkla a prstem hladila úzkou červenou štolu, již měla kolem krku. Přesný odstín nebyl předepsán, jen každý, kdo ji uviděl, musel barvu označit za červenou, a ona si vybrala jasnou šarlatovou, která téměř zářila. „Elaida na tom trvala a já nemohla odmítnout. Od té doby, co jsem opustila Věž, se hodně změnilo, zvenčí i zevnitř. Kvůli Alviarin se mají před kronikářkou všechny… na pozoru. Až se konečně vrátí, některé ji budou asi pořád chtít zmrskat. A Elaida…“ Odmlčela se, aby se napila vína, ale zase číši odložila a pokračovala z jiného soudku. „Často tě označovaly za nekonvenční. Dokonce jsi prý jednou řekla, že bys chtěla strážce.“