„Označily mě i za něco horšího,“ opáčila Pevara suše. Co chtěla ta ženská říci o Elaidě? Mluvila, jako by byla štolu kronikářky odmítla, kdyby mohla. Zvláštní. Tarna nebyla nesmělá ani zdráhavá. Mlčení zřejmě bude nejlepší. Zvlášť co se strážců týká. Pokud se o tomhle klevetilo, tak mluvila až moc. Kromě toho, když mlčela dost dlouho, druhá žena vždycky promluvila, byť jen aby zaplnila mezeru. Člověk se díky mlčení mohl hodně dozvědět. Pevara se pomalu napila vína. Na její vkus v něm bylo příliš mnoho medu a málo zázvoru.
Tarna, stále celá strnulá, vstala a zamířila ke krbu, kde se zahleděla na miniatury v bílých lakovaných stojáncích. Zvedla ruku, aby se jednoho slonovinového oválku dotkla, a Pevara cítila, jak sama proti své vůli tuhne. Georgovi, jejímu mladšímu bratrovi, bylo teprve dvanáct, když zemřel, když zemřeli všichni, kdo byli na obrázcích namalovaní, během povstání temných druhů. Nebyli rodina, která by si mohla dovolit slonovinové miniatury, ale jakmile získala nějaké peníze, našla malíře, jenž dokázal zachytit její vzpomínky. Georg byl krásný chlapec, na svá léta hodně vysoký a úplně neohrožený. Dávno po oné události zjistila, jak její malý bratříček zemřel. S nožem v ruce stál nad otcovým tělem a snažil se zahnat dav od jejich matky. Bylo to tak dávno. V každém případě by už všichni byli dávno mrtví a jejich prapravnuci také. Ale některá nenávist nikdy neumírá.
„Drak Znovuzrozený je t’averen, jak jsem slyšela,“ vypravila ze sebe Tarna nakonec s pohledem stále upřeným na Georgův portrét. „Myslíš, že šance mění všude? Nebo měníme budoucnost sami, jeden krok po druhém, dokud se neocitneme někde, kde jsme to ni, kdy nečekali?“
„Jak to myslíš?“ otázala se Pevara poněkud odměřeně. Nelíbilo se jí, že druhá žena tak upřeně hledí na bratrův portrét a mluví přitom o muži, jenž dokáže usměrňovat, i když je tím mužem Drak Znovuzrozený. Kousla se do rtu, aby Tamě neřekla, že se má obrátit a podívat se na ni. Člověk toho ze zad dokázal vyčíst mnohem méně než z obličeje.
„V Salidaru jsem nečekala žádné velké obtíže. Ani velký úspěch, ale to, co jsem našla…“ Potřásla hlavou, nebo jen změnila úhel pohledu na miniatury? Promluvila pomalu, ale byl v tom spodní proud zapamatované naléhavosti. „Den cesty od vesnice jsem nechala holubářku, a přece mi netrvalo ani půl dne vrátit se k ní, a když jsem vypustila ptáky s kopiemi svého hlášení, jela jsem tak rychle, že jsem tu ženskou musela vyplatit, protože se mnou nedokázala udržet krok. Ani nevím, kolik koní jsem uštvala. Občas bylo zvíře tak zničené, že jsem stájníkovi musela ukázat prsten, aby si ho vzal, a dokonce i přidat stříbro. A protože jsem jela tak rychle, náhodou jsem dorazila do jedné vesnice v Murandy, zrovna když tam byl… verbířský oddíl. Kdybych nebyla kvůli Věži strachy bez sebe už z toho, co jsem viděla v Salidaru, byla bych jela do Ebú Daru, sedla na loď do Illianu a pak plula proti proudu řeky, ale pomyšlení, že pojedu na jih místo na sever a že budu muset čekat na loď, mě hnalo k Tar Valonu jako šíp. A tak jsem je v té vesnici viděla.“
„Koho, Tarno?“
„Asha’many.“ Teď se obrátila. Oči měla stále jako modrý led, ale mhouřila je. Číši držela oběma rukama, jako by se snažila získat co nejvíc tepla. „Zprvu jsem pochopitelně nevěděla, co jsou zač, ale otevřeně verbovali muže na podporu Draka Znovuzrozeného a mně připadalo nejrozumnější nejdřív si je poslechnout, než promluvím. Ještě že jsem to tak udělala. Bylo jich šest, Pevaro, šest mužů v černých kabátech. Dva měli na límci stříbrné meče a zkoušeli muže, jestli se dokážou naučit usměrňovat. Ovšemže to neřekli takhle otevřeně. Nazývali to ovládat blesky. Ovládat blesky a jezdit na hromu. Mně to ale bylo docela jasné, i když těm hlupákům, se kterými mluvili, asi ne.“
„Ano. Ještě že jsi udržela jazyk za zuby,“ řekla Pevara tiše. „Šest mužů, kteří dokážou usměrňovat, by pro samotnou sestru znamenalo velké nebezpečí. Naši špehové o těchto verbířských skupinách mluví pořád – objevují se od Saldeje po Tear – ale nikdo zřejmě netuší, jak je zastavit. Pokud už na to není příliš pozdě.“ Znovu se skoro kousla do rtu. To byla ta potíž s mluvením. Občas člověk řekl víc, než chtěl.
Její poznámka kupodivu Tarnu trochu uklidnila. Kronikářka se znovu posadila a opřela se, i když pořád vypadala dost unaveně. Slova volila opatrně, občas si ke rtům přiložila číši, ale nenapila se. „Na říčním člunu jsem měla plno času k přemýšlení. Hodně času poté, co ten hloupý kapitán narazil na břeh, zlomil stěžeň a udělal si díru do trupu. Celé dny, když jsme se dostali na břeh a já se snažila sehnat jinou loď, a další dny, než jsem našla koně. Těch šest mužů, které poslali do jedné vesnice, i když nebyla zvlášť lidnatá, mě nakonec přesvědčilo. Já si… myslím, že je příliš pozdě.“
„Elaida si myslí, že je možné všechny zkrotit,“ poznamenala Pevara vyhýbavě. Už se sama odhalila příliš.
„Když můžou poslat šest mužů do jedné malé vesničky a umějí cestovat? Na to je podle mě jediná odpověď. My…“ Zhluboka se nadechla a znovu pohladila jasně rudou štolu, ale teď spíš lítostivě, než že by si s ní hrála. „Červené sestry je musejí přijmout jako strážce, Pevaro.“
To bylo takové překvapení, až Pevara zamrkala. O vlásek menší sebeovládání a byla by zalapala po dechu. „To myslíš vážně?“
Ty ledově modré oči její pohled bez váhání opětovaly. Nejhorší už bylo za nimi – nemyslitelné bylo vysloveno nahlas – a Tarna byla opět ženou z kamene. „O tomhle se nehodí žertovat. Jediná jiná možnost je nechat je běhat volně. Kdo jiný by to dokázaclass="underline" Červené sestry jsou zvyklé čelit takovým mužům a jsou připravené podstoupit nezbytné riziko. Ostatní by se zdráhaly. Každá sestra si bude muset vzít víc než jednoho, ale zelené to asi zvládají docela dobře. Myslím ale, že až jim to navrhneme, zelené omdlí. My… červené sestry… musíme prostě udělat, co je třeba.“
„Už jsi to nanesla před Elaidou?“ zeptala se Pevara a Tarna netrpělivě zavrtěla hlavou.
„Elaida věří tomu, co jsi říkala. Ona…“ Žlutovlasá žena se na chvíli zamračila do vína, než pokračovala. „Elaida často věří tomu, čemu věřit chce, a vidí to, co chce vidět. Snažila jsem se s ní promluvit o asha’manech ten den, kdy jsem se vrátila. Jí bych spojení nenavrhla, jí ne. Nejsem hloupá. Zakázala mi zmiňovat se o nich před ní. Ale ty jsi… nekonvenční.“
„A ty věříš, že je bude možné zkrotit poté, co se s námi spojí? Netuším, co by to udělalo se sestrou držící jejich pouto, a popravdě to ani nechci zjišťovat.“ Uvědomila si, že teď hraje o čas ona.
Když tento rozhovor začal, neměla tušení, kterým směrem se bude ubírat, ale byla by vsadila vše, co měla, že nedojde na tohle.
„To by mohl být konec a taky by to nemuselo být proveditelné,“ opáčila druhá žena chladně. Ona byla z kamene. „V každém případě nevidím jiný způsob, jak asha’many zvládnout. Červené sestry se s nimi musí spojit jako se strážci. Kdyby existovala jiná cesta, byla bych mezi prvními, ale tohle se musí udělat.“
Seděla tam, klidně popíjela víno a Pevara na ni dlouho dokázala jenom mlčky hledět. Nic, co Tarna řekla, nedokazovalo, že není černá adžah, avšak nemohla nedůvěřovat každé sestře, která nedokáže, že jí není. Inu, když došlo na černé adžah, mohla jim nedůvěřovat a taky to dělala, ale jiné věci bylo třeba vyřídit. Byla přísedící, nejenom obyčejný honicí pes. Musela myslet na Bílou věž a Aes Sedai daleko od Věže. A na budoucnost.