Strčila prsty do vyšívaného váčku u pasu a vyndala kousek papíru, stočený do tenké trubičky. Měla pocit, že by měl zářit ohnivými písmeny. Zatím o tom, co na papírku bylo napsáno, věděly pouze dvě ženy ve Věži. I když ho už vytáhla, zaváhala, než ho podala Tarně. „Pochází to od jednoho z našich agentů z Cairhienu, ale poslala to Toveine Gazal.“
Tarna při zmínce o Toveine zvedla oči k Pevaře, než pokračovala ve čtení. Její kamenná tvář se nezměnila, ani když papírek opět stočila do trubičky a tu vrátila Pevaře. „Tohle na věci nic nemění,“ pronesla hluše. „Jenom je díky tomu to, co navrhuji, ještě naléhavější.“
„Právě naopak,“ povzdechla si Pevara. „Toto mění všechno. Mění to celý svět.“
23
Ozdoby
Vzduch v místnosti byl o něco teplejší než venku, takže se skleněné tabulky plné bublinek, zasazené v červených rámech, zamlžovaly, ale Cadsuane se dívala ven, jako by ponurou krajinu jasně viděla. V každém případě viděla dost jasně. Rozblácenými poli kolem venkovského zámečku se ploužilo několik nešťastných lidí a občas se sklonili a sahali na hlínu. Brzy budou moci začít orat a hnojit, ale jen jejich prohlídka ukazovala, že brzy přijde jaro. Zatím byli lidé zabalení až po uši, na hlavách měli klobouky a pouze beztvaré kalhoty vedle beztvarých sukní odlišovaly muže od žen. Za poli byl les, samé tmavé, holé větve na pozadí vybledle šedé dopolední oblohy. Sněhová pokrývka by vyhlídku prudce vylepšila, ale tady sněžívalo zřídkakdy a jen slabě a sníh se obvykle brzy rozpustil. Přesto Cadsuane nenapadlo mnoho míst, která by se pro její záměry hodila lépe, protože Páteř světa byla jenom necelý den rychlé jízdy na východ. Koho by napadlo hledat v Tearu? Ale bylo snadné přesvědčit kluka, aby tu zůstal? S povzdechem se odvrátila od okna a pohladila zlaté ozdůbky, které jí visely ve vlasech, malé měsíčky, hvězdičky, ptáčky a rybičky. Poslední dobou si je uvědomovala až příliš. Uvědomovala? Pche! Poslední dobou uvažovala o tom, že s nimi bude spávat.
Obývací pokoj byl velký, ale nijak zdobený, stejně jako zámek sám, římsy byly z vyřezávaného dřeva a natřené načerveno. Nábytek byl také červený, ale bez jediné stopy zlacení, dva velké krby byly z obyčejného kamene, i když dobře postavené, a železné kozlíky v nich byly odolné, vyrobené pro dlouhou službu a ne jen na ukázku. V krbech hořel na její naléhání malý oheň a plameny olizovaly zpola strávená polena, ale stačilo to, aby si mohla ohřát ruce, což bylo vše, co chtěla. Být to na něm, byl by ji Algarin obklopil planoucími hranicemi a sluhy, i když jich měl jen pár. Algarin byl menší pán země a nebyl zrovna bohatý, ale své dluhy platil do puntíku, i když by většina ostatních viděla opak.
Nezdobené dveře na chodbu se otevřely – většina Algarinových sluhů byla skoro stejně stará jako on, a i když všude udržovali pořádek, utírali prach, lampy plnili olejem a zastřihovali knoty, panty zřejmě pravidelnému promazávání unikaly – dveře zavrzaly a dovnitř vstoupila Verin, stále v cestovním oděvu z prostého hnědého sukna s rozdělenými suknicemi, plášť si nesla přes ruku a uhlazovala si prošedivělé vlasy. Zavalitá malá sestra se tvářila rozčileně a vrtěla hlavou. „Mořský národ je dopraven do Tearu, Cadsuane. Ke Kameni jsem se ani nepřiblížila, ale slyšela jsem, že vznešený pán Astoril si přestal stěžovat na vrzající klouby a připojil se k Darlinovi. Kdo by si to byl pomyslel, že se Astoril probere a ještě se přidá na Darlinovu stranu? Ulice jsou plné ozbrojenců. Většina z nich se opíjí a pere se s každým, kdo zrovna nebojuje s Atha’an Miere. Ve městě je tolik Mořského národa, jako všude jinde dohromady. Harine byla zděšená. Vletěla na lodě, jakmile si sehnala člun, a čekala, že ji vyhlásí paní lodí a ona pak všechno urovná. Zřejmě není pochyb, že Nesta din Reas je mrtvá.“
Cadsuane nechala malou ženu žvanit. Verin nebyla zdaleka tak nesoustředěná, jak předstírala. Některé hnědé si zakopávaly o vlastní nohy, protože si jich nevšimly, ale Verin byla jednou z těch, jež nosily prostotu jako plášť. Zřejmě byla přesvědčená, že jí to Cadsuane věří, ale pokud bylo třeba něco zdůraznit, udělala to. A zajímavé mohlo být i to, co vynechala. Cadsuane si jí byla méně jistá, než by byla chtěla. Nejistota byla součástí života, ona si však byla nejistá příliš mnoha věcmi, než aby se jí to líbilo.
Naneštěstí musela za dveřmi poslouchat Min a tahle mladá žena nebyla zrovna trpělivá. „Řekla jsem Harine, že to tak nebude,“ namítla a vrazila do pokoje. „Řekla jsem jí, že ji potrestají za dohodu, kterou uzavřela s Randem. Teprve pak se stane paní lodí, a já nepoznám, jestli to bude za deset dní nebo za deset let.“ Min byla štíhlá a hezká, v botách s červenými podpatky dost vysoká a tmavé kučery jí spadaly až na ramena. Měla hluboký ženský hlas, ale nosila chlapecký červený kabát a modré spodky. Kabát měl na klopách a rukávech vyšité barevné květiny a na spodcích byly na vnějších švech proužky, ale pořád to byl kabát a spodky.
„Můžeš jít dál, Min,“ řekla Cadsuane tiše. Když promluvila tímhle tónem, lidé obvykle začali dávat pozor. Tedy ti, kteří ji znali. Min na tvářích naskočily rudé skvrny. „Paní vln už z tvých vidění, obávám se, zjistila vše, co mohla. Ale soudíc z tvého rozrušení jsi možná přečetla něco v aurách někoho jiného a chceš mi sdělit, co jsi viděla?“ Dívčina podivná schopnost byla již několikrát užitečná a určitě bude užitečná i v budoucnosti. Možná. Pokud Cadsuane věděla, Min nelhala o tom, co rozeznává v obrazech a aurách, jež vídala kolem jiných lidí, ale ne vždycky byla vstřícná. Zvlášť když došlo na jedinou osobu, o které by Cadsuane chtěla vědět víc než o všech ostatních.
Červené skvrny nebo ne, Min umíněně zvedla bradu. Od Shadar Logothu se změnila, nebo ta změna možná začala dřív, ale v každém případě to nebyla změna k lepšímu. „Rand chce, abys za ním zašla. Říkal, že tě mám poprosit, abys zase nezačala štěkat.“
Cadsuane se na ni jen dívala a ticho se táhlo. Štěkat? Rozhodně to nebyla změna k lepšímu. „Vyřiď mu, že přijdu, až budu moci,“ pravila nakonec. „A pořádně za sebou zavři dveře, Min.“ Mladá žena otevřela pusu, jako by chtěla ještě něco dodat, ale měla aspoň dost rozumu, aby si to nechala pro sebe. Dokonce předvedla slušné pukrle, i přes ty své směšné boty, a zavřela za sebou dveře. Vlastně s nimi skoro práskla.
Verin znovu zavrtěla hlavou a zasmála se, ale moc vesele to neznělo. „Je do toho mladého muže zamilovaná, Cadsuane, a strčila mu své srdce do kapsy. Půjde za ním, ať řekneš nebo uděláš cokoliv. Obávám se, že se bojí, že kvůli ní skoro umřel, a ty sama dobře víš, jak to dokáže ženu přesvědčit, aby vytrvala.“
Cadsuane stiskla rty. Verin o takových vztazích s muži věděla víc než ona – Cadsuane nikdy nevěřila na rozmazlování svých strážců, jako to dělaly některé zelené, a ostatní muži nikdy nepřicházeli v úvahu – ale hnědá mimoděk zasáhla cíl. Cadsuane si alespoň nemyslela, že druhá sestra ví, že se Min s tím al’Thorovic klukem spojila. Ona sama to věděla jen proto, že si to ta holka v jedné nestřežené chvíli nechala uklouznout. I ta nejpevněji zavřená mušle nakonec vydá masíčko, jakmile člověk trochu nakřápne skořápku. A občas vydala i nečekanou perlu. Ano, Min bude chtít, aby mládenec přežil, ať už ho bude milovat nebo ne, ale Cadsuane to bude chtít víc.
Verin přehodila plášť přes opěradlo vysokého křesla, pak došla k nejbližšímu krbu a natáhla ruce, aby si je mohla ohřát nad plameny. Nedalo se říci, že by Verin plula, ale byla půvabnější, než její tloušťka naznačovala. Kolik z toho byl klam? Každá Aes Sedai se během času skrývala za mnoha maskami. Po nějaké době se jí to stalo zvykem. „Myslím, že situaci v Tearu ještě bude možné vyřešit mírumilovně,“ pravila s očima upřenýma do ohně. Nebo chtěla, aby si to Cadsuane myslela. „Hearne a Simaan začínají být zoufalí, bojí se, že se ostatní vznešení páni vrátí z Illianu a polapí je ve městě. Vzhledem k ostatním možnostem možná budou ochotní přijmout Darlina. Estanda je z tvrdšího těsta, ale pokud by se ji podařilo přesvědčit, že to pro ni bude výhodné –“