„Řekla jsem ti přece, ať se k nim nepřibližuješ,“ přerušila ji přísně Cadsuane.
Baculatá žena na ni překvapeně zamrkala. „Neudělala jsem to. Ulice jsou pořád plné klepů a já vím, jak je poskládat a vymačkat z nich trochu pravdy. Viděla jsem Alannu a Rafelu, schovala jsem se však za chlapíkem, který prodával masové pirožky z káry, než mě mohly zahlédnout. Jsem si jistá, že si mě nevšimly.“ Odmlčela se a očividně čekala, až jí Cadsuane vysvětlí, proč po ní chtěla, aby se vyhýbala i všem ostatním sestrám.
„Musím zajít za klukem, Verin,“ řekla místo toho Cadsuane. To byla ta potíž, když souhlasila, že bude někomu radit. I když se člověku podaří zajistit nejlepší podmínky – alespoň v rámci možností – pořád musel dříve nebo později přijít na zavolání. Nakonec. Ale získala tak aspoň důvod vyhnout se Verinině zvědavosti. Odpověď byla prostá. Když se člověk snaží vyřešit všechny problémy sám, skončí tak, že nevyřeší vůbec nic. A u některých problémů nezáleželo z dlouhodobého hlediska na tom, jak budou vyřešeny. To, že Verin neodpověděla a ona tak měla něco na přemýšlení, ji trochu potěšilo. Když si Cadsuane nebyla někým jistá, chtěla, aby si dotyčný taky nebyl jistý jí.
Verin popadla plášť a odešla z místnosti s ní. Hodlala ji snad doprovodit? Ale přede dveřmi narazily na Nesune, jež si to rázovala chodbou. Když je uviděla, zastavila se. Nejvýš hrstce lidí se kdy podařilo ignorovat Cadsuane, avšak Nesune odvedla dobrou práci a téměř černé oči upřela na Verin.
„Takže jsi zpátky, co?“ I nejlepší hnědé uměly říkat to, co bylo nasnadě. „Jak si vzpomínám, psala jsi o zvířatech z Potopených zemí.“ Což znamenalo, že to Verin udělala. Nesune si pamatovala vše, co kdy uviděla – což byla užitečná schopnost, pokud by si jí byla Cadsuane dost jistá, aby ji mohla využít. „Pán Algarin mi ukázal kůži z velkého hada, který podle něj z Potopených zemí pochází, ale podle mě vypadá stejně jako ten, co jsme ho pozorovaly v…“ Verin se přes rameno bezmocně ohlížela po Cadsuane, když ji vyšší žena odtáhla za rukáv, ale neudělala ani tři kroky a byla po uši ponořená v debatě o nějakém hloupém hadovi.
Byl to pozoruhodný pohled a jistým způsobem znepokojivý. Nesune byla věrná Elaidě, nebo bývala, zatímco Verin patřila k těm, které chtěly Elaidu svrhnout. Nebo patřívala. Teď spolu přívětivě rozprávěly o hadech. Obě složily přísahu věrnosti tomu al’Thorovic klukovi, což se dalo připsat vlivu ťaveren, jenž mimoděk ohýbá vzor kolem sebe, ale stačila taková přísaha, aby přešly rozpory ohledně toho, kdo sedí na amyrlinině stolci? Neboje ovlivňovalo to, že se pohybují v těsné blízkosti ťaveren? Cadsuane by byla moc ráda věděla, co z toho je pravda. Proti ťaveren ji nechránila žádná z jejích ozdob. Pochopitelně nevěděla, co dělají dvě rybičky a jeden měsíček, ale rozhodně nebylo příliš pravděpodobné, že to bude tohle. Mohlo jít prostě jenom o to, že Verin i Nesune byly obě hnědé. Hnědé dokázaly zapomenout na cokoliv, když se pustily do studia. Hadi. Pche! Malé ozdůbky se zahoupaly, jak zakroutila hlavou, než se k odcházejícím hnědým sestrám obrátila zády. Co ten kluk může chtít? Odjakživa dělala poradkyni nerada, ať to bylo nezbytné nebo ne.
Průvan na chodbě rozvlnil nástěnné koberce na stěnách. Všechny koberce byly ve starém stylu a bylo na nich vidět, že je mnohokrát sundávali ze stěn a zase věšeli zpátky. Zámek se rozrůstal jako nesouvislý statek, nebyl postaven naráz, pokaždé, když rodina získala nějaký majetek a přibylo jejích členů, přistavovalo se. Rod Pendaloanů nebyl nikdy bohatý, ale bývaly doby, kdy byl hodně početný. Výsledek byl vidět nejen na odřených, staromódních nástěnných kobercích. Římsy byly natřené jasnými odstíny červené, žluté a modré, ale chodby byly různé šířky a výšky a občas se nestýkaly zrovna v pravém úhlu. Okna, z nichž byl kdysi výhled na pole, se nyní otevírala na nádvoří, obvykle byla holá, jen občas před nimi stály lavice, a byla tady čistě jenom kvůli světlu. Občas se z jednoho místa na druhé dalo dojít pouze přes zastřešené sloupořadí vedoucí přes některé nádvoří. Sloupy byly nejčastěji dřevěné, i když byly odvážně pomalované i tam, kde nebyly vyřezávané.
V jednom takovém sloupořadí s tlustými zelenými sloupy stály dvě sestry a pozorovaly hemžení na nádvoří dole. Aspoň se dívaly, když Cadsuane otevřela dveře. Beldeine si jí všimla, narovnala se a zacukala za šátek se zelenými třásněmi, který nosila necelých pět let. Byla hezká, s vysedlými lícními kostmi a zešikmenýma hnědýma očima, a ještě nezískala bezvěkost, takže vypadala mladší než Min, zvlášť když po Cadsuane vrhla mrazivý pohled a vyrazila na opačnou stranu sloupořadí.
Merise, její společnice, se za ní pobaveně usmála a popotáhla si za svůj šátek se zelenými třásněmi. Byla vysoká a obvykle velmi vážná, vlasy měla stažené z bledé tváře a neusmívala se příliš často. „Beldeine si začíná dělat starosti, že ještě nemá strážce,“ poznamenala s tarabonským přízvukem, když se Cadsuane postavila vedle ní, i když modré oči upřela zpátky na nádvoří. „Zřejmě uvažuje o nějakém asha’manovi, pokud nějakého najde. Řekla jsem jí, ať si promluví s Daigian. Jestli jí Daigian nepomůže, pomůže to aspoň jí.“
Všichni strážci, které měly s sebou, se sešli na kamenném nádvoří a přes zimu byli jen v košilích. Většina seděla na barevných dřevěných lavicích a pozorovala dva muže cvičící s dřevěnými meči. Jahar, jeden z Merisiných tří strážců, byl pohledný, opálený mladý muž. Stříbrné zvonečky, které měl zavěšené na dvou dlouhých copech, cinkaly, jak zuřivě útočil. Pohyboval se jako útočící černý chřestýš. Vzduch se ani nehnul, ale osmihrotá hvězda připomínající zlatou kompasovou růžici se Cadsuane přitiskla k vlasům. Kdyby ji držela v ruce, citila by, jak se třese. Ale ona už věděla, že Jahar je asha’man, a hvězdička by jí neukázala na něj, jen jí prozradila, že je v blízkosti muž, jenž dokáže usměrňovat. Cadsuane zjistila, že hvězdička se třese tím víc, čím silněji dokáže dotyčný usměrňovat. Jaharův protivník, velmi vysoký, širokoplecí muž s kamenným obličejem a spletenou koženou čelenkou, která mu držela na spáncích prošedivělé, po ramena dlouhé černé vlasy, nebyl druhý asha’man, ale byl svým způsobem stejně nebezpečný. Lan nevypadal, že se dokáže rychle pohnout, ale… jako by plul. Jeho čepel, vlastně svazek prutů, byla vždy včas na místě, aby odrazila Jaharovu, a vždy mladého muže nepatrně rozhodila.
Náhle Lan udeřil Jahara do boku, až to prásklo, a být to ocel, byl by mladší muž mrtvý. Teď se jen otřásl, a Lan už byl zase připravený a dlouhou čepel držel oběma rukama. Nethan, další Merisin strážce, vyskočil. Byl to hubený chlapík s bílými vlasy na spáncích, a ač byl vysoký, Lan byl pořád o dlaň vyšší. Jahar ho odehnal, znovu zvedl cvičnou čepel a hlasitě se dožadoval dalšího kola.