„Jak to Daigian zvládá?“ zeptala se Cadsuane.
„Lépe, než jsem čekala,“ přiznala Merise. „Příliš se zdržuje ve svém pokoji, ale pláče v soukromí.“ Pohledem přelétla od mužů tančících s meči k lavici, na níž seděl Verinin rozložitý šedovlasý Tomas vedle prošedivělého chlapíka s chomáčky vlasů. „Damer na ni chtěl zkusit léčení, ale Daigian odmítla. Sice ještě nikdy neměla strážce, ale ví, že truchlit nad mrtvým strážcem znamená, že na něj vzpomínáš. Překvapilo mě, že Corele vůbec napadlo to zkusit.“
Tarabonská sestra potřásla hlavou a opět se zadívala na Jahara. Strážci jiných sester ji příliš nezajímali, alespoň ne tolik jako její. „Asha’mani truchlí stejně jako strážci. Napadlo mě, že Jahar a Damer se možná řídí příkladem ostatních, avšak Jahar tvrdil, že je to i jejich způsob. Pochopitelně jsem se do toho nepletla, ale dívala jsem se, jak na památku Daigianina mladého Ebena pijí. Jeho jméno neřekli, ale připravili pro něj plný pohár vína. Bassane a Nethan vědí, že jednou můžou umřít, a přijímají to. Jahar čeká, že zemře. Čeká to každý den. Pro něho je každá hodina zcela určitě tou poslední.“
Cadsuane se stěží ovládla, aby se na druhou ženu nepodívala. Merise takhle dlouze mluvívala málokdy. Teď se tvářila nevzrušeně, ale něco ji rozrušilo. „Vím, že pracuješ na propojení s ním,“ pronesla Cadsuane opatrně. Opatrnost byla na místě, když došlo na strážce jiné sestry. Proto také hleděla na nádvoří a mračila se. „Už ses rozhodla, jestli ten al’Thorovic kluk v Shadar Logothu uspěl? Opravdu se mu podařilo očistit mužskou polovici pravého zdroje?“
Corele také nacvičovala propojení s Damerem, ale žlutá se tolik soustředila na své marné úsilí přijít na to, jak udělat se saidínem to, co on dělal se saidarem, že by si nevšimla, ani kdyby jí špína Temného natekla do krku. Škoda že nezískala šátek o padesát let později, jinak by se byla s jedním z těch mužů spojila sama a nemusela by se ptát. Ale padesát let by znamenalo, že by Norla zemřela v malém domečku v Černých horách dřív, než Cadsuane Melaidhrin vůbec vstoupila do Věže. To by změnilo velkou část dějin. Například by bylo nepravděpodobné, že by se ocitla v této chvíli na tomto místě. A tak se opatrně vyptávala a čekala.
Merise dlouho jen mlčky stála, pak si povzdechla. „Nevím, Cadsuane. Saidar je klidný oceán, jenž tě donese, kam budeš chtít, pokud znáš proudy a necháš se jimi nést. Saidín… Je jako lavina hořícího kamení. Bortící se hory ledu. Působí klidněji, než když jsem se s Jaharem poprvé propojila, ale v tom chaosu se schová cokoliv. Cokoliv.“
Cadsuane kývla. Nebyla si jistá, zda čekala jinou odpověď. Proč by měla něco určitého zjistit o jedné ze dvou nejdůležitějších věcí na světě, když to nezjistila u mnohem prostších záležitostí? Na nádvoří se Lan zastavil, a tentokrát Jahara neudeřil, jen se dřevěnou čepelí dotkl jeho krku, znovu se odvlnil a postavil se do střehu. Nethan opět vstal a Jahar ho opět zahnal, rozzlobeně zvedl meč a také se připravil. Bassane, Merisin třetí strážce, malý, rozložitý chlapík, skoro stejně osmahlý sluncem jako Jahar, ačkoli byl Cairhieňan, se zasmál a učinil hrubou poznámku o příliš ctižádostivých mužích zakopávajících o vlastní meče. Tomas a Damer si vyměnili pohled a zakroutili hlavou. Muži v jejich věku se obvykle posměšků už dávno vzdali. Opět se rozeznělo třískání dřeva o dřevo.
Ostatní čtyři strážci nebyli jediné Lanovo a Jaharovo obecenstvo na nádvoří. Štíhlá dívka s černými vlasy spletenými do dlouhého copu, nervózně sedící na červené lavici, byla důvodem, proč se Cadsuane zamračila. To dítě bude muset mávat svým prstenem s Velkým hadem lidem pod nosem, aby jí uvěřili, že je Aes Sedai, jíž byla, byť jen technicky vzato. Nešlo jen o to, že Nyneiva měla pořád ještě dívčí tvářičku. Beldeine také stále vypadala velmi mladě. Nyneiva na lavici přímo nadskakovala a vypadala, že každou chvíli vyskočí docela. Občas pohnula rty, jako by někoho povzbuzovala, a občas mávala rukama, jako by chtěla Lanovi ukázat, jak má pohnout mečem. Byla pošetilá, překypovala vášní a jen málokdy předváděla, že má mozek v hlavě. Min nebyla jediná žena, jež kvůli muži hodila hlavu i srdce do studny. Podle zvyklostí zaniklého Malkieru ukazovala červená tečka na Nyneivině čele, že se za Lana provdala, třebaže žluté si své strážce braly za muže málokdy. Vlastně to dělalo jen málo sester. A Lan samozřejmě nebyl Nyneiviným strážcem, jakkoliv oba předstírali opak. Komu patřil, tomu se oba vyhýbali jako zloději plížící se nocí.
Zajímavější a znepokojivější byly šperky, které Nyneiva nosila, dlouhý zlatý náhrdelník a tenký zlatý pás s odpovídajícími náramky a prsteny, jejichž křiklavě rudé, zelené a modré kameny se tloukly s jejími žlutě prostřihávanými šaty. A na levé ruce pak měla i ten prapodivný kousek, zlaté prsteny spojené plochými řetízky se zlatým náramkem. To byl angrial, mnohem silnější než Cadsuanin ptáček. Ostatní se také hodně podobaly jejím ozdobám, byly to ter’angrialy a nepochybně byly vyrobené ve stejné době, během Rozbití světa, kdy se proti Aes Sedai mohl obrátit kdekdo, a zvláště muži, kteří dokázali usměrňovat. Zvláštní pomyšlení, že i oni se nazývali Aes Sedai. Bylo to jako potkat se s mužem jménem Cadsuane.
Otázkou – její dopoledne zřejmě bylo plné otázek, a to slunce ještě nevystoupilo do poloviny své dráhy – otázkou bylo, jestli ta holka nosí své šperky kvůli tomu al’Thorovic klukovi nebo kvůli asha’manům. Nebo kvůli Cadsuane Melaidhrin? Nyneiva předváděla svou věrnost mladému muži ze své vesnice a také to, že se před ním má na pozoru. Nakonec měla mozek, když se rozhodla ho používat. Avšak než bude tato otázka zodpovězena, bylo by příliš nebezpečné holce důvěřovat. Potíž byla v tom, že poslední dobou jen máloco nevypadalo nebezpečné.
„Jahar začíná sílit,“ podotkla znenadání Merise.
Cadsuane se na druhou zelenou zamračila. Sílit? Mladému muži se košile začínala lepit na záda, kdežto Lan se ani nezadýchal. Pak pochopila. Merise mínila jedinou sílu. Cadsuane však jenom tázavě zvedla obočí. Nevzpomínala si, kdy naposledy dala najevo šok. Docela dobře to mohlo být tenkrát v Černých horách, kdy začala sbírat ozdoby, jež nyní nosila.
„Nejdřív jsem si myslela, že kvůli tomu, jak se asha’mani cvičí, nucením, už získal plnou sílu,“ pokračovala Merise a mračila se na muže se cvičnými meči. Ne, mračila se na Jahara. Jenom nepatrně svraštila oči, ale plné mračení si nechávala pro ty, kteří ji mohli vidět a poznat, jak se zlobí. „V Shadar Logothu jsem si myslela, že si to jenom představuju. Před několika dny jsem byla zpola přesvědčená, že se mýlím. Teď si jsem jistá tím, že mám pravdu. Jestli muži získávají sílu skoky a záchvaty, nedá se poznat, jak silní nakonec budou.“
Pochopitelně nevyslovila to, co jí dělalo starosti doopravdy: že by nakonec mohl být silnější než ona. Vyslovit něco takového bylo nemyslitelné na mnoha úrovních, a i když si Merise poněkud zvykla na to, že dělá nemyslitelné věci – většina sester by omdlela při pouhém pomyšlení na to, že se spojí s mužem, jenž umí usměrňovat – vždycky je nerada říkala nahlas. Cadsuane to nevadilo, ale mluvila klidně. Světlo, jak nenáviděla, když si musela dávat pozor na jazyk. Tedy nenáviděla to, že je to vůbec nutné.
„Vypadá spokojený, Merise.“ Merisini strážci byli vždycky spokojení. Zacházela s nimi dobře.