„Je rozčilený kvůli…“ Dotkla se spánku, jako by sahala na uzlíček pocitů, které cítila skrze pouto. Opravdu byla rozrušená! „Ne vzteklý, rozzuřený.“ Sáhla do zeleně vyšívaného koženého váčku u pasu a vyndala malý smaltovaný špendlík, zlatočervenou postavu připomínající hada s nohama a lví hřívou. „Nevím, kde to ten al’Thorovic mládenec sebral, ale dal to Jaharovi. U asha’manů se to zřejmě rovná získání šátku. Musela jsem mu to samozřejmě sebrat. Jahar je stále ve stadiu, kdy se musí naučit přijímat pouze to, co mu řeknu, že smí. Ale je kvůli tomu tak podrážděný… Mám mu to vrátit? Pak by to vlastně dostal ode mne.“
Cadsuane zvedla obočí dřív, než se ovládla. Merise se jí ptá na radu ohledně svého strážce! Cadsuane o něm pochopitelně začala mluvit, ale taková intimnost byla… Nemyslitelná? Pche! „Jsem si jistá, že ať se rozhodneš jakkoliv, bude to správné.“
Ještě se naposledy podívala na Nyneivu a odešla. Vysoká žena hladila palcem smaltovaný špendlík a mračila se na nádvoří. Lan právě Jahara znovu porazil, jenže on se hned zase připravil a požadoval další kolo. Ať už se Merise rozhodne jakkoliv, Cadsuane již zjistila jednu věc, která se jí nelíbila. Hranice mezi Aes Sedai a strážci byla vždycky stejně jasná jako jejich vztah. Aes Sedai velely a strážci poslouchali. Ale pokud se Merise, ze všech lidí právě ona, rozmýšlela nad špendlíkem – Merise, která své strážce zvládala pevnou rukou – pak bude třeba vytyčit nové hranice, přinejmenším se strážci, kteří dokážou usměrňovat. Nebylo příliš pravděpodobné, že by spojování s nimi skončilo. Beldeine toho byla důkazem. Lidé se nikdy opravdu nemění, ale svět ano, a s děsivou pravidelností. Člověk se s tím prostě musel smířit nebo se s tím aspoň musel naučit žít. Občas, s trochou štěstí, mohl člověk ty změny ovlivnit, ale i když by jednu zastavil, jen by se objevila další.
Jak se dalo očekávat, dveře do pokojů al’Thorovic kluka nebyly nehlídané. Samozřejmě tam byla Alivia, seděla na lavici vedle dveří, ruce trpělivě složené v klíně. Světlovlasá Seanchanka se ustanovila jakýmsi chlapcovým ochráncem. Alivia věřila, že ji vysvobodil z obojku damane, jenže toho bylo víc. Kupříkladu Min ji nesnášela a nebyla v tom obvyklá žárlivost. Alivia nejspíš ani nevěděla, co muži se ženami dělávají, když se ocitnou o samotě. Ale mezi ní a klukem bylo nějaké spojení, jež se projevovalo v pohledech, které z její strany byly odhodlané a z jeho plné naděje, jakkoliv tomu bylo těžké věřit. Dokud Cadsuane nezjistí, o co tady jde, nehodlala je od sebe oddělit. Alivia upřela na Cadsuane pronikavé modré oči a pozorovala ji s uctivou ostražitostí, ale nepovažovala ji za nepřítele. S těmi, v nichž viděla nepřátele al’Thorovic kluka, udělala krátký proces.
Druhá žena na stráži byla stejně velká jako Alivia, ale víc se od sebe lišit nemohly, a nejen proto, že Elza měla hnědé oči a hladkou, bezvěkou tvář Aes Sedai, kdežto Alivia měla v koutcích očí vějířky vrásek a několik bílých vlasů. Jakmile Elza uviděla Cadsuane, vyskočila, narovnala se přede dveřmi a přitáhla si k ramenům šátek. „Není sám,“ oznámila mrazivě.
„Hodláš mi stát v cestě?“ zeptala se jí Cadsuane stejně chladně. Andorská zelená jí měla ustoupit z cesty. Elza stála tak hluboko pod ní v jediné síle, že neměla ani zaváhat, natož aby čekala na rozkaz, ale ona se rázně rozkročila a navíc se ještě rozohnila.
Byla to obtížná situace. Dalších pět sester v zámku odpřisáhlo klukovi věrnost a ty, jež byly věrné Elaidě, na Cadsuane hleděly, jako kdyby ji podezíraly z toho, že s ním nemá čisté úmysly. Což vyvolávalo otázku, proč to nedělá Verin. Ale jenom Elza se jí snažila zabránit v přístupu k němu. Navíc páchla žárlivostí, což nedávalo smysl. Nemohla si přece myslet, že se hodí lépe k tomu, aby mu radila, než Cadsuane, a pokud by se objevil sebemenší náznak, že Elza po klukovi touží jako po muži či strážci, Min už by vyletěla. V tom měla ta holka dokonale vybroušené instinkty. Cadsuane by byla skřípala zuby, kdyby byla takový typ ženy.
V okamžiku, kdy už si myslela, že bude muset Elze nařídit, ať jí uhne, se Alivia předklonila. „Poslal pro ni, Elzo,“ protáhla. „Bude se zlobit, když ji nepustíme dál. Bude se zlobit na nás, ne na ni. Pusť ji dál.“
Elza se na Seanchanku podívala koutkem oka a opovržlivě zkřivila ret. Alivia stála v jediné síle vysoko nad ní – vlastně stála i vysoko nad Cadsuane – ale byla to divoženka a podle Elzina názoru i lhářka. Tmavovlasá žena zřejmě nedokázala uvěřit, že Alivia bývala damane, natož zbytku příběhu. Přesto se nejdřív podívala na Cadsuane a pak na dveře za sebou a upravila si šátek. Očividně nechtěla kluka rozčílit.
„Podívám se, jestli je na tebe připravený,“ prohlásila málem trucovitě. „Pohlídej ji tu,“ nařídila Alivii ostře, než se otočila a zlehka zaťukala na dveře. Z druhé strany se ozval mužský hlas a ona dveře otevřela jen natolik, aby mohla proklouznout dovnitř, a zaseje za sebou zavřela.
„Musíš jí odpustit,“ řekla Alivia tím protivně pomalým, měkkým seanchanským přízvukem. „Myslím, že jenom bere příliš vážně svou přísahu. Není zvyklá na posluhování komukoliv.“
„Aes Sedai drží své slovo,“ opáčila Cadsuane suše. Z té ženy měla pocit, že sama mluví rychle a rázně jako Cairhieňanka! „Musíme.“
„Asi ano. Jen abys věděla, já taky držím slovo. Dlužím mu všechno, co ode mě bude chtít.“
Byla to fascinující chvíle a upřímná, ale než jí mohla Cadsuane využít, Elza se vrátila. Za ní přicházel Algarin, bílou bradku měl zastřiženou do špičky. Cadsuane se mírně uklonil a v úsměvu se mu prohloubily vrásky. Na sobě měl tmavý soukenný plášť, ušitý už dávno, takže na něm nyní volně visel, a vlasů měl již pomálu. Neexistoval způsob, jak zjistit, proč šel al’Thorovic kluka navštívit.
„Teď tě přijme,“ vyjela Elza ostře.
Cadsuane málem zuby zaskřípala. Alivia bude muset počkat. A Algarin též.
Když Cadsuane vstoupila, kluk stál. Byl téměř stejně vysoký a širokoplecí jako Lan a měl na sobě černý kabát se zlatým krumplováním na rukávech a vysokém límci. Příliš se podobal kabátu asha’mana, jen s přidanou výšivkou, aby se to Cadsuane líbilo, ale neřekla nic. Kluk se zdvořile uklonil, uvedl ji ke křeslu s poduškou se střapci, stojícímu u ohně, a zeptal se jí, dá-li si víno. To ve džbánu, jenž stál na servírovacím stolku spolu se dvěma poháry, již vychladlo, ale mohl poslat pro další. Pracovala dost tvrdě na tom, aby ho přinutila chovat se civilizovaně. Kabát si mohl nosit, jaký chtěl. Bylo třeba ho vést v jiných důležitějších záležitostech. Nebo ho k nim dostrkat, dotáhnout, bude-li třeba. Nehodlala marnit čas ani řeči na jeho šaty.
Zdvořile sklonila hlavu a víno odmítla. Pohár vína nabízel mnoho příležitostí – dalo se z něj upít, když se potřebovala na chvíli zamyslet, mohla se do něj dívat, když chtěla schovat oči – ale tohoto mladého muže bylo třeba neustále sledovat. Z jeho tváře se dalo vyčíst stejně málo jako z tváře sestry. S těmi tmavorudými vlasy a modrošedýma očima by se mohl vydávat za Aiela, ale jen málokterý Aiel měl v očích takový chlad. Vedle nich vypadala dopolední obloha, na niž prve hleděla, rozhodně příjemně teplá. A teď byly jeho oči chladnější než před Shadar Logothem. Naneštěstí také tvrdší. A taky… unavenější.
„Algarin měl bratra, který dokázal usměrňovat,“ řekl a obrátil se k druhému křeslu. Jak se otáčel, zavrávoral. Se smíchem se zachytil křesla a předstíral, že zakopl o vlastní nohu, ale nebyla to pravda. A nechopil se saidínu – viděla, jak se zapotácel, když to udělal – jinak by ji byly její ozdoby varovaly. Corele říkala, že aby se vzpamatoval ze svého zážitku v Shadar Logothu, potřebuje spát. Světlo, potřebovala toho kluka udržet naživu, jinak by bylo vše marné.