„Já vím,“ opáčila. A protože mu Algarin zřejmě prozradil všechno, dodala: „To já Emarina chytila a odvedla ho do Tar Valonu.“ Podle některých bylo zvláštní, že jí za to byl Algarin vděčný, ale jeho mladší bratr přežil zkrocení o deset let, když mu pomohla se s tím vyrovnat. Bratři si byli velmi blízcí.
Kluk se usadil do křesla a nazvedl obočí. Tohle nevěděl. „Algarin se chce nechat vyzkoušet,“ řekl.
Vyrovnaně, klidně opětovala jeho pohled a mlčela. Algarinovy děti měly vlastní rodiny, tedy ty, které byly dosud naživu. Možná byl připraven předat tento kus země svým potomkům. V každém případě o jednoho muže, který dokáže usměrňovat, víc nebo míň, na tom v této chvíli nezáleželo. Pokud by nešlo o kluka, který na ni teď hleděl.
Po chvíli pohnul bradou, jak nepatrně kývl. On ji snad zkouší? „Nemusíš se bát, že bych ti někdy neřekla, když se chováš jako blbec, chlapče.“ Většina lidí si to zapamatovala hned, jak se poprvé setkala s jejím ostrým jazykem. Tento mladý muž vyžadoval, aby mu to čas od času připomínala. Zabručel. Mohl to být smích. Mohlo to být z lítosti. Připomněla si, že od ní chce, aby ho něčemu naučila, i když zřejmě nevěděl co. Nebylo to důležité. Měla dlouhý seznam, z něhož mohla vybírat, a to teprve začala.
Tvář měl jako vytesanou z kamene, ale vyskočil z křesla a začal přecházet sem a tam mezi krbem a dveřmi. Ruce měl sepjaté za zády. „Mluvil jsem s Alivií o Seanchanech,“ začal. „Svoje vojsko nazývají Vždyvítězné vojsko z dobrého důvodu. Nikdy neprohráli jedinou válku. Bitvu ano, ale nikdy ne válku. Když prohrají bitvu, posadí se a přemýšlejí o tom, co udělali špatně nebo co udělal nepřítel správně. Pak změní to, co je potřeba změnit, tak aby vyhráli.“
„Moudrý způsob,“ podotkla, když proud slov ustal. Očividně očekával nějakou poznámku. „Znám muže, kteří dělají totéž. Kupříkladu Davram Bashere. Gareth Bryne, Rodei Ituralde, Agelmar Jagadský. Dokonce i Pedron Niall to dělal stejně, když ještě žil. Všichni jsou považováni za velké vojevůdce.“
„Ano,“ řekl a nezastavil se. Nepodíval se na ni, možná ji ani neviděl, ale poslouchal. Musela doufat, že ji i vnímá. „Pět mužů, všechno velcí vojevůdcové. Seanchané to dělají všichni. Tak to u nich chodí tisíc let. Změní, co se změnit dá, ale nevzdávají se.“
„Uvažuješ o tom, že je nelze porazit?“ otázala se klidně. Klid se vždycky hodil, dokud člověk nepozná všechna fakta, a pak obvykle taky.
Kluk se k ní otočil, ztuhlý a s očima jako led. „Nakonec je porazím,“ procedil a snažil se mluvit zdvořile. Aspoň to bylo k dobrému. Čím méně často mu bude muset dokazovat, že dokáže potrestat, a taky potrestá, každý přestupek proti svým pravidlům, tím lépe. „Ale –“ Odmlčel se a zavrčel, jak dveřmi na chodbu pronikly zvuky hádky.
Vzápětí se dveře rozlétly a dovnitř zacouvala Elza, stále hlasitě namítající a snažící se rozpřaženýma rukama zastavit dvě sestry. Erian, s obvykle bledou tváří celou rudou, ji fyzicky tlačila před sebou. Sarene, žena tak krásná, že vedle ní Erian vypadala docela obyčejně, se tvářila ještě chladněji, jak se dalo čekat od bílé, ale rozčileně potřásala hlavou, až jí barevné korálky v copáncích chrastily. Sarene uměla být řádně vzteklá, i když se obvykle přísně ovládala.
„Bartol a Rashan přicházejí,“ prohlásila Erian hlasitě a z rozrušení byl její illiánský přízvuk zvlášť silný. To byli její dva strážci, kteří zůstali v Cairhienu. „Neposlala jsem pro ně, ale někdo s nimi cestoval. Před hodinou jsem cítila, jak jsou najednou blíž, a nyní jsou zase o něco blíž. Přicházejí k nám.“
„Můj Vitalien se taky blíží,“ dodávala Sarene. „Bude tu, myslím, za několik hodin.“
Elza spustila ruce, i když podle toho, jak se držela, se na obě sestry zlobně mračila. „Můj Feril tu bude taky brzy,“ zamumlala. Její jediný strážce. Povídalo se, že jsou manželé, a zelené, které se vdaly, si málokdy zároveň braly jiné strážce. Cadsuane napadlo, zda by promluvila, pokud by to neudělaly ostatní.
„Nečekal jsem je tak brzy,“ řekl kluk tiše. Tiše, ale zněla z toho ocel. „Ale neměl bych čekat, že na mě události počkají, že, Cadsuane?“
„Události nečekají nikdy na nikoho,“ pravila vstávajíc. Erian sebou trhla, jako by si jí právě všimla, i když Cadsuane si byla jistá, že má tvář stejně nehybnou jako kluk. A možná i stejně kamennou. Co přivádí strážce z Cairhienu sem a kdo s nimi cestuje, mohlo znamenat problémy, ale ona usoudila, že od kluka dostala odpověď a bude muset velmi pečlivě zvážit, co mu poradí. Občas byly otázky ožehavější než odpovědi.
24
Bouře sílí
Okny do Randovy ložnice mělo pronikat odpolední slunce, ale venku pršelo a všechny lampy byly zapálené, aby zahnaly houstnoucí šero. Okenními tabulkami rachotil hrom. Od Dračí stěny se rychleji než cválající kůň přihnala zuřivá bouře a znovu přinesla zimu, až se déšť pomalu měnil ve sníh. Do domu bušily kapky mrznoucího deště a přes oheň planoucí v krbu byl v místnosti lezavý chlad.
Rand ležel v posteli, nohy v holínkách položené na přehozu, zíral na baldachýn a snažil se uspořádat si myšlenky. Bouře venku si mohl nevšímat, ale Min, choulící se mu k boku, to bylo něco zhola jiného. Nesnažila se ho rozptylovat, dělala to úplně mimoděk. Co si s ní počne? A s Elain a Aviendhou? Ty dvě cítil v hlavě jenom nejasně, protože byly až v Caemlynu. Aspoň předpokládal, že jsou stále ještě v Caemlynu. Když došlo na ty dvě, nebyly předpoklady právě nejbezpečnější. V této chvíli jen zhruba vnímal směr, kde byly, a to, že jsou naživu. Min se mu ale pevně tiskla k boku a z pouta cítil stejné chvění jako z jejího živoucího těla. Nebylo už příliš pozdě, aby Min udržel v bezpečí, aby udržel v bezpečí Elain a Aviendhu?
Proč si myslíš, že dokážeš kohokoliv udržet v bezpečí? zašeptal mu v hlavě Luis Therin Telamon. Z mrtvého šílence se stal dobrý přítel. Všichni umřeme. Jen doufej, že je nezabiješ ty. Nebyl příjemný přítel, jenom přítel, jehož se nemohl zbavit. Už se nebál, že Min, Elain nebo Aviendhu zabije, o nic víc, než se bál, že zešílí. Tedy aspoň že zešílí víc, než už byl, s mrtvým mužem v hlavě a občas zamlženým obličejem, který téměř poznával. Odváží se na něco z toho zeptat Cadsuane?
Nikomu nevěř, zamumlal Luis Therin a zasmál se. Včetně mě.
Min ho bez varování praštila do žeber, až zachroptěl. „Začínáš být melancholický, ovčáku,“ zavrčela. „Jestli si děláš starosti kvůli mně, tak přísahám, že…“ Min uměla vrčet na mnoho způsobů a každý odpovídal jinému pocitu, jenž plynul poutem. Teď od ní cítil slabé podráždění navíc prodchnuté obavami a občas ho popíchlo cosi ostrého, jak mu nechtěla přímo utrhnout hlavu. Taky uměla vrčet, až se rozesmál nad tím, jaké z pouta plynulo pobavení, i když se už hodně dlouho nesmál, a někdy vrčela hrdelně, z čehož se mu rozbouřila krev v žilách.
„Teď ani náhodou,“ varovala ho, než stačil pohnout rukou, kterou jí podpíral záda, vyskočila z postele a káravě si popotáhla vyšívaný kabát. Od chvíle, kdy se s ním spojila, mu uměla číst myšlenky ještě lépe, a to byla předtím hodně dobrá. „Co s nimi budeš dělat, Rande? Co udělá Cadsuane?“ Za okny proletěl blesk dost jasný, aby přerazil světlo lamp, a okenní tabulkou zatřásl hrom.