Min stála uprostřed, držela Loialovu ruku ve svých a usmívala se na něj. Musela ho držet oběma rukama a stejně ji ani zdaleka nezakryla. Loialovi chybělo jenom půl lokte, aby se hlavou neotíral o strop. Měl na sobě čistý kabát z tmavomodrého sukna, jenž se mu rozšiřoval přes baňaté kalhoty k vrškům po kolena vysokých holínek, ale pro jednou neměl kapsy nadité knihami. Oči o velikosti podšálků se mu při pohledu na Randa rozzářily a začal se usmívat od ucha k uchu. Štětičky na uších mu vyčnívaly z husté kštice a chvěly se mu radostí.
„Urozený pán Algarin má ogierské hostovské pokoje, Rande,“ zahřměl hlasem připomínajícím velký buben. „Umíš si to představit? Má jich šest! Pochopitelně se nějakou dobu nepoužívaly, ale každý týden je větrají, takže nejsou zatuchlé, a povlečení je dobré, lněné. Už jsem si myslel, že se zase budu krčit v posteli pro lidi. Hmm. Nezůstaneme tu dlouho, že ne?“ Trochu svěsil dlouhé uši a nejistě jimi zastříhal. „Myslím, že bychom neměli. Totiž, mohl bych si zvyknout na to, že mám opravdickou postel, a to by nešlo, když mám zůstat s tebou. Chci říct… Tedy, ty víš, co myslím.“
„Ano, vím,“ přitakal Rand tiše. Mohl se nad ogierovými obavami zasmát. Měl by se tomu zasmát. Ale poslední dobou mu smích nějak unikal. Spletl kolem místnosti síť proti odposlouchávání a zauzlil ji, aby mohl saidín propustit. Poslední stopy nevolnosti okamžitě zmizely. Obvykle nevolnost s trochou námahy ovládal, ale nemělo smysl se namáhat, když to nebylo nutné. „Nenavlhla ti nějaká knížka?“ Loialovou hlavní starostí hned po příchodu byly jeho knihy.
Randovi náhle došlo, že na to, co udělal, myslel jako na předení sítě. Tak by to podal Luis Therin. Takové věci se stávaly až příliš často, obraty druhého muže se měnily ve věty, které mu táhly hlavou, a jeho vzpomínky se mísily s Randovými. On byl Rand al’Thor, ne Luis Therin Telamon. Spletl ochranu a zavázal tkanivo, nespředl síť a nezauzlil ji. Ale obojí mu přišlo stejně příhodné.
„Namočily se mi Eseje Willima z Maneches,“ postěžoval si znechuceně Loial a prstem tlustým jako klobása si přetřel horní ret. Nedával si pozor při holení, nebo mu pod širokým nosem začínal rašit knír? „Možná se na stránkách udělají skvrny. Neměl jsem být tak neopatrný, ne s knihou. A moje poznámky zvlhly také. Ale inkoust se nerozpil. Všechno se dá přečíst, ale opravdu si musím vyrobit pouzdro, abych ochránil…“ Pomalu se zamračil a dlouhé obočí mu viselo až na tváře. „Vypadáš velmi unaveně, Rande. Vypadá velice unaveně, Min.“
„Moc pracoval, ale teď již odpočívá,“ bránila ho Min a Rand se usmál. Trošičku. Min ho bude vždycky bránit, i před přáteli. „A ty odpočíváš, ovčáku,“ dodala, pustila Loialovu velkou ruku a dala si pěsti v bok. „Sedni si a odpočiň si. Tak se posaď, Loiale. Jestli na tebe budu muset takhle koukat nahoru, dostanu do krku křeč.“
Loial se zasmál, znělo to jako býčí řev, a pochybovačně se zadíval na křesla s rovnými opěradly. Ve srovnání s ním vypadala jako pro děti. „Ovčáku. Ani nevíš, jak velice rád slyším, že mu tak říkáš, Min.“ Opatrně se posadil. Prostě vyřezávané křeslo pod ním zavrzalo a kolena měl až pod bradou. „Promiň, Rande, ale je to legrační a v posledních měsících jsem se moc nenasmál.“ Křeslo vydrželo. Loial se rychle podíval ke dveřím a trochu příliš hlasitě dodaclass="underline" „Karldin nemá žádný smysl pro humor.“
„Můžeš mluvit otevřeně,“ upozornil jej Rand. „Jsme v bezpečí za… za ochranou.“ Skoro řekl za štítem, což nebylo totéž. Akorát že on věděl, že je.
Na sezení byl příliš utahaný, stejně jako byl příliš unavený, než aby v noci klidně usnul – únavou ho až bolelo v kostech – a tak zůstal stát před krbem. Vítr v komíně rozdmýchával plameny v ohništi a do místnosti občas zanesl kouř. Do oken stále narážel déšť, ale hromobití se přesunulo dál. Bouřka možná končila. Rand sepjal ruce za zády a otočil se. „Co řekli starší, Loiale?“
Místo aby Loial odpověděl přímo, zadíval se na Min, jako kdyby hledal povzbuzení nebo podporu. Ona seděla s nohou přes nohu na krajíčku modrého křesla. Na ogiera se usmála a kývla, a on si ztěžka povzdychl, jako by to byl vítr vanoucí z hluboké jeskyně. „S Karldinem jsme navštívili všechny državy, Rande. Všechny až na Državu Šangtaj, pochopitelně. Tam jsem jít nemohl, ale všude jsme nechali zprávu a Daiting není od Šangtaj daleko. Někdo ji tam doručí. Velký pařez se sejde v Šangtaji a to přiláká davy. Tohle je poprvé, co se má pařez sejít za tisíc let, poprvé od doby, kdy lidé bojovali ve stoleté válce, a Šangtaj byla na řadě. Musí zvážit něco velice důležitého, ale nikdo mi nechce říct, kvůli čemu byl svolán. O pařezu ti neřeknou, dokud ti nenarostou vousy,“ zamručel a přejel si úzký proužek strniště na široké bradě. Očividně hodlal svůj nedostatek napravit, ačkoli si nebyl jistý, zda to dokáže. Loialovi bylo devadesát, jenomže na ogiera byl ještě kluk.
„Co starší?“ zopakoval Rand trpělivě. S Loialem musel mít člověk trpělivost, ostatně jako s každým ogierem. Oni nevnímali čas stejně jako lidé – který člověk by po tisíci letech uvažoval o tom, kdo je na řadě? – a Loial uměl být zdlouhavý, pokud dostal sebemenší příležitost. Hodně zdlouhavý.
Zatřásly se mu štětičky na uších a znovu se podíval na Min. Ona se na něj povzbudivě usmála. „Inu, jak jsem říkal, navštívil jsem všechny državy kromě Šangtaj. Karldin dovnitř nešel. Radši spal každou noc pod keřem, než by se nechal odříznout od pravého zdroje byť jen na minutku.“ Rand neřekl ani slovo, ale Loial zvedl ruce dlaněmi nahoru. „Už se k tomu dostávám, Rande. Opravdu. Udělal jsem, co jsem mohl, ale nevím, jestli to bylo dost. V državě v Hraničních státech mi řekli, ať jdu domů a nechám věci v rukou starších a moudřejších. A taky v Shadoon a Mardoon, v horách na Stínovém pobřeží. Ostatní državy souhlasily, že budou strážit brány. A někdo to určitě vzkáže i do Šangtaje. Starším v Šangtaji se odjakživa nelíbilo, že mají bránu hned za državou. Musel jsem od staršího Hamana slyšet aspoň stokrát, že je nebezpečná. Vím, že ji taky budou hlídat.“
Rand pomalu kývl. Ogierové nikdy nelhali, nebo přinejmenším těch pár, kteří se o to pokusili, odvedli tak bídnou práci, že to zřídkakdy zkoušeli podruhé. Slovo ogiera platilo stejně jako přísaha člověka. Brány budou dobře stráženy. Až na tu v Hraničních státech a v horách jižně od Amadicie a Tarabonu. Od brány k bráně mohl člověk putovat od Páteře světa k Arythskému oceánu a od Hraničních států k Bouřlivému moři podivným světem stojícím jaksi mimo čas, nebo možná vedle něj. Za dva dny na cestách mohl urazit dvě stě mil nebo pět set, podle toho, jakou stezku si vybral. A pokud byl ochoten riskovat. Na cestách mohl poutník snadno zemřít nebo něco ještě horšího. Cesty dávno zabrala tma a zkáza. Trollokům na tom ale nezáleželo, alespoň ne, když je hnali myrddraalové. Trolloci se starali pouze o zabíjení, zvlášť když je poháněl myrddraal. A devět bran zůstane nehlídaných, takže hrozilo nebezpečí, že se kterákoliv z nich může otevřít a vyvrhnout desítky tisíc trolloků. Zřídit jakoukoliv stráž bez spolupráce s državami by mohlo být nemožné. Velice mnoho lidí nevěřilo, že ogierové existují, a jenom málokdo z těch, kdo to věděli, se s nimi chtěl zaplést. Možná asha’mani, pokud jich najde dost, kterým by mohl věřit.