Náhle si uvědomil, že není sám, kdo je unavený. Loial vypadal vyčerpaně a byl pohublý. Kabát měl pomačkaný a volně na něm visel. Pro ogiera bylo nebezpečné zdržovat se příliš dlouho mimo državu, a Loial opustil domov před dobrými pěti lety. Ty krátké návštěvy během posledních měsíců možná nestačily. „Možná bys teď měl zajít domů, Loiale. Država Šangtaj je jen pár dní cesty odsud.“ Křeslo poplašně zaskřípalo, jak se Loial prudce narovnal. I uši poplašeně vzpřímil. „Bude tam moje matka, Rande. Je slavná mluvčí. Velký pařez by si nenechala ujít.“
„Z Dvouřičí se sem ještě nemohla dostat,“ namítl Rand. Loialova matka byla údajně také slavná chodkyně, ale jisté hranice existovaly i pro ogiery.
„Ty mou matku neznáš,“ zahučel Loial jako temně znějící hrom. „Taky bude mít v závěsu Erith. Určitě.“
Min se k němu naklonila a v očích jí zazářilo nebezpečné světlo. „Podle toho, jak mluvíš o Erith, vím, že se s ní chceš oženit, tak proč před ní utíkáš?“
Rand si ji pozorně prohlížel od krbu. Svatba. Aviendha předpokládala, že se s ní ožení, a taky s Elain a Min, podle aielských zvyklostí. Elain si to zřejmě myslela taky, jakkoliv podivně to vypadalo. Alespoň si to myslel. A co si myslí Min? Nikdy to neřekla. Neměl jim dovolit, aby se s ním spojily. To pouto je zničí žalem, až zemře.
Teď se Loialovi třásly uši ostražitě. Uši byly jedním z důvodů, proč byli ogierové tak špatní lháři. Udělal uklidňující posunek, jako by Min byla ta větší z nich dvou. „No, já to chci, Min. Ovšemže to chci. Erith je krásná a velmi slibná. Už jsem ti vyprávěl, jak pozorně mě poslouchala, když jsem vysvětloval…? Ovšemže ano. Vyprávěl jsem to každému na potkání. Chci se s ní oženit. Ale ještě ne. Není to jako u vás lidí, Min. Ty uděláš všechno, oč tě Rand požádá. Erith bude čekat, že se usadím a zůstanu doma. Ženy nikdy nedovolují manželům někam jít nebo něco dělat, pokud to znamená opustit državu na déle než jen pár dní. Já musím dopsat svou knihu, a jak bych to měl udělat, když neuvidím všechno, co Rand udělá? Co jsem odešel z Cairhienu, určitě vykonal spoustu zajímavých věcí, a já vím, že to nikdy nedokážu napsat správně. Erith by to nepochopila. Min? Min, ty se na mě zlobíš?“
„Proč si myslíš, že se zlobím?“ opáčila chladně.
Loial si ztěžka povzdechl a tak očividně se mu ulevilo, až na něj Rand zůstal civět. Světlo, on si opravdu myslel, že řekla, že se nezlobí! Rand věděl, že když přijde na ženy, postupuje poslepu, dokonce i v případě Min – možná zvlášť v případě Min – ale Loial se bude muset ještě hodně naučit, než se s Erith ožení. Jinak ho stáhne z kůže jako chcíplou kozu. Lépe bude dostat ho z místnosti, než to Min udělá za Erith. Rand si odkašlal.
„Promysli si to přes noc, Loiale,“ navrhl. „Třeba ráno změníš názor.“ Jedna jeho část doufala, že to Loial udělá. Ogier byl až příliš dlouho mimo domov. Ale další jeho část… Mohl by Loiala využít, pokud byla pravda to, co mu Alivia vykládala o Seanchanech. Občas byl znechucený sám sebou. „V každém případě si teď potřebuju promluvit s Basherem. A Logainem.“ Kolem toho jména stiskl rty. Co to Logain dělá v černém šatu asha’mana?
Loial nevstal. Vlastně se zatvářil mnohem ustaraněji, přitiskl uši k hlavě a svěsil obočí. „Rande, musím ti něco povědět. O těch Aes Sedai, které přijely s námi.“
Za okny proletěl blesk, a jak pokračoval, zaduněl hrom, a silněji než předtím. U některých bouří znamenala přestávka jen předzvěst toho nejhoršího.
Říkal jsem ti přece, že je máš všechny zabít, když jsi měl příležitost, chechtal se Luis Therin. Říkal jsem ti to.
„Víš určitě, že jsou spojení, Samitsu?“ zeptala se Cadsuane přísně. A hodně hlasitě, aby ji bylo slyšet přes dunění hromů nad zámeckou střechou. Hromy a blesky odpovídaly její náladě. Nejradši by prskala. Bylo třeba značně velké dávky výcviku a zkušeností, aby tu jenom klidně posedávala a popíjela horký zázvorový čaj. Už hodně dlouho se nenechala ovládnout svými city, avšak teď toužila do něčeho kousnout. Nebo do někoho.
Samitsu také držela porcelánový šálek s čajem, ale ještě se nenapila, a když jí Cadsuane nabídla křeslo, přešla to. Štíhlá sestra se otočila od plamenů v krbu, a jak potřásala hlavou, rolničky v tmavých vlasech jí zacinkaly. Ani se nenamáhala pořádně si vlasy usušit, takže jí vodou ztěžklé copy visely na záda. V oříškových očích měla neklidný výraz. „Takovou otázku můžu těžko položit sestře, Cadsuane, a ony mi to rozhodně neřeknou. A kdo by to řekl? Nejdřív jsem si myslela, že jsou na tom jako Merise a Corele. A chudinka Daigian.“ Soucitně sebou cukla. Znala plný rozsah bolesti, která Daigian užírala kvůli její ztrátě. Každá sestra to po prvním strážci znala až příliš dobře. „Ale je jasné, že Toveine i Gabrelle jsou obě s Logainem. Myslím, že Gabrelle s ním spí. Pokud ke spojení došlo, udělali to muži.“
„Výměna úloh,“ zamumlala Cadsuane do čaje. Kdosi řekl, že výměna úloh je poctivá hra, ale ona nikdy nevěřila na poctivý boj. Buď člověk bojoval, nebo nebojoval, jenomže hra to nebyla nikdy. Poctivost byla pro lidi, kteří stáli bezpečně stranou a mluvili, zatímco ostatní krváceli. Naneštěstí nemohla udělat nic jiného než se snažit najít způsob, jak nastolit rovnováhu. Rovnováha nebyla totéž co poctivost. Jak se to všechno zamotalo. „Jsem ráda, že jsi mě aspoň trochu varovala, než budu muset čelit Toveine a ostatním, ale chci, aby ses hned ráno vrátila do Cairhienu.“
„Nemohla jsem nic dělat, Cadsuane,“ pronesla Samitsu hořce. „Polovina lidí, kterým vydám rozkaz, se jdou zeptat Sashalle, jestli je to správně, a druhá polovina mi řekne do očí, že ona už rozhodla jinak. Urozený pán Bashere ji přemluvil, aby pustila strážce – vůbec netuším, jak to o nich zjistil – a ona zase přemluvila Sorileu, a já nemohla vůbec nic udělat, abych to zarazila. Sorilea se chová, jako kdybych prostě abdikovala! Nechápe to a dala jasně najevo, že jsem podle ní hloupá. Nemá smysl, abych se vracela, pokud po mně nechceš, abych Sashalle nosila rukavice.“
„Očekávám, že ji budeš sledovat, Samitsu. Nic víc. Chci vědět, co jedna z těch Draku zapřísáhlých sester dělá, když jí já nebo moudré nekoukáme přes rameno s proutkem v ruce. Ty jsi byla odjakživa velice všímavá.“ Trpělivost nebyla vždycky její nejsilnější stránkou, ale se Samitsu to občas bylo potřeba. Žlutá byla všímavá a inteligentní a odhodlaná, většinou, nemluvě o tom, že byla nejlepší v léčení – tedy do chvíle, než se objevil Damer Flinn – ale trpívala udivujícími záchvaty sníženého sebevědomí. Na Samitsu klacek nikdy neplatil, zato poplácání po zádech ano, a bylo by směšné nevyužít to, co fungovalo. Jak jí začala Cadsuane připomínat, jak je inteligentní, jak je dobrá v léčení – to bylo u Samitsu vždy nezbytné, protože dokázala upadnout do deprese, protože se jí nepodařilo vyléčit nějakého mrtvého – jak je chytrá, arafellská sestra se začínala uklidňovat. A získávat sebedůvěru.
„Můžeš si být zcela jistá, že si Sashalle ani nevymění punčochy, abych to nezjistila,“ pronesla briskně. Cadsuane ani nic jiného nečekala. „Ale jestli se smím zeptat,“ když se jí vrátila sebedůvěra, mluvila jenom s nepatrnou zdvořilostí, protože pokud byla sebejistá, nebyla žádná třtina ve větru, „proč jsi tady, v tomhle tairenském zapadákově? Co chce mladý al’Thor udělat? Nebo bych měla říct, co ty chceš, aby udělal?“