Obrovské stromy a skály vyčnívající ze sněhu formaci pochopitelně rozbily, ale pořád to byla barvitá podívaná i v lesním příšeří, červené fábory povlávaly v šikmých paprscích slunce, jezdci v červené zbroji chvilkami mizeli za mohutnými duby a kalinami. Tři Aes Sedai jely za Perrinem a Berelain se strážci v závěsu a všichni pozorně sledovali okolní hvozd a muže s Berelaininou korouhví. Kireyin a praporec Ghealdanu byli o kousek dál vzadu a vojáci jeli v co možná nejúhlednějších řadách. Volný prostor v lese byl samozřejmě klamný a pro úhledné řady a jasné praporce naprosto nevhodný, ale přidejte vyšívané hedvábí, klenoty, korunu a strážce v barvoměnivých pláštích a je to velmi působivý pohled. Perrin by se byl smál, ale ne vesele.
Berelain asi vycítila, nač myslí. „Když jdeš koupit pytel mouky,“ řekla, „vezmi si prosté sukno, aby si kupec myslel, že si nemůžeš dovolit zaplatit víc, než musíš. Když ti jde o náklady mouky, vezmi si šperky, aby si myslel, že si můžeš dovolit vrátit se pro všechno, co se mu podaří sehnat.“
Perrin se proti své vůli uchechtl. Znělo to jako něco, co mu kdysi vykládal mistr Luhhan, a pak ho dloubl do žeber a tvrdil, že to byl vtip, přičemž výraz v jeho očích prozrazoval, že jde o víc. Oblékni se chudě, když ti jde o malou laskavost, a bohatě, když jde o velkou. Byl moc rád, že Berelain už není cítit jako vlk na lovu. Aspoň kvůli tomu si mohl přestat dělat starosti.
Brzy dojeli za vozy, a když dorazili na místo pro cestování, vozy už stály. Muži rychle odstranili stromy poničené při otevírání bran, takže vznikla malá mýtinka, ale ještě než kolem ní Gallenne rozestavil své muže, už byla docela zaplněná. Fager Neald již byl na místě. Byl to vyfintěný Muranďan s kníry navoskovanými do špiček a seděl na grošákovi. Jeho kabát by oklamal jenom někoho, kdo ještě nikdy neviděl asha’mana. Jeho druhý kabát byl také černý, ale aspoň nenosil špendlíky na límci, které by ho prozrazovaly. Sníh tu nebyl hluboký, avšak dvacítka dvouříčských mužů pod vedením Wila al’Seena také seděla na koních, místo aby stáli na zemi a čekali, až jim omrznou nohy. Vypadali jako mnohem tvrdší chlapi než ti, kteří s ním opustili Dvouříčí. Na zádech měli dlouhé luky a u pasu toulce ježící se šípy a nejrůznější meče. Perrin doufal, že je brzy bude moci poslat zpátky domů, nebo ještě lépe, že je tam dovede.
Většina měla zbraně položené křížem přes sedlo, avšak Tod al’Caar a Flann Barstere drželi prapory, Perrinovu Červenou vlčí hlavu a Červeného orla Manetherenu. Tod pevně zatínal zuby a Flann, vysoký hubeňour z Hlídky, se tvářil mrzutě. Nejspíš o tuhle práci nestál. Tod možná taky ne. Wil na Perrina vrhl jeden z těch upřímných, nevinných pohledů, které doma oklamaly tolik děvčat – Wil miloval příliš velké výšivky na slavnostním kabátě a přímo zbožňoval, když mohl jet v čele před praporci, nejspíš v naději, že by si nějaká žena mohla myslet, že patří jemu – ale Perrin to nechal být. Další tři lidi na mýtině čekal stejně málo jako ty praporce.
Balwer si držel plášť u těla, jako kdyby mírný vánek byl prudká vichřice, a neohrabaně pobídl svého klabonosého červeného bělouše blíž k Perrinovi. Za ním se se vzdornými výrazy courali dva z Faileiných nohsledů. Medořiny modré oči působily v Tairenčině tmavé tváři nepatřičně, ale její kabát s nabranými, zeleně pruhovanými rukávy na jejím poprsí také nevypadal nejlépe. Byla dcerou vznešeného pána a každým coulem šlechtična a mužské šaty se k ní prostě nehodily. Latian, Cairhieňan, vypadal v kabátě skoro stejně tmavém jako Nealdův bledě, třebaže měl na prsou čtyři červené a modré pruhy, a nebyl o moc vyšší než Medore. Jak posmrkoval a utíral si ostrý nos, vypadal mnohem méně schopný než ona. Ani jeden neměl meč, další překvapení.
„Můj pane, má paní první,“ protáhl Balwer svým suchým hlasem a v sedle se uklonil, jako když vrabec poskakuje na větvi. Pohledem zalétl k Aes Sedai za nimi, ale to byla jediná známka toho, že sestry bere na vědomí. „Můj pane, vzpomněl jsem si, že mám v So Habor známého, nožíře, který se svým zbožím jezdí po světě, ale mohl by být doma. Už jsem ho neviděl několik let.“ Tohle bylo poprvé, kdy se vůbec zmínil, že má někde nějakého přítele, a městečko zahrabané v severní Altaře na to bylo dost divné místo, ale Perrin kývl. Tušil, že u tohoto přítele se jedná o víc, než dává Balwer najevo. Začínal tušit, že na celém Balwerovi je víc, než se zdá.
„A tvoji průvodci, mistře Balwere?“ Berelain se pod kožišinou podšitou kapuci tvářila klidně, ale byla cítit pobavením. Velmi dobře věděla, že Faile používala své mladé stoupence jako špehy, a byla si docela jistá, že Perrin je k tomu používá také.
„Chtěli si vyjet, má paní první,“ opáčil mužíček nemastně neslaně. „Zaručím se za ně, můj pane. Slíbili, že nezpůsobí žádné potíže, a mohli by i něco zjistit.“ Taky byl cítit pobavením – i když od něj to bylo pochopitelně zatuchlé pobavení – s trochou podráždění. Balwer věděl, že ona ví, což se mu pranic nelíbilo, ale ona se o tom nikdy nezmínila, což se mu naopak líbilo. Rozhodně tu šlo o víc, než se zdálo.
Musel mít své důvody, proč je s sebou tahá. Podařilo se mu nějak posbírat všechny Faileiny mladé stoupence a nechal je špehovat mezi Ghealdaňany a Mayenery, a dokonce i mezi Aiely. Podle něj to, co říkají a dělají přátelé, může být stejně zajímavé jako to, co plánují nepřátelé, i když jste si byli jistí, že to jsou vaši přátelé. Berelain samozřejmě věděla, že špehuje její lidi. A Balwer také věděl, že to ví. A ona věděla, že on… Na venkovského kováře to bylo příliš složité.
„Plýtváme časem,“ zabručel Perrin. „Otevři průchod, Nealde.“
Asha’man se na něho zazubil a pohladil si navoskované kníry – Neald se od chvíle, kdy našli Shaidy, zubil až příliš často, možná se nemohl dočkat, až se do nich pustí – zazubil se a nabubřele mávl rukou. „Jak přikazuješ,“ pravil vesele a objevila se známá stříbřitá čára světla a rozšířila se do díry ve vzduchu.
Bez čekání na ostatní Perrin projel na zasněžené pole obklopené nízkou kamennou zídkou ve zvlněné krajině, která ve srovnání s lesem, jejž právě opustil, vypadala téměř bez stromů. Pokud se Neald řádně nezmýlil, byli několik mil od So Habor. Pokud by se Neald zmýlil, Perrin by mu nejspíš vytrhal ty navoskované kníry. Jak se mohl tvářit tak vesele?
Brzy už ujížděl k západu po zasněžené silnici, za ním se ploužily vozy s vysokými koly a před ním se pod zataženou oblohou táhly dopolední stíny. Louda tahal za otěže, chtěl běžet, ale Perrin ho držel v kroku, aby jeli stejně rychle jako vozy. Gallenneho Mayenerové museli jet přes pole kolem silnice, aby udrželi ochranný kruh kolem něj a Berelain, což znamenalo, že museli objíždět kamenné zídky oddělující jednotlivá pole. V některých byly branky, pravděpodobně proto, aby si sedláci mohli půjčovat tažná zvířata při orání, a další vojáci přeskakovali, až jim fábory na kopích vlály, a riskovali, že si zvíře zlomí nohu a oni vaz. Pravdou bylo, že Perrinovi méně záleželo na jejich vazech.
Wil a ti dva troubové s Vlčí hlavou a Červeným orlem se připojili k mayenerskému korouhevníkovi za Aes Sedai a strážci, ale ostatní dvouříčtí muži obklopili vozy. Na necelou dvacítku mužů na stráži bylo vozů příliš mnoho, nicméně vozkové se budou cítit lépe, když je kolem sebe uvidí. Ne že by tu čekali bandity či Shaidy, ale nikdo se necítil dobře bez ochrany mimo tábor. V každém případě tady uvidí případnou hrozbu dávno předtím, než se k nim dostane.
Nízké pahorky sice neumožňovaly nějaký velký rozhled, avšak kolem byly jenom hospodářství, kamenné domy s doškovými střechami a stodoly mezi poli a nikde žádná divočina. Dokonce i houštiny na svazích byly osekané kvůli dříví na topení. Perrin si náhle uvědomil, že sníh na silnici není čerstvý, jenže jediné stopy v něm udělali Gallenneho vojáci z předního voje. Kolem tmavých domů a stodol se nic nehýbalo, z tlustých komínů nestoupal nikde kouř. Venkov byl úplně klidný a úplně opuštěný. Perrinovi se začínaly ježit vlasy na krku.