Jedna Aes Sedai vykřikla a on se ohlédl přes rameno. Masuri ukazovala prstem k severu na tvora letícího nad krajinou. Na první pohled to vypadalo na velkého netopýra ženoucího se k východu na dlouhých, žebrovaných křídlech, zvláštního netopýra s dlouhým krkem a ještě delším tenkým ocasem. Gallenne zaklel a přiložil si k oku dalekohled. Perrin viděl dobře i bez pomoci a dokonce rozeznal i lidskou postavičku držící se zvířeti na zádech, jako by to byl kůň.
„Seanchan,“ vydechla Berelain a z jejího hlasu i pachu byly cítit obavy.
Perrin se otočil v sedle a sledoval zvíře, dokud nemusel odvrátit zrak kvůli sluneční záři. „S námi to nemá nic společného,“ prohlásil. Jestli Neald udělal chybu, uškrtí ho.
26
V So Habor
Stalo se, že Neald, jenž zůstal a držel průchod otevřený, dokud neprojeli i Kireyin a Ghealdaňané, otevřel díru ve vzduchu velice blízko místa, kde chtěl. S Kireyinem přicválali, právě když Perrin vyjel na kopec a přitáhl otěže. So Habor byl přímo před ním na protějším břehu řeky, přes niž se klenuly dva dřevěné mosty. Perrin nebyl voják, ale hned poznal, proč Masema nechal tohle město na pokoji. Stálo těsně u řeky a mělo dvě mohutné kamenné hradby se strážními věžemi, přičemž ty na vnitřní hrabě byly vyšší než na vnější. U dlouhého mola táhnoucího se podél hradby od mostu k mostu byly přivázané dvě bárky, avšak široké brány pobité železem a pevně zavřené byly zřejmě jediné otvory v kruhu šedého kamene s cimbuřím nahoře. So Habor byl zbudován, aby odolal okolním chamtivým šlechticům, takže prorokovy chátry se nyní obávat nemusel, i kdyby jich přitáhly tisíce. Každý, kdo by chtěl prorazit přes hradby, by si musel přivézt obléhací stroje a mít velkou trpělivost, a Masema raději terorizoval vesnice a městečka bez hradeb a obránců.
„Jsem rád, že za hradbami vidím nějaké lidi,“ prohlásil Neald. „Už jsem si pomalu myslel, že všichni tady v kraji jsou mrtví a pohřbení.“ Teď mluvil, jako by žertoval jen zpola, a jeho úsměv působil nuceně.
„Hlavně že jsou dost živí na to, aby nám prodali obilí,“ zahučel Kireyin svým nosovým, znuděným hlasem. Odepjal si stříbřitou přílbu s bílým chocholem a pověsil ji na vysokou hrušku svého sedla. Pohledem zalétl za Perrina a spočinul na Berelain, než se otočil a stejným unaveným tónem oslovil Aes Sedai. „To tady budeme postávat, nebo pojedeme dolů?“ Berelain zvedla obočí, což byl nebezpečný pohled, jak by pochopil každý muž, co má aspoň trochu rozumu v hlavě. Kireyin si toho nevšiml.
Perrinovi se stále ježily chlupy, a tím víc od chvíle, co spatřil město. Možná jen jeho vlčí část neměla ráda hradby. Ale doopravdy si to nemyslel. Lidé na hradbách na ně ukazovali a někteří měli dalekohledy. Přinejmenším ti určitě jasně rozeznávali praporce. Všichni uvidí vojáky s fábory na kopích, vlnící se v ranním vánku. A prvních několik vozů v řadě táhnoucí se za kopec mimo jejich dohled. Ve městě možná byli všichni vesničané z okolí. „Nepřijeli jsme sem postávat,“ prskl.
Berelain a Annoura mu vyložily, jak má k So Habor přistupovat. Místní vládce, ať pán či paní, se určitě doslechl o shaidském drancování jen o několik mil dál na sever a mohl se dozvědět i o prorokově přítomnosti v Altaře. Obojí samo o sobě by stačilo, aby se měl každý na pozoru. Dohromady by to mohlo lidi přimět, aby začali střílet a teprve potom se ptát, koho to vlastně odpravili. V každém případě bylo vysoce nepravděpodobné, že by v téhleté chvíli u brány cizí vojáky vítali s otevřenou náručí. Kopiníci měli zůstat na hřebeni a ukázat, že návštěvníci mají ozbrojenou moc, třebaže se ji rozhodli prozatím nepoužít. Ne že by stovka mužů na So Habor udělala nějaký zvláštní dojem, avšak leštěná zbroj Ghealdaňanů a červená zbroj okřídlené gardy naznačovala, že návštěvníci nejsou jen obyčejní toulaví šarlatáni. Dvouříčtí muži by na nikoho dojem neudělali, pokud by nezačali střílet, a tak zůstali u vozů, aby vozkům pozvedli náladu. Všechno to byly složité nesmysly, načepýřené peří, ale Perrin byl venkovský kovář, třebaže mu říkali urozený pane. První z Mayene a Aes Sedai by měly vědět, co v takovéhle situaci dělají.
Gallenne je vedl dolů k řece pomalým krokem, jasně karmínovou přilbici opřenou o sedlo a záda rovná, jako kdyby spolkl pohrabáč. Perrin a Berelain jeli kousek za ním se Seonid uprostřed a Masuri a Annourou po obou stranách. Aes Sedai měly shrnuté kapuce, aby každý, kdo by na hradbách rozpoznal tvář Aes Sedai, měl dostatečně velkou příležitost. Aes Sedai byly většinou vítané, i tam, kde by se jim lidé raději vyhnuli. Za nimi přijížděli čtyři koouhevníci a mezi nimi byli strážci v těch svých protivných pláštích A Kireyin s lesklou přílbou na stehně a kyselým výrazem kvůli tomu, že musí jet se strážci. Navíc se opovržlivě díval na Balwera jenž byl na konci se svými dvěma společníky. Balwerovi nikdo neřekl, že může jet s sebou, ale nikdo mu taky neřekl, že nemůže. Kdykoliv se na něho šlechtic podíval, mužík sklonil hlavu a pak se jal opět studovat ohrazené město před nimi.
Jak se tak blížili k hradbě, Perrin ze sebe nedokázal setřást neklid. Kopyta dutě zaklapala na nejjižnějším mostě. Byl velice široký a zvedal se dost vysoko nad rychle proudící řeku, aby pod ním snadno propluly bárky, jako byly ty přivázané k molu. Tato široká plavidla s tupou přídí neměla lanoví umožňující sklopit stěžeň. Jedna bárka měla hlubší ponor a nakláněla se, až byla kotvicí lana napjatá, a další vypadala také opuštěná. Z odporného, nakyslého pachu ve vzduchu Perrina zasvrbělo v nose. Nikdo jiný si toho zřejmě nevšiml.
Kousek před koncem mostu se Gallenne zastavil. Kvůli zavřené bráně pobité půl lokte širokými pásy černého železa by stejně musel zastavit. „Doslechli jsme se o potížích sužujících tento kraj,“ zavolal na muže na hradbách, a i když křičel z plných plic, dařilo se mu být formální, „ale my tudy jenom projíždíme a přijeli jsme obchodovat, ne dělat potíže. Chceme nakoupit obilí a další potřebné věci, ne bojovat. Mám tu čest ohlásit, že Berelain sur Pendrag, první z Mayene, Světlem požehnaná, obránkyně vln, hlava rodu Paeron, si přijela promluvit s pánem nebo paní této země. Mám tu čest ohlásit, že Perrin ťBashere Aybara…“ přihodil ještě urozeného pána z Dvouříčí a několik dalších titulů, na něž Perrin neměl právo a ještě nikdy je neslyšel, a pak pokračoval s Aes Sedai, přičemž u každé uvedl plné znění všech titulů včetně adžah. Bylo to velmi působivé. Když se odmlčel, nastalo… ticho.
Na cimbuří si špinaví muži vyměňovali bezútěšné pohledy, zuřivě si šeptali a nervózně zvedali kuše a halapartny. Jenom několik málo jich mělo přílby nebo nějakou ochrannou zbroj. Většina měla hrubé kabáty, nicméně Perrin měl dojem, že pod vrstvou špíny zahlédl i něco, co vypadalo jako hedvábí, avšak bylo těžké to poznat. Dokonce ani on nezaslechl, co si povídají.
„Jak máme vědět, že jste živí?“ křikl dolů nakonec kdosi s velice ochraptělým hlasem.
Berelain překvapeně zamrkala, jenže nikdo se nezasmál. Byla to hloupost, avšak Perrin cítil, jak se mu ježí chloupky na šíji. Něco tu bylo ve velkém nepořádku. Aes Sedai to zřejmě necítily. Ale ony zase za těmi svými hladkými maskami chladné vyrovnanosti dokázaly ledasco skrýt. Korálky v Annouřiných copáncích tiše zacinkaly, jak zakroutila hlavou. Masuri přelétla muže na hradbách ledovým pohledem.