„Jestli budu muset dokazovat, že jsem živá, budete toho litovat“ prohlásila Seonid hlasitě se strohým cairhienským přízvukem, trochu ohnivěji, než naznačoval její výraz. „A jestli na mě budete dál mířit kušemi, budete toho litovat ještě víc.“ Několik mužů honem zvedlo kuše k obloze. Ne však všichni.
Další šeptání na hradbách, ale někdo musel poznat Aes Sedai. Konečně se brána se skřípěním otevřela. Z města se vylinul odporný smrad, stejný, jako Perrin už cítil, jen mnohem silnější. Stará špína a pot, hnijící odpadky a příliš dlouho nevynesené nočníky. Perrin se pokoušel přitisknout uši k hlavě. Gallenne pozvedl červenou přílbu, jako by si ji chtěl nasadit na hlavu, než pobídl svého šedáka do brány. Perrin pobídl Loudu za ním a uvolnil si sekeru v závěsu.
Hned za bránou špinavý muž v roztrhaném kabátě strčil prstem do Perrinovy nohy a potom uskočil, jak se po něm Louda ohnal. Chlapík býval kdysi tlustý, ale teď na něm kabát volně visel. „Jenom jsem se chtěl ujistit,“ zahuhlal a nepřítomně se škrábal na boku. „Můj pane,“ dodal opožděně. Poprvé se Perrinovi pořádně podíval do tváře a přestal se škrábat. Zlaté oči nakonec nebyly běžné.
„Vidíš tu chodit nějaké mrtvé?“ zeptal se ho Perrin suše ve snaze to zlehčit, zatímco poplácával koně po krku. Cvičený válečný oř chtěl pochválit za to, že chránil svého jezdce.
Chlapík ucukl, jako kdyby na něj kůň znovu vycenil zuby. Rty se mu zvlnily do křečovitého úsměvu a bokem ustupoval. Vzápětí vrazil do Berelaininy kobyly. Gallenne byl hned za ní a stále se nemohl rozhodnout, zda si má nasadit přílbu. Snažil se jedním okem dívat na všechny strany zároveň.
„Kde najdu pána nebo paní?“ dožadovala se Berelain netrpělivě. Mayene bylo malý stát, avšak Berelain nebyla zvyklá na to, aby ji někdo přehlížel. „Všichni tu zřejmě oněměli, ale tebe jsem slyšela mluvit. No, člověče? Tak mluv.“
Chlapík na ni civěl a olizoval si rty. „Urozený pán Cowlin… Urozený pán Cowlin je… pryč. Má paní.“ Zalétl pohledem k Perrinovi a hned zase uhnul. „Kupci s obilím… S těmi chcete mluvit. Vždycky je najdete u Zlatý bárky. Támhle.“ Ukázal někam hlouběji do města a pak najednou odběhl a ohlížel se přes rameno, jako by se bál pronásledování.
„Asi bychom se měli poohlédnout někde jinde,“ navrhl Perrin. Ten chlapík se něčeho bál víc než žlutých očí. Tohle místo působilo… divně.
„Už jsme tady a jinde nic není,“ namítla Berelain prakticky. Ve všem tom zápachu nedokázal zachytit její pach. Musel se řídit jen tím, co viděl a slyšel, a její tvář byla klidná jako Aes Sedai. „Už jsem byla ve městech, která zapáchala mnohem hůř, Perrine. Jsem si tím jistá. A pokud je ten urozený pán Cowlin pryč, nebude to poprvé, co budu jednat s kupci. Nevěříš tomu, že opravdu viděli chodit mrtvé, že ne?“ Co na to mohl říci, aby nemluvil jako úplný trouba?
V každém případě se už ostatní tlačili v bráně a rozhodně nepostupovali uspořádaně. Wynter a Alharra se drželi za Seonid jako nesourodí hlídací psi, jeden světlý, druhý tmavý, a oba připravení na mrknutí oka trhat hrdla. So Habor se jim rozhodně nelíbil. Kirklin jedoucí vedle Masuri se tvářil, že ani to mrknutí oka nepotřebuje. Ruku měl položenou na jílci meče. Kireyin si držel nos a jeho zamračený výraz říkal, že za ten smrad mu někdo zaplatí. Medore a Latian taky vypadali, že je jim nevolno. Zato Balwer se rozhlédl kolem sebe, naklonil hlavu a odtáhl ty dva do úzké boční uličky mířící na sever. Jak říkala Berelain, už tady byli.
Když Perrin projížděl přecpanými klikatými ulicemi, barevné praporce tu vypadaly velice nepatřičně. Některé ulice byly vlastně na městečko jako So Habor docela široké, ale působily stísněně, jako kdyby kamenné budovy byly jaksi vyšší než ta dvě poschodí, které měly, a chystaly se mu spadnout na hlavu. A díky představivosti taky působily tmavěji. Musela to být představivost. Obloha nebyla zatažená. Na kamenném dláždění pobíhali se skloněnými hlavami lidé, ale nebylo jich dost, aby to odpovídalo všem těm opuštěným statkům okolo. Nespěchali někam, spěchali pryč. Nikdo se na ostatní ani nepodíval. A třebaže měli řeku v podstatě za vraty, zapomněli se i umýt. Perrin nezahlédl jediný obličej, který by nepokrývala silná vrstva špíny, ani kus oděvu, jenž by nevypadal, že si ho majitel již týden nesundal a navíc v něm tvrdě dřel. Čím hlouběji do města zajeli, tím byl zápach horší. Perrin usoudil, že časem si člověk zvykne na všechno. Nejhorší ze všeho však bylo ticho. Vesnice občas také ztichly, třebaže v nich nebylo takové ticho jako v lese, ale ve městě byl vždy slyšet tichý šum, volání smlouvajících kramářů a kroky lidí. V So Habor se neozvalo ani šeptnutí. Skoro jako by nedýchalo.
Zjistit směr bylo těžké, poněvadž většina lidí utekla, jakmile na ně promluvil, avšak nakonec sesedli před blahobytně vyhlížejícím hostincem, dvouposchoďovou budovou z omítnutého kamene pod břidlicovou střechou s vývěsním štítem s nápisem U zlaté bárky. Na písmenech a nezakryté hromadě zrní na lodi, jak by se ve skutečnosti nikdy nepřepravovalo, byla dokonce trocha zlaté barvy. Ze stájí vedle hostince nevyběhli žádní pacholci, takže koně museli podržet korouhevníci, což je rozhodně nepotěšilo. Tod věnoval veškerou pozornost proudu špinavých lidí a hlazení svého krátkého meče, že mu Louda málem uhryzl několik prstů, když ho vzal za otěže. Mayener a Ghealdaňan by zřejmě raději místo praporu třímali kopí. Flann jenom třeštil oči. Přes svítící slunce tu bylo… šero. A pod střechou se to nezlepšilo.
Na první pohled svědčil šenk o úspěchu, kulaté stolky byly naleštěné a pořádné židle namísto lavic a vysoký strop s pevnými trámy. Na stěnách pak byla namalovaná pole ječmene, ovsa a prosa, zrající pod jasným sluncem, a na vyřezávané římse nad velkým krbem z bílého kamene stály barevné hodiny. V krbu však nehořel oheň a zima tu byla téměř stejná jako venku. Hodiny doběhly a barvy byly matné. Všude ležel prach. Jedinými lidmi v místnosti bylo šest mužů a pět žen, kteří se choulili nad pitím kolem oválného stolu, jenž byl větší než ostatní a byl umístěn uprostřed šenku.
Když Perrin a ostatní vešli, jeden muž s kletbou prudce vyskočil a obličej mu pod špínou zbledl. Obtloustlá žena s mastnými vlasy zvedla cínový korbel a snažila se vypít jeho obsah tak rychle, až jí víno teklo po bradě. Možná že to bylo kvůli Perrinovým očím. Možná.
„Co se s tímto městem stalo?“ vyštěkla Annoura a odhrnula si plášť, jako by v krbu plál oheň. Její klidný pohled, jímž lidi u stolu přejela, každého zmrazil. Perrin si náhle uvědomil, že ani Masuri, ani Seonid s nimi dovnitř nešli. Velice pochyboval, že čekají venku na ulici s koňmi. Co se svými strážci dělaly, to mohl každý hádat.
Muž, který vyskočil, si prstem uvolňoval límec kabátu. Kabát byl původně z dobrého modrého sukna s řadou zlacených knoflíků až ke krku, ale zřejmě si na něj už nějakou dobou sypal jídlo. Možná víc, než ho dostal do sebe. Byl další viditelně pohublý člověk. „S-stalo, Aes Sedai?“ vykoktal.
„Mlč, Mycale!“ vyjela na něj jedna otrhaná ženská. Tmavé šaty měla na vysokém límci a rukávech vyšívané, ale špína zamazala barvy. Oči měla zapadlé. „Proč si myslíš, že se něco stalo, Aes Sedai?“
Annoura by byla pokračovala, jenže když znovu otevřela pusu, vstoupila Berelain. „Hledáme obchodníky s obilím.“ Annouřin výraz se nezměnil, ale pusu sklapla se slyšitelným cvaknutím.