Lidé kolem stolu si vyměňovali dlouhé pohledy. Otrhaná žena se chvíli dívala na Annoura, podívala se na Berelain a očividně jí neuniklo hedvábí a ohnivé opály. A korunka. Roztáhla suknice a udělala pukrle. „Jsme kupecký cech So Habor, má paní. Tedy to, co z něj zbylo –“ Odmlčela se a zhluboka, roztřeseně se nadechla. „Jsem Rahema Arnonová, má paní. Jak ti můžu posloužit?“
Kupce zřejmě poněkud potěšilo, že návštěvníci přišli pro obilí a další věci, které mohli opatřit, kupříkladu olej do lamp a na vaření, boby, jehly, podkovy, hřebíky, látku, svíčky a tucet další věcí, jež byly v táboře zapotřebí. Alespoň přestali být tolik ustrašení. Každý obyčejný kupec, jenž by uslyšel Berelainin seznam, by měl potíže chamtivě se neusmívat, jenomže tihle…
Panímáma Arnonová zavolala na hostinskou, ať přinese víno – “nejlepší víno, tak honem“ – jenomže když do dveří váhavě strčila hlavu žena s dlouhým nosem, panímáma Arnonová k ní přiběhla a chytila ji za ušmudlaný rukáv, aby jí zabránila znovu zmizet. Chlapík v umaštěném kabátě volal na někoho jménem Speral, ať přinese nádobky se vzorky, ale když se mu ani na třetí zavolání nedostalo odpovědi, nervózně se zasmál a vyběhl dozadu. Po chvíli se vrátil se třemi velkými válcovitými dřevěnými nádobami, které s nervózním zasmáním postavil na stůl. Ostatní se jen roztřeseně usmívali, klaněli se Berelain a ukazovali jí, ať se posadí do čela stolu. Špinaví muži a ženy se škrábali, aniž si zjevně uvědomovali, že to dělají. Perrin si strčil rukavice za opasek, opřel se o malovanou zeď a díval se.
Dohodli se, že smlouvání přenechají na Berelain. Byla ochotná zdráhavě přiznat, že o koních toho Perrin ví víc než ona, ale ona dojednávala smlouvy o prodeji celoročního výtěžku z olejovek. Annoura se ušklíbala při návrhu, že by se kluk z venkova mohl podílet najednáních. Nenazvala ho tak – dělala na něj „urozeného pána“ stejně úlisně jako Masuri či Seonid – a přece bylo jasné, že si myslí, že některé věci jsou nad jeho schopnosti. Teď se neusmívala, stála za Berelain a prohlížela si kupce, jako by si chtěla vrýt do paměti jejich obličeje.
Hostinská přinesla víno v cínových korbelech, které naposledy viděly leštidlo před celými týdny, pokud ne měsíci, ale Perrin se do svého jen podíval a zakroužil vínem kolem korbele. Panímáma Vadereová, hostinská, měla špínu za nehty a na kloubech, až se stala součástí její kůže. Perrin si všiml, že Gallenne, opírající se o protější zeď s rukou položenou na jílci, svůj korbel také jenom drží a Berelain se svého ani nedotkla. Kireyin ke svému přičichl, zhluboka se napil a nakázal panímámě Vadereové, ať mu přinese džbánek.
„Je řídké, to přinejlepším,“ sdělil ženě nosově a díval se na ni svrchu, „ale mohlo by spláchnout ten smrad.“ Ona se na něj jenom tupě podívala a pak mu beze slova postavila na stůl vysoký cínový džbán. Kireyin zřejmě bral její mlčení za projev úcty.
Pantáta Crossin, ten ve špinavém kabátě, odšrouboval vršky dřevěných nádob a vysypal na hromádky zrní, jež nabízeli, žluté proso, hnědý oves a ječmen jen o něco tmavší. Před sklizní nepršelo. „Nejlepší kvalita, jak můžete vidět,“ nabízel.
„Ovšem, nejlepší.“ Úsměv panímámě Arnonové sklouzl z tváře a ona ho hned vrazila zpátky. „My prodáváme jenom to nejlepší.“
Na lidi vychvalující své zboží jako nejlepší nesmlouvali zrovna nejusilovněji. Perrin doma vídal lidi prodávat stříž z ovcí a tabák kupcům z Baerlonu a ti vždycky nabídky kupců shazovali a občas si stěžovali, že se z nich snaží udělat žebráky, i když byla cena dvojnásobná než předešlého roku, nebo dokonce navrhovali, že s prodejem vůbec počkají do příštího roku. Byl to stejně složitý tanec jako o hodech.
„Asi bychom na tak velké množství mohli jít s cenou níž,“ řekl Berelain jeden plešoun a škrábal se v prošedivělém vousu. Měl ho ostříhaný na krátko a umaštěný tak, že se mu lepil na bradu. Perrina z toho začala taky svědit brada.
„Byla tuhá zima,“ zamumlala žena s kulatým obličejem. Pouze dva kupci se namáhali natolik, aby se na ni zamračili.
Perrin položil korbel na nejbližší stůl a připojil se ke shromáždění uprostřed. Annoura po něm ostře, varovně loupla okem, ale několik kupců si jej zvědavě prohlíželo. A taky opatrně. Gallenne všechny znovu představil, ale tihle lidé ani netušili, kde leží Mayene ani jak mocný stát to doopravdy je, a Dvouříčí pro ně znamenalo pouze dobrý tabák. Dvouříčský tabák znali všude. Nebýt přítomnosti Aes Sedai, jeho oči by je nejspíš zahnaly na útěk. Když Perrin nabral do hrsti proso a podržel žluté kuličky v dlani, všichni se odmlčeli. Zrníčka byla první čistá věc, kterou v tomto městě uviděl. Vysypal proso zpátky na hromádku a zvedl víko jedné nádoby. Vrypy ve dřevě byly ostré a neošoupané. Víko muselo padnout těsně. Panímáma Arnonová před ním uhnula pohledem a olízla si rty.
„Chci vidět obilí v sýpkách,“ prohlásil. Polovina lidí kolem stolu sebou škubla.
Panímáma Arnonová se narovnala a vyhrkla: „Neprodáváme, co nemáme. Můžete se dívat, jak naši dělníci nakládají pytle na vaše vozy, pokud chcete strávit hodiny venku v zimě.“
„Právě jsem chtěla navrhnout, že se do nějaké sýpky podíváme,“ ozvala se Berelain. Vstala a začala si natahovat červené rukavičky. „Nikdy bych nekoupila obilí, aniž bych si ho prohlédla.“
Panímámě Arnonové poklesla ramena. Holohlavý muž položil hlavu na stůl. Nikdo však neřekl ani slovo.
Nešťastní kupci se ani nenamáhali vzít si pláště, než je odvedli na ulici. Vítr zesílil a byl pořádně studený, lidé se touhletou dobou již těšili na jaro. Oni si však zimy nevšímali. Jejich krčení nemělo s chladem nic společného.
„Už můžeme jít, urozený pane Perrine?“ zeptal se dost nervózně Flann, když vyšli z hostince. „Potřeboval bych se vykoupat.“ Annoura se na něj cestou kolem zamračila, až sebou cukl jako jeden z kupců. Flann na ni vyzkoušel svůj uklidňující úsměv, námaha to však byla chabá a navíc ona k němu již byla otočená zády.
„Jakmile to tu vyřídím,“ sdělil mu Perrin. Kupci už cupitali ulicí, hlavy skloněné, a na nikoho se nepodívali. Berelain a Annoura je následovaly, aniž by vypadaly, že utíkají. Prostě dvě dámy na procházce, které si nevšímají špíny pod nohama ani zápachu ve vzduchu, ani špinavých lidí, kteří na ně civěli a občas před nimi málem utekli. Gallenne si konečně nasadil přílbu a oběma rukama svíral jílec meče. Byl připravený tasit. Kireyin si přílbu nesl u pasu a v druhé ruce držel korbel. Opovržlivě si prohlížel ušmudlané lidi chvátající kolem a čichal k vínu, jako by to byla voňavka, jež měla zahánět puch ve městě.
Sýpky byly na dlážděné ulici, široké stěží dost na to, aby tudy projel vůz, mezi městskými hradbami. Zápach byl tu u řeky o něco slabší, ale ulice byly až na Perrina a ostatní prázdné. Nikde nebylo vidět ani toulavého psa. Když ve městě vypukne hlad, psi zmizí, ale proč by tomu tak mělo být ve městě, kde je dost zrní, aby ho mohli prodávat? Perrin ukázal na jednoposchoďovou kamennou budovu se širokými vraty, které držela dřevěná závora, jež by u Zlaté bárky mohla podpírat strop.
Kupci si náhle vzpomněli, že zapomněli přivést muže, kteří by dokázali těžký trám zvednout. Nabídli se, že se pro ně vrátí. Urozená paní Berelain a Annoura Sedai by si zatím mohly odpočinout u krbu ve Zlaté bárce, než je seženou. Byli si téměř jistí, že panímáma Vadereová oheň zapálí. Když Perrin položil ruku pod závoru a zvedl ji, zmlkli. Závora byla dost těžká, ale on jen couvl, aby ji mohl otočit, a s prásknutím ji hodil na zem. Kupci zírali. Tohle bylo možná poprvé, kdy viděli muže v hedvábném kabátě při něčem, co se podobalo práci. Kireyin jenom vyvrátil oči a znovu přičichl k vínu.