„Lucerny,“ pravila panímáma Arnonová chabě. „Budeme potřebovat lucerny nebo pochodně. Jestli…“
Nad Annouřinou dlaní se objevila světelná koule a v dopoledním šeru zářila dost jasně, aby všichni začali vrhat slabé stíny na dlažbu a zdi. Několik kupců si zastínilo oči. Po chvíli pantáta Crossin uchopil železný kruh a otevřel jedno křídlo vrat.
Zevnitř byl cítit ječmen skoro dost silně, aby překonal zápach ve městě, a ještě něco dalšího. Do stínů před Annouřiným světlem mizely malé postavičky. Perrin by byl bez koule viděl lépe, nebo by aspoň lépe rozeznával stíny. Zářící koule vrhala velkou kaluž světla a za ní už nebylo nic vidět. Perrin ucítil kočku, spíš divokou než domácí. A taky krysy. Náhlé zapištění v černých hlubinách sýpky bylo rychle umlčeno. Prozrazovalo, že kočka potkala krysu. V sýpkách se zrním byly vždycky krysy i kočky, které je lovily. Bylo to uklidňující a normální. Téměř ho to uklidnilo. Téměř. Cítil ještě něco jiného, pach, jejž by měl znát. Zuřivé mňoukání se rychle změnilo v bolestný křik, který náhle utichl. Krysy v So Habor očividně občas bojovaly také. Perrinovi se znovu zježily chloupky, ale tady přece nemohlo být nic, co by chtěl Temný sledovat. Většina krys byly prostě obyčejné krysy.
Nemuseli chodit příliš daleko. Sýpka byla plná hrubých pytlů naskládaných na nízkých dřevěných plošinách, aby neležely přímo na kamenné podlaze. Řady a řady pytlů sahaly téměř ke stropu a stejné to nejspíš bylo také nahoře. A i kdyby ne, bylo tu dost obilí, aby jeho lidé měli celé týdny co jíst. Perrin došel k nejbližší hromadě, vrazil nůž do pytle a přeřízl pevná jutová vlákna. Ven se vysypal ječmen. A v Annouřině světle byly jasně vidět kroutící se černé čárky. Moli, skoro tolik, kolik tu bylo zrní. Jejich pach byl silnější než pach ječmene. Moli. Perrin by si byl přál, aby se mu pořád neježily chlupy na krku. Takováhle zima by měla molí červy zabít.
Jeden pytel byl dostatečný důkaz a jeho nos pach molů již poznal, jenomže on přešel k dalšímu pytli, dalšímu a ještě jednomu. Z každého rozříznutého pytle se vysypal světle hnědý ječmen a černí moli.
Kupci se choulili ve dveřích a světlo bylo za nimi, ale Annouřina koule vrhala na jejich tváře ostré stíny. Tvářili se ustaraně. Zoufale.
„Rádi všechny pytle roztřídíme,“ navrhla panímáma Arnonová nejistě. „Za malý příplatek –“
„Za polovinu poslední ceny, kterou jsem nabídla,“ přerušila ji Berelain, znechuceně nakrčila nos a zvedla si sukně, aby se vyhnula potemníkům kroutícím se mezi obilím na podlaze. „Všechny je ven nikdy nedostanete.“
„A žádné proso,“ prohlásil Perrin důrazně. Jeho muži potřebovali jídlo a vojáci taky, ale zrnka prosa byla stejně velká jako moli. Ať by přebírali jak chtěli, přinesli by si tolik molů co prosa. „Místo toho si vezmeme víc bobů. Ale ty taky přeberete.“
Náhle kdosi na ulici zaječel. Ne kočka nebo krysa, nýbrž vyděšený člověk. Perrin si ani neuvědomil, že drží sekeru, dokud se neprotlačil mezi kupci ve vratech. Ti se mačkali k sobě, olizovali si rty a ani se nepokoušeli zjistit, kdo to křičel.
Kireyin se tiskl ke zdi a jeho lesklá přílba s bílým chocholem se válela na dlažbě vedle jeho korbele. Meč měl zpola vytažený, ale byl jako přimražený a jen třeštil oči na zeď budovy, z níž právě vyběhl Perrin. Perrin mu sáhl na ruku a on sebou trhl.
„Byl tam muž,“ zachraptěl Ghealdaňan roztřeseně. „Byl tam. Podíval se na mě a…“ Přejel si rukou přes obličej a na čele se mu zaleskl studený pot. „Prošel zdí. Vážně. Musíš mi věřit.“ Někdo zasténal, nejspíš jeden z kupců.
„Já ho viděla taky,“ řekla za ním Seonid a teď nadskočil Perrin. Tady mu jeho nos nebyl k ničemu!
Aes Sedai se podívala na místo, kam ukazoval Kireyin, a s hmatatelnou neochotou od něj ucouvla. Její strážci byli vysocí a stáli tak daleko, aby mohli tasit meče. I když s čím chtěli bojovat, mluvila-li Seonid vážně, to Perrin netušil.
„Lhaní mi dělá potíže, urozený pane Perrine,“ opáčila Seonid suše, když vyjádřil pochyby, ale rychle začala mluvit vážně a tvářila se tak napjatě, až z toho byl Perrin celý nesvůj. „V So Habor chodí mrtví. Urozený pán Cowlin utekl z města ze strachu před duchem své manželky. Zřejmě tu byly nějaké pochyby o tom, jak zemřela. Skoro všichni ve městě viděli někoho umřít. Dalo by se říct, že tu lidé umírali na dotyk mrtvého. Nemůžu to potvrdit, ale někteří zemřeli hrůzou a jiní kvůli ní. V noci po So Habor nikdo nechodí a nikdo nevstoupí do místnosti bez ohlášení. Lidé útočí na stíny a nečekané věci vším, co mají po ruce, a občas našli manžela, manželku nebo souseda, mrtvé, na nohou. Tohle není hysterie nebo pohádka na strašení dětí, urozený pane Perrine. O ničem takovém jsem nikdy neslyšela, ale je to stejně skutečné. Musíš jednu z nás nechat tady, abychom udělaly, co půjde.“
Perrin pomalu zavrtěl hlavou. Nemohl si dovolit ztratit jedinou Aes Sedai, pokud měl osvobodit Faile. Panímáma Arnonová se rozplakala, když říkaclass="underline" „So Habor bude muset svým mrtvým čelit sám.“
Ale strach z mrtvých vysvětloval jen něco. Lidé možná byli příliš vyděšení, než aby je napadlo se umýt, ale nebylo pravděpodobné že strach všechny postihne stejně. Prostě jim zřejmě přestalo na všem záležet. A moli, jimž se dařilo v zimě, v mrazu? V So Habor toho bylo špatně víc než chodící duchové a jemu instinkty radily otočit se a bez ohlížení utíkat. Přál si, aby mohl.
27
Co je třeba
Přebírání se odehrávalo na zasněženém břehu řeky, kde prudkému severnímu větru nestálo nic v cestě. Lidé z města vozili pytle přes mosty na vozech tažených čtyřspřežím, na kárách s jedním koněm i na ručních trakařích. Kupci si obvykle přiváželi vlastní vozy až k sýpkám nebo bylo nutné obilí a sušené boby dopravit na molo, ale Perrin nehodlal honit své vozky do So Habor. A nikoho jiného taky ne. Ať už se s městem stalo cokoliv, mohlo to být nakažlivé. Vozkové už byli i tak dost nervózní, mračili se na špinavé měšťany, kteří na ně nepromluvili, a nejistě se zasmáli, pokud zachytili něčí pohled. Umazaní kupci dohlížející na práci nebyli o nic lepší. V Cairhienu, odkud vozkové pocházeli, byli kupci čistí, úctyhodní lidé, alespoň navenek, a málokdy sebou cukali jenom proto, že jim někdo vstoupil do zorného pole. Mezi kupci majícími snahu podezíravě hledět na každého, koho neznali, a měšťany neochotně se vracejícími přes mosty, jak se očividně nechtěli vrátit do města, měli vozkové plné právo být jako na trní. Postávali v malých hloučcích, bledí lidé v tmavém odění, drželi ruku na nožích za pasem a na vyšší místní lidi zahlíželi, jako by to byli vraždící šílenci.
Perrin pomalu projížděl kolem, sledoval odčervování, prohlížel řadu vozů čekajících na naložení, jež se táhla na kopec a dolů mimo dohled, i povozy, káry a kolečka přijíždějící od města. Dával si záležet, aby ho bylo jasně vidět. Nebyl si jistý, proč by měl pohled na něj, jak se tváří nevzrušeně, někoho uklidnit, ale zřejmě se tak dělo. Alespoň dost na to, aby nikdo neutekl, třebaže se vozkové po lidech ze So Habor dál dívali úkosem. A drželi se od nich dál, což bylo jenom dobře. Kdyby si Cairhieňané vzali do hlavy, že někteří z těch lidí by nemuseli být živí, polovina z nich by okamžitě otočila spřežení a ujela. A většina ostatních by nečekala déle než do setmění. Takové povídačky dokážou s příchodem noci každému poplést hlavu. Bezzubé slunce, téměř schované za mraky, teprve stoupalo k vrcholu své denní dráhy, avšak bylo stále jasnější, že tady budou muset zůstat přes noc. A možná déle. Perrin zatínal zuby, aby jimi neskřípal, a dokonce i Neald se začal vyhýbat jeho zamračenému pohledu. Na nikoho však neštěkal. Jenom by to velice rád udělal.