Odčervování byla únavná práce. Každý pytel bylo třeba otevřít a obilí či boby vyprázdnit do velkých plochých proutěných košů. Na každém koši pracovali dva lidé. Chladný vítr odnášel červy jako oblaka černého prachu a lidé s tkanými obouručními vějíři větru ještě pomáhali. Rychlý proud sebral všechno, co spadlo do řeky, ale sníh na březích byl brzy rozdupán a šedavá břečka byla plná umírajících nebo mrtvých červů, na nichž ležely vrstvy ovsa a ječmene promíseného s červenými boby. Obilí, které lidé zašlapali do bláta, bylo pravidelně nahrazováno čerstvým. To, co zbylo v koších, však vypadalo čistší, i když ne úplně čisté, když ho další lidé sypali zpátky do hrubých jutových pytlů, které mezitím děti obrátily naruby a vyklepaly pruty, aby je zbavily červů. Znovu naplněné pytle se poté nakládaly na cairhienské vozy, ale hromady prázdných pytlů narůstaly úžasnou rychlostí.
Perrin se právě opíral o hrušku Loudova sedla a snažil se spočítat, jestli dva plné vozy ze skladiště naplní jeden jeho povoz obilím, když vedle něj zastavila svou šimlu Berelain a přidržovala si šarlatový plášť, aby jí nepovlával ve větru. Annoura, s bezvěkou tváří naprosto bezvýraznou, seděla na koni opodál, aby měli soukromí, ale dostatečně blízko, aby i bez pomoci jediné síly slyšela, co říkají, pokud by si přímo nešeptali. Nezáleželo na tom, jak vyrovnaně se tváří, protože její orlí nos jí dnes propůjčoval dravci výraz. Copánky s korálky vypadaly jako hřeben nějakého prapodivného orla.
„Všechny nezachráníš,“ pravila Berelain klidně. Tady nebyl rušivý zápach z města, a tak byla ostře cítit naléhavostí a hněvem. „Sem tam si musíš vybrat. So Habor má na starosti urozený pán Cowlin. Neměl právo své lidi opustit.“ Takže se nezlobila na něj. Perrin se zamračil. Myslí si snad, že se cítí provinile? Proti Faileinu životu by potíže So Habor vážkami ani nehnuly. Přesto Perrin otočil koně, aby viděl na šedé městské hradby na protějším břehu řeky a nemusel se dívat na děti s prázdnýma očima, skládající na hromadu prázdné pytle. Člověk dělá, co může. Co musí. „Má Annoura nějaký názor na to, co se tu děje?“ zavrčel. Tiše, nicméně nepochyboval, že ho Aes Sedai slyší.
„Nemám tušení, co si Annoura myslí,“ opáčila Berelain a nenamáhala se ztišit hlas. Nejenomže jí nezáleželo na tom, kdo ji uslyší, ona chtěla, aby ji lidé slyšeli. „Není tak vstřícná jako kdysi. Jak jsem si kdysi myslela, že je. Je na ní, aby napravila, co zničila.“ Bez ohlédnutí na Aes Sedai otočila koně a odjela.
Annoura zůstala a oči bez mrknutí upírala na Perrina. „Ty jsi t’averen. Rozhodně ano. Ale stále jsi jenom vlákno ve vzoru, stejně jako já. Nakonec i Drak Znovuzrozený je jenom vláknem, které bude vetkáno do vzoru. Dokonce ani vlákno t’averen si nevybírá, jak bude do vzoru vetkáno.“
„Ta vlákna jsou lidé,“ zabručel Perrin. „Občas lidé třeba nechtějí být vetkaní do vzoru bez toho, aby k tomu mohli něco říct.“
„A to podle tebe znamená rozdíl?“ Nečekajíc na odpověď zvedla otěže a pobídla svou hnědku s úzkými spěnkami do cvalu za Berelain, až se jí zvedl plášť.
Nebyla jediná Aes Sedai, která si chtěla promluvit s Perrinem.
„Ne,“ řekl Seonid pevně poté, co ji vyslechl, a poplácal Loudu po krku. Uklidnit však potřeboval spíš jezdec. Chtěl být co nejdál od So Habor. „Řekl jsem ne a myslím to vážně.“
Bledá malá ženuška seděla škrobeně v sedle jako vytesaná z ledu. Až na to, že její oči byly jako řeřavé tmavé uhlíky a páchla uraženým vztekem, který stěží ovládala. Na moudré byla mírná jako ovečka, ale on nebyl moudrá. Za ní byl Alharra, tmavou tvář měl jako z kamene a kudrnaté vlasy měl prokvetlé, až vypadaly jako ojíněné. Wynter byl nad zahnutými kníry rudý jako rak. Museli přijímat, co probíhá mezi jejich Aes Sedai a moudrými, ale Perrin nebyl… Vítr strážcům zvedal pláště, které měnily barvy v odstínech hnědé, šedé, modré a bílé. Bylo to lepší na žaludek, než když nechávaly části mužů zmizet. O trošičku.
„Když budu muset, pošlu Edarru, aby tě přivedla zpátky,“ varoval Perrin.
Její tvář zůstala zcela chladná a oči žhavé, ale otřásla se, až se jí malý bílý drahokam na čele zakýval. Ne ze strachu z toho, co by jí moudré udělaly, kdyby ji musely přivést zpátky, jenom byla uražená, až byla cítit jako trní. Perrin si už začínal zvykat na to, že Aes Sedai uráží. Moudrý muž by si z toho neudělal zvyk, ale zřejmě se tomu nemohl vyhnout.
„A co ty?“ zeptal se živě Masuri. „Ty chceš taky zůstat v So Habor?“
Štíhlá žena obvykle mluvila přímo k věci, jako by byla zelená a ne hnědá, ale teď jenom klidně řekla: „Copak bys za mnou taky neposlal Edarru? Existuje mnoho způsobů, jak sloužit, a ne vždy si můžeme zvolit cestu, která by se nám líbila.“ Což možná nakonec bylo k věci. Přesto neměl tušení, proč potají navštívila Masemu. Měla podezření, že to ví? Tvář měla jako hladkou masku. Kirklin se tvářil znuděně, když teď opustili So Habor. Dařilo se mu vypadat shrbeně, i když v sedle seděl zcela vzpřímený, jako by neměl na světě jedinou starost. Člověk, který by tomu uvěřil, by se druhý den vrátil pro dalšího zajíce v pytli.
Během dne lidé z města pracovali dál, jako někdo, kdo se chce zcela ztratit v práci a bojí se, že až přestane, vrátí se mu vzpomínky. Perrin usoudil, že ze So Habor začíná bláznit. Jenže pořád byl přesvědčený, že má pravdu. Za hradbami jako by byla tma, jako by nad městem visel stín.
V poledne vozkové vyčistili kusy svahu nad řekou od sněhu, aby mohli zapálit ohně a uvařit si slabý čaj, přičemž lístky převařovali už potřetí, pokud ne počtvrté. Ve městě nebyl k mání žádný čaj. Někteří vozkové se ohlíželi na mosty, jako by uvažovali, že zajdou do So Habor, aby tam našli něco k jídlu. Při pohledu na špinavé lidi pracující na odčervování se však vrátili ke svým pytlíkům s ovesnými vločkami a drcenými žaludy. Věděli, že tahle směs je aspoň čistá. Několik si prohlíželo pytle již naložené na vozy, ale boby bylo třeba namočit a obilí prohnat přes velké ruční mlýnky, které zanechali v táboře, a to až poté, kdy kuchaři vyberou tolik dalších červů, o nichž usoudí, že je muži nedokážou pozřít.
Perrin neměl chuť ani na nejčistší chleba, ale když ho Latian našel, popíjel z otlučeného hrníčku slabý čaj. Cairhieňan za ním vlastně nepřijel. Místo toho mužík v pruhovaném kabátě pomalu projel kolem ohně, u něhož Perrin postával, a potom zamračeně zastavil o kousek dál na svahu. Sesedl, zvedl valachovi přední nohu a zamračil se na ni. Pochopitelně se ani neohlédl, aby se přesvědčil, zda za ním Perrin přijde.
Perrin s povzdechem vrátil hrnek malé hranaté ženě, od níž si ho vypůjčil. Žena, která řídila jeden z vozů, nyní roztáhla sukně na pozdrav. A na Latiana se zakřenila a zakroutila hlavou. Nejspíš se dokázala plížit desetkrát lépe než on. Neald, dřepící u ohně s dalším hrnkem v dlaních, se chechtal, až si musel otírat slzy z očí. Možná začínal bláznit. Světlo, ale že tohle místo vyvolávalo veselé představy.